6 Azs 286/2016 — Nejvyšší správní soud

15 A 63/2017- 65 - text  11 15 A 63/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Mgr. Bc. Jany Satrapové ve věci žalobce: N. H. H., narozen „X“, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem „X“, zastoupen Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2017, č. j. MV-130958-4/SO-2016, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 18. 1. 2017, č. j. MV-130958-4/SO-2016, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 7. 2016, č. j. OAM-17945-7/DP-2016. Správní orgán I. stupně tímto usnesením podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastavil řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ, neboť žalobce podal žádost v době, kdy k tomu nebyl oprávněn. Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce nejprve konstatoval, že rozhodnutí žalovaného odporuje ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), definujícímu požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, a taktéž odporuje § 89 odst. 2 správního řádu, stanovícímu požadavky na činnost odvolacího orgánu. Žalovaný rovněž v rozporu s § 3 správního řádu opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, při vydání rozhodnutí obou stupňů byla zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon činnosti správních orgánů (§ 2 odst. 3, 4 správního řádu). 3. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a skutečnost, že nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní orgán I. stupně zastavení řízení o žalobcově žádosti odůvodnil tím, že nebyl k jejímu podání oprávněn, neboť ji podal opožděně. Správní orgán I. stupně pochybil, neboť žalobce jednak doložil, že mu ve včasném podání žádosti zabránily důvody na jeho vůli nezávislé, jednak takový postup neodpovídá požadavkům na výkon dobré správy. Z doložených dokladů plyne, že žalobce splňuje všechny podmínky pro vyhovění žádosti, je si vědom opožděného podání žádosti, nicméně doložil závažné důvody ve včasném podání mu bránící. Správní orgán I. stupně chyboval předně v tom, že žalobci neprominul lhůtu k učinění úkonu, dále i v tom, že nerespektoval, že pro případ opožděného podání žádosti zákon o pobytu cizinců umožňuje odstranění vad v dodatečné lhůtě po odpadnutí překážky podání žádosti bránící. To je i případ žalobce, jenž žádost o prodloužení pobytového oprávnění podal opožděně z důvodu omezení osobní svobody, tj. z důvodu na jeho vůli nezávislém. Žalobce má za to, že prokázal existenci důvodu bránícího podání žádosti ve lhůtě, což je důvodem pro prominutí zmeškání úkonu, neboť žádost podal bezprostředně po propuštění z výkonu vazby. Lhůta pro podání žádosti uplynula krátce po vzetí žalobce do vazby, kdy neměl kontakt s vnějším světem, těžko se orientoval ve svízelné situaci a nebyl schopen žádost podat. 4. Pokud správní orgán I. stupně žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty nevyhověl, byl povinen tak učinit rozhodnutím, proti němuž by se účastník řízení mohl bránit. Ačkoliv má zákon o pobytu cizinců vlastní úpravu, je nutno procesně aplikovat § 41 odst. 7 správního řádu, ukládající v případě neprominutí zmeškání úkonu vydat usnesení. Jelikož tak správní orgán I. stupně nepostupoval, je podle žalobce jeho rozhodnutí nezákonné. 5. Podle žalobce postup správních orgánů ve věci jeví známky nepřípustného formalismu a neodpovídá požadavkům na výkon dobré správy, a to jak pokud jde o otázku zmeškání lhůty pro podání žádosti, tak pokud jde o doložení dokladů k prokázání důvodů nezávislých na vůli žalobce. Taktéž je správní orgán při své činnosti vázán zásadou materiální pravdy, a měl by se tudíž zaměřit na nalézání správných řešení. Správní orgán I. stupně měl dostatek podkladů, aby uzavřel, že žalobce splňuje zákonné podmínky pro vydání povolení k pobytu nebo alespoň pro meritorní posouzení žádosti, neboť skutečnosti tvrzené již při podání žádosti umožňovaly závěr, že je na místě prominutí zmeškání lhůty. Dále poukázal na rozhodovací činnost Ústavního soudu, z níž se podává, že nelze tolerovat formalistický postup, kdy dochází za použití sofistikovaného odůvodňování ke zřejmé nespravedlnosti (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, nález sp. zn. 19/98). Zdůraznil, že soudní orgán ochrany ústavnosti považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje orgány veřejné správy či obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoli se to může jevit složitým. V souladu s uvedenými závěry Ústavního soudu ve věci tzv. přepjatého formalismu již rozhodoval i Nejvyšší správní soud, k tomu žalobce citoval usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 Afs 16/2003. V případě žalobce bylo rozhodováno v rozporu s těmito principy, navíc žalobce je osobou práva neznalou, cizincem, který nebyl v řízení zastoupen, což by mělo být hodnoceno v jeho prospěch. 6. Taktéž žalobce namítal, že rozhodnutí je nezákonné, protože správní orgán I. stupně v rozporu s povinností upravenou v § 36 odst. 3 správního řádu, tj. seznámit žalobce jako účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí a umožnit mu se k těmto vyjádřit, tuto povinnost pominul. Ačkoliv bylo rozhodnuto o zastavení řízení, tedy procesním rozhodnutím, je zjevné, že fakticky má toto rozhodnutí povahu meritorního rozhodnutí a zmíněné ustanovení mělo být aplikováno. 7. Závěrem žalobce namítl, že správní orgány obou stupňů se v průběhu řízení vůbec nezabývaly přiměřeností rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobce. Jelikož přiměřenost správního rozhodnutí je klíčovou otázkou při rozhodování o vydání povolení k pobytu, byl jejich postup protiprávní. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný nejprve ve svém vyjádření shrnul průběh správního řízení, žalobní námitky odmítl jako nedůvodné. Konstatoval, že žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost žalobou napadeného rozhodnutí zpochybňovala, a proto v podrobnostech odkázal na obsah svého rozhodnutí a na spisový materiál. 9. Dále žalovaný, v reakci na jednotlivé žalobní námitky, uvedl, že správní orgán I. stupně správně posoudil důvody na vůli žalobce nezávislé dle speciální úpravy v § 47 odst. 1, odst. 3 zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 57 A 127/2015. 10. Správní orgán I. stupně nebyl povinen seznamovat žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, když toto ustanovení se aplikuje na meritorní rozhodnutí, zatímco v projednávaném případě šlo o rozhodnutí procesní. Navíc žalobce tuto skutečnost nenamítal ve svém odvolání. K tomu žalovaný poukázal na výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Plzni. 11. Správní orgán I. stupně neměl povinnost posuzovat dopad svého rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, neboť § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců mu takovou povinnost nestanovuje. V této souvislosti žalovaný znovu odkázal na shora uvedený rozsudek. Žalobce v průběhu celého správního řízení ani neuvedl žádné skutečnosti ohledně ohrožení jeho rodinných a soukromých vazeb na území České republiky. Správní spis 12. Z obsahu správního spisu soud zjistil pro posouzení věci následující podstatné skutečnosti. Žalobce měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání od 10. 6. 2012 do 9. 6. 2014. Dne 4. 7. 2016 žalobce podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, v níž uvedl, že žádost podává do 5 dnů od odpadnutí překážky, která mu bránila tuto žádost podat a spočívala v tom, že byl do 28. 6. 2016