4 As 26/2013 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 10/2017- 36 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 9 15 Ad 10/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Statutární město Liberec, IČO: 00262978, sídlem nám. Dr. Edvarda Beneše 1, 460 59 Liberec, proti žalovanému: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, rozhodčí orgán, sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2017, agendové č. RO/2271/17/Kar, sp. zn. S-SP-VZP-17-00793150-L8CJ, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2017, agendové č. RO/2271/17/Kar, sp. zn. S-SP-VZP-17-00793150-L8CJ, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Regionální pobočky Ústí nad Labem, pobočky pro Liberecký a Ústecký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 18. 5. 2017, č. j. VZP-17-01797799/L8CJ. Správní orgán I. stupně svým usnesením ustanovil podle § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalobce jako opatrovníka panu M. M., narozenému „X“ (dále též jen „opatrovanec“). Žalobce se současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě poukázal na smysl institutu opatrovníka s tím, že k jeho ustanovení nemůže být přistupováno jen z důvodu zrychlení vyřízení věci. Funkcí opatrovníka je zajistit nepřítomnému účastníkovi řízení ochranu jeho zájmů i základních práv, a to v rozsahu, v jakém by byl k tomu povinen smluvní zástupce. Úkolem opatrovníka ustanoveného dle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu je pak chránit práva a zájmy účastníka správního řízení neznámého pobytu, neboť ten nemá o takovém řízení povědomost vzhledem k tomu, že mu nelze doručovat. V takovém případě musí ustanovení opatrovníka vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup, případně se musí zvážit, zda není možné použít jiné opatření. Opatrovníka bylo dle žalobce přitom třeba hledat v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. Pro řádný výkon funkce je vhodné ustanovit opatrovníkem osobu, která je z vlastní vůle ochotna a schopna tuto funkci vykonávat. Na podporu výše uvedených tvrzení žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 200/97, a ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 322/2000. 3. V souvislosti s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 4 As 26/2013, žalobce zdůraznil, že obec je možné ustanovit opatrovníkem až v případě, kdy není možné jmenovat jinou osobu opatrovníkem, a to až po pečlivém, a nikoliv formálním zjišťování okruhu všech vhodných osob a při zvážení případných překážek ze strany obce. Namítal, že odůvodnění usnesení správního orgánu I. stupně neobsahovalo v zásadě žádné skutečnosti o tom, jaké úkony byly provedeny ke zjištění pobytu pana M. či ke zjištění vhodných osob k ustanovení opatrovníkem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, jaké registry a rejstříky žalovaný prověřil, zda zjišťoval místo pobytu i jiným způsobem, např. dotazem u jiných orgánů či subjektů či prostřednictvím jiných informačních zdrojů. Žalovaný v tomto ohledu zcela opomenul informační zdroje dostupné z webových portálů (obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, administrativní registr ekonomických subjektů atd.), ve kterých je pan M. dohledatelný, a to i na jiné adrese, než kterou žalovaný v rámci svého šetření zjistil. Stejně tak nebylo ze žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé, zda žalovaný hledal vhodné osoby či zda zvážil překážky na straně žalobce, na které upozornil ve svém odvolání. Žalobce měl tudíž za to, že postup žalovaného byl pouze formální a jím provedené šetření nebylo pečlivé, ani napadeným rozhodnutím tedy nedošlo ke zhojení pochybení správního orgánu I. stupně. 4. Žalobce dále uvedl, že ustanovení opatrovníkem klade na dotyčnou osobu značné nároky. Opatrovník však ve srovnání se smluvním zástupcem nepřebírá závazek zastupovat účastníka řízení na základě dobrovolného souhlasu. Obec jako územní samosprávný celek vykonává samostatnou a přenesenou působnost, plní povinnosti stanovené právními předpisy, a tudíž při současném nárůstu počtu případů, ve kterých je žalobce ustanovován opatrovníkem, nemůže tuto agendu odpovědně zvládat. Podotkl, že dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů nejsou obce zřízeny k tomu, aby hájily soukromoprávní zájmy svých občanů a vystupovaly jako jejich zástupci ve správním řízení. Obce mají dle žalobce pečovat jen o veřejnoprávní potřeby svých občanů. Zdůraznil, že pan M. nemá trvalý pobyt na území města Liberec a není jeho občanem, pouze jeho poslední známá doručovací adresa byla v Liberci. Nebyl zde tedy žádný vztah, pro který by mohl být žalobce vhodnou osobou pro ustanovení opatrovníkem. S ohledem na uvedené žalobce konstatoval, že není schopen coby opatrovník dostatečně dbát ochrany práv a zájmů opatrovance, přičemž uvedl, že žalovaný měl postupovat dle § 32 odst. 7 správního řádu. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž zrekapituloval průběh správního řízení. Uvedl, že správní orgán má před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka především posoudit existenci zákonného důvodu pro tento postup. Ze spisového materiálu i napadeného rozhodnutí je dle žalovaného zřejmé, že účastníkovi řízení se nedařilo doručovat a nepodařilo se zjistit, na jaké adrese pobývá. Z informačního systému zákonných registrů žalovaný zjistil, že pan M. nemá v České republice trvalý pobyt. Na jeho poslední známou adresu („X“) bylo doručováno neúspěšně, zásilka byla vrácena s poznámkou adresát neznámý. K odvolacím námitkám žalobce následně žalovaný přerušil řízení o ustanovení opatrovníka. Poté byla zjištěna adresa pana M. ve Slovenské republice („X“). Zásilka se opět vrátila s poznámkou, že je adresát na uvedené adrese neznámý. Žalovaný se dále pokusil o doručení na adresu místa podnikání pana M., tj. na adresu „X“. Zásilka se vrátila s poznámkou, že adresát nemá schránku a nelze zásilku doručit. Jiná adresa z dostupných registrů žalovaného a z Informačního systému zákonných registrů získána nebyla, nebyly zjištěny ani jiné vhodné osoby či příbuzní pana M. Z tohoto důvodu žalovaný dospěl k závěru, že nejvhodnějším opatrovníkem bude žalobce, přihlédl též ke skutečnosti, že jediná známá adresa opatrovance na území České republiky byla v Liberci. 6. Žalovaný dále uvedl, že správní řád výslovně nestanoví, že opatrovníkem může být pouze fyzická osoba. Pokud neexistuje vhodný příbuzný účastníka řízení, lze opatrovníkem ustanovit i obec příslušnou podle jeho místa pobytu. S odkazem na § 34 odst. 4 správního řádu žalovaný připomněl, že osoba ustanovená opatrovníkem je povinna tuto funkci přijmout, ledaže jí v tom brání vážné důvody, zejména konflikt zájmů. Posouzení závažnosti důvodů je věcí správního uvážení. Odmítnutí opatrovnictví bez uvedení závažných důvodů je proto porušením zákonné povinnosti. Souhlas opatrovníka s ustanovením do funkce není zákonnou podmínkou takového ustanovení a jeho nevyslovení není důvodem nezákonnosti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka. Poznamenal, že na opatrovníka nepřecházejí povinnosti uložené opatrovanci ve správním řízení. V daném případě tedy povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění a penále na žalobce nepřechází, o čemž byl žalobce v napadeném rozhodnutí poučen. Dále žalovaný podotkl, že v souladu se zásadou písemnosti správního řízení lze jednotlivé úkony za opatrovance činit písemně bez osobní účasti opatrovníka. Funkci opatrovníka bylo tedy dle žalovaného možné vykonávat v rámci běžné agendy některého z odborných útvarů, kterými žalobce disponuje. V reakci na žalobcem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu k funkci opatrovníka žalovaný konstatoval, že opatrovnictví dle správního řádu vykazuje podstatnou odlišnost ve srovnání s úpravou opatrovnictví dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v němž je upřednostňováno ustanovení advokáta a ustanovení jiné osoby je podmíněno jejím souhlasem. Odlišné znění obou předpisů naznačuje, že zákonodárce hodlal přistoupit k institutu opatrovníka v občanském soudním řízení a správním řízení odlišně. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 8 As 22/2011. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Replika žalobce k