9 Afs 110/2007 — Nejvyšší správní soud

15 Af 15/2016- 83 - text  14 15 Af 15/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph. D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: DK-beton, s. r. o., IČO: 25472925, sídlem Osvoboditelů 1228/24, 410 02 Lovosice, zastoupena Martinem Černým, daňovým poradcem, sídlem Liberecká 778/10, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2015, č. j. 42082/15/5200-11434-711322, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně prostřednictvím svého zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 12. 2015, č. j. 42082/15/5200-11434-711322, jímž žalovaný na základě jejího odvolání změnil platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 11. 2014, č. j. 2230190/14/2506-50523-501043, kterým byla žalobkyni podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 139 odst. 1 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 1 181 230 Kč. Změna provedená žalovaným spočívala v tom, že změnil výši vyměřené daně na částku 1 167 360 Kč a část týkající se výpočtu daně, tj. základ daně před snížením o položky podle § 34 a § 20 zákona o daních z příjmů změnil z 6 223 676 Kč na 6 152 799 Kč, základ daně po tomto snížení změnil z 6 217 000 Kč na 6 144 000 Kč, daň z tohoto základu, daň po slevách a vyměřenou daň změnil z 1 181 230 Kč na 1 167 360 Kč a rozdíl mezi daní vyměřenou a daní tvrzenou žalobkyní v daňovém přiznání změnil z 202 350 Kč na 188 480 Kč. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně popsala, že měla podnikatelský záměr pronajímat motorový člun (jachtu) Absolute 56 (dále jen „loď“) v Chorvatsku, ovšem o pronájem nebyl zájem, proto se rozhodla uskutečnit tento podnikatelský záměr v České republice, a tak bylo nutné dopravit loď z Chorvatska do České republiky. Žalobkyně upozornila na to, že žalovaný posoudil náklady na využití přípojky vody a elektřiny v Chorvatsku jako daňově účinné. Podotkla, že podnikání je zcela závislé na zájmu odběratelů, a pokud není o služby zájem, nic s tím nenadělá. Žalobkyně označila daňově uznatelné náklady, které daňové orgány neakceptovaly, a poznamenala, že dne 6. 6. 2013 doložila fakturu za prodej lodi. Namítala, že podle § 89 daňového řádu je správce daně povinen ve výzvě k odstranění pochybností uvést konkrétní pochybnosti, přičemž daňový řád mu neumožňuje požadovat, co má daňový subjekt předložit. Postup správce daně nebyl podle žalobkyně v souladu s daňovým řádem, neboť podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 110/2007 se jedná o doložení určitých skutečností. Žalobkyně byla přesvědčena, že v postupu k odstranění pochybností vše doložila a vysvětlila, nicméně správce daně tento postup nijak nezhodnotil a nesdělil žalobkyni výsledek, jak mu ukládá § 90 odst. 2 daňového řádu; namísto toho zahájil daňovou kontrolu, čímž žalobkyni odepřel možnost seznámit se s hodnocením důkazních prostředků. Podotkla, že protokol o zahájení daňové kontroly neobsahuje žádné zdůvodnění, ani jakékoli hodnocení důkazních prostředků ve smyslu § 8 odst. 1 daňového řádu, čímž byla porušena její práva a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně je zákonnou podmínkou pro zahájení daňové kontroly sdělit daňovému subjektu výsledek postupu k odstranění pochybností a ponechat mu patnáctidenní lhůtu k vyjádření. Daňová kontrola proto podle žalobkyně nebyla řádně zahájena. 3. Žalobkyně namítala, že správce daně od zaslání účetních knih dne 22. 11. 2013 nepožadoval po žalobkyni nic prokázat, nevyžádal si žádný důkazní prostředek, neprovedl žádnou svědeckou výpověď a vůči žalobkyni více než osm měsíců neučinil jediný krok, ačkoli podle § 85 daňového řádu by správce daně v rámci daňové kontroly měl činit úkony především vůči daňovému subjektu. Vzhledem k tomu, že správce daně na předložené důkazní prostředky nereagoval, měla žalobkyně za to, že vše prokázala a že důkazní břemeno přešlo na správce daně, který ovšem nic neprokázal. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 63/2013 žalobkyně konstatovala, že daňový subjekt své důkazní břemeno unese, pokud předloží doklady splňující zákonné požadavky a pokud údaje na dokladech odpovídají zjištěnému stavu. To se podle žalobkyně stalo, neboť správce daně ani jednou nezpochybnil skutkový stav. Poznamenala také, že některé otázky správce daně pro ni byly zcela nepochopitelné (např. k čemu slouží záchranný člun a motor ke člunu, manometr, servis lodi, kotvení lodi, zápis do námořnického rejstříku, vyzdvižení, převoz a pojištění lodi, když ta byla převezena do České republiky a v České republice pronajata a následně prodána). 4. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 232/02 žalobkyně zdůraznila, že všechna dožádání adresovaná územním pracovištím v Mělníku, Praze 4, Praze 5 a v Ostravě byla provedena bez její účasti, správce daně nezachoval princip rovnosti zbraní, a žalobkyni tím byla odepřena její práva (např. klást svědkům otázky). Pochybení správce daně spatřovala žalobkyně i v tom, že jí neposkytl čitelné opisy ručně psaných protokolů. Tvrdila, že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítala, že jí bylo odepřeno právo, aby byla daňová kontrola prováděna v její přítomnosti, což výslechy svědků ve formě dožádání nebyly, a aby se mohla ke všem prováděným důkazům vyjádřit, což u nečitelných protokolů nešlo. 5. Konstatování správce daně uvedené ve zprávě o daňové kontrole, že faktury na pronájem a prodej lodi se nestaly důkazem, nelze podle žalobkyně považovat za hodnocení důkazů, nýbrž za pouhé sdělení, co správce daně nechce uznat jako důkaz. Zdůraznila, že hodnocení důkazů musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Žalobkyně dále konstatovala, že zpráva o daňové kontrole neobsahuje zdůvodnění a není z ní zřejmé, ke kterým důkazním prostředkům správce daně přihlédl, a ke kterým nikoli. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 5/2008. Namítala rovněž, že s ní zpráva o daňové kontrole ani nebyla projednána, zástupce žalobkyně byl s touto zprávou pouze seznámen a musel důrazně trvat na jejím projednání. 6. Podle žalobkyně správce daně v rozporu s daňovým řádem požadoval nájemní smlouvu, objednávku a další doklady k faktuře č. 1292/02 (myšleno patrně č. 1592/12, pozn. soudu). Podotkla, že správce daně nemůže požadovat něco, co neexistuje, a dodala, že nájem byl sjednán ústně, což podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) bylo možné. Zdůraznila, že pokud daňový subjekt něco prokazuje, je pouze na něm, jaké důkazní prostředky zvolí, a nezáleží na tom, co požaduje správce daně. K argumentaci správce daně, že nezjistil žádnou souvislost mezi výnosy z pronájmu a prodeje hmotného majetku a uplatněnými náklady, žalobkyně uvedla, že podle § 664 občanského zákoníku je pronajímatel povinen přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému či obvyklému užívání a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat. Podle žalobkyně je proto zcela jasné, že pokud pronajala movitou věc, bylo její povinností přenechat ji ve stavu, aby se dala bezproblémově užívat. Z tohoto důvodu bylo nutné vyměnit manometr (měřič tlaku oleje), koupit žebřík (pro vstup na loď) a vybavit loď záchranným člunem s motorem. Žalobkyně dále vysvětlila, že nejprve byla loď v Chorvatsku a před jejím pronájmem a prodejem v České republice bylo nutné ji sem dopravit s tím, že bez dopravy by nebyly žádné výnosy. Žalobkyně zdůraznila, že přeprava lodi nebyla fiktivní, což správce daně v protokolu ze dne 30. 10. 2014 připustil, nicméně výdaje na přepravu neakceptoval jako daňově uznatelné. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 110/2007 označil za nepřiléhavý z důvodu změny právní úpravy. Žalovaný připomněl, že správce daně uvedl ve výzvě k odstranění pochybností č. j. 955888/13/2507-24802-506936 konkrétní pochybnosti o správnosti a průkaznosti