5 As 41/2009 — Nejvyšší správní soud

15 A 148/2016- 24 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 7 15 A 148/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: A. R., narozena „X“, bytem „X“, zastoupena Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupen JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, 436 01 Litvínov, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2016, č. j. 1634/ZPZ/16/ODV-450.2, JID: 79286/2016/KUUK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 30. 6. 2016, č. j. 1634/ZPZ/16/ODV-450.2, JID: 79286/2016/KUUK, jímž bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresního národního výboru v Mostě (dále jen „ONV“) ze dne 20. 11. 1989, č. j. 1184, zn. Vod 235/89/Tu/A-2030. Tímto rozhodnutím ONV povolil zřízení vodohospodářského díla, stavby: Vodní nádrž Vrbenský, podle projektu z července 1989, který zpracoval Hydroprojekt Praha, zak. č. 1-32-1075, archivní č. 11848/89/1. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předeslala, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné, neboť jí upírá právo účasti ve správním řízení. Konstatovala, že absenci její aktivní legitimace k podání odvolání žalovaný dovodil z § 139 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“, který žalobkyně chybně označila číslem 130/1974 Sb., pozn. soudu) s tím, že uživatel podle právní normy platné v roce 1989 nahrazoval v řízení o povolení stavby vlastníka. S tímto právním názorem žalovaného žalobkyně nesouhlasila. Předmětné ustanovení totiž podle žalobkyně nezakládá právo uživatele disponovat nemovitostí ve stavebním řízení namísto vlastníka, nýbrž pouze uživateli umožňuje vystupovat v řízení vedle vlastníka. Dodala, že tehdejší zákonodárce k tomu užil pojmu „podle povahy případu“. Žalobkyně poznamenala, že tehdejší právní úprava sice připouštěla existenci tzv. holého vlastnictví (např. na základě smluv podle hospodářského zákoníku), nicméně vlastnickému právu právní ochranu poskytovala, minimálně toto právo evidovala, byť je do zásadní míry omezovala. Podle žalobkyně je třeba při výkladu pojmu „podle povahy případu“ vycházet z toho, že daná faktická dispozice pozemkem, resp. jeho zásadní změna znemožňující jeho případné užívání vlastníkem, nepochybně z povahy případu předurčuje vlastníka k tomu, aby se stavebního řízení účastnil, ať již vedle uživatele, nebo sám. 3. Žalobkyně konstatovala, že uvedená úvaha žalovaného byla přinejmenším předčasná, pokud žalovaný obdobně nepostupoval i v případě dalších účastníků správního řízení a nezkoumal, zda jejich postavení v řízení bylo dáno samostatně jakožto vlastníků, nebo vedle případného uživatele – socialistické organizace. Podotkla, že osoby označené v závěru rozhodnutí ONV (MUDr. S. K. a J. L.) nepochybně musely být v obdobném postavení jako žalobkyně. Ve vazbě na výše uvedené nemůže podle žalobkyně žalovaným zvolený výklad tehdy platného stavebního zákona obstát, a to i s ohledem na tehdejší úpravu ochrany vlastnictví, vyjádřenou v čl. 10 Ústavy Československé socialistické republiky, jímž byla vyslovena nedotknutelnost vlastnictví. Žalobkyně doplnila, že dotčený pozemek byl zahradou u rodinného domu. 4. K argumentaci žalovaného ohledně okamžiku, kdy se žalobkyně měla o existenci rozhodnutí ONV dozvědět, žalobkyně poznamenala, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda tuto skutečnost žalovaný považoval za relevantní pro své rozhodnutí, či nikoli. Vysvětlila, že s originálem rozhodnutí ONV byla seznámena až v okamžiku, kdy jí byla doručena alespoň čitelná kopie daného rozhodnutí, tj. dne 16. 1. 2016 v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 349/2012. Zdůraznila, že za okamžik oznámení rozhodnutí nelze brát doručení nečitelné listiny soudem v rámci uvedeného řízení. Dodala, že za platně oznámené rozhodnutí se pokládá jeho originál, s nímž se žalobkyně seznámila až v okamžiku nahlížení do správního spisu. Podle žalobkyně bylo zásadní i zjištění žalovaného, že rozhodnutí ONV nebylo opatřeno doložkou právní moci a ani žalovaný nedokázal z obsahu spisu dovodit datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, když tento údaj v podstatě jen odhadoval. Žalobkyně shrnula, že za daných okolností nebylo vůbec namístě dovozovat absenci její aktivní legitimace na základě práva užívání socialistickou organizací ve vztahu k § 139 odst. 4 stavebního zákona, neboť z hlediska současné právní úpravy by jednoznačně došlo k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Podle žalobkyně tak rozhodnutí ONV vůbec nenabylo právní moci a důvod zamítnutí odvolání neobstál. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal, že se předně zabýval otázkou účastenství žalobkyně, a proto požádal Katastrální úřad pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, o zaslání listin prokazujících vlastnictví pozemku v dané době a geometrického plánu, na základě kterého pozemek vznikl. Žalovaný zjistil, že dne 29. 8. 1989 nabyla A. P., narozená „X“, vlastnictví mimo jiné k pozemku parc. č. „X“ v katastrálním území Souš, který byl v užívání socialistické organizace DVIL Komořany a od něhož byl později oddělen pozemek parc. č. „X“. Žalovaný uvedl, že postupoval podle § 14 odst. 1 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 130/1974 Sb.“) a podle § 58 odst. 2 a § 139 odst. 4 stavebního zákona. Žalovaný dovodil, že pokud v daném případě existoval uživatel, který měl podle zvláštních právních předpisů právo a povinnost nakládat s předmětnou nemovitostí, byl ve smyslu stavebního zákona považován za vlastníka. Podle žalovaného proto oprávněným účastníkem řízení o vodohospodářském díle byl uživatel DVIL Komořany, zatímco A. P. nebyla účastníkem řízení, a účastníky řízení tak nemohou být ani její právní nástupci. Žalovaný uzavřel, že na základě těchto skutečností bylo odvolání žalobkyně zamítnuto jako nepřípustné, přičemž nebyla zkoumána ani včasnost podaného odvolání a vzhledem k uplynutí lhůt nebylo toto odvolání posuzováno ani jako podnět pro mimoodvolací řízení či pro obnovu řízení. Posouzení věci soudem 6. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tím výslovně souhlasil a žalobkyně nesdělila soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 7. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 8. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 9. Nejprve považuje soud za nezbytné připomenout, že předmětem soudního přezkumu v dané věci je rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně jako nepřípustné. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že „… rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu [zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle § 92 odst.