1 Afs 451/2017 — Nejvyšší správní soud

15 Af 73/2018- 58 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 15 15 Af 73/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: MELVINSTON, SE, IČO: 28447671, sídlem Za Vokovickou vozovnou 362/19, 161 00 Praha 6, zastoupená daňovým poradcem Ing. Janem Matějkou, sídlem Straky 1, 417 71 Zabrušany, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018, č. j. 43431/18/5100-31461-709097, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018, č. j. 43431/18/510031461709097, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 8. 2016, č. j. 1871156/16/2514-70462-507938, kterým byla podle § 32 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2016 (dále jen „zákonné opatření“) a podle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) žalobkyni uložena pokuta za opožděné tvrzení daně ve výši 23 600 Kč. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že pokuta uložená za opožděné tvrzení daně je příslušenstvím daně a jako taková sleduje osud daně. Meritem sporu je tudíž vznik daňové povinnosti žalobkyně k dani z nabytí nemovitých věcí v podobě vkladu pozemku do základního kapitálu žalobkyně. Dle názoru žalobkyně jí daňová povinnost vůbec nevznikla, a proto jí nemohla být ani uložena pokuta za opožděné tvrzení daně. 3. Dále žalobkyně namítla, že postup správce daně při zjištění daně byl v rozporu s § 5 odst. 1 daňového řádu a v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy se zásadou zákonnosti. Žalobkyně na výzvu správce daně k podání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí odpověděla sdělením, které bylo v materiálním smyslu řádným daňovým tvrzením a ve kterém deklarovala nulovou daňovou povinnost. Tímto úkonem tak bylo zahájeno vyměřovací řízení podle § 135 daňového řádu, zakončené vydáním platebního výměru. Za účelem prověření daňového tvrzení daňový řád předpokládá užití toliko dvou procesních institutů správcem daně, kterými jsou postup k odstranění pochybností podle § 89 daňového řádu a daňová kontrola podle § 85 daňového řádu. Tím, že správce daně prováděl prověřování daňového tvrzení žalobkyně bez užití institutu postupu k odstranění pochybností nebo daňové kontroly, postupoval v rozporu se zásadou zákonnosti. Na podporu svých tvrzení odkázala žalobkyně na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 66/2015-36 a č. j. 1 Afs 107/2014-31. Žalobkyně byla toho názoru, že z absence právní úpravy analogické § 143 odst. 3 daňového řádu nelze bez dalšího vyvozovat závěr, že správce daně je oprávněn stanovit daň odchylně od řádného daňového tvrzení učiněného daňovým subjektem i bez toho, aby před „prvovyměřením“ daně správce daně provedl postup k odstranění pochybností anebo daňovou kontrolu. Uvedla, že je nepochybné, že postup k odstranění pochybností a daňová kontrola představují procesní nástroje předurčené daňovým řádem primárně k prověřování daňových tvrzení daňového subjektu správcem daně, a tudíž se případným obcházením těchto zákonných institutů otevírá prostor pro nepřípustnou libovůli správce daně. Podle jejího názoru bylo i v dané věci povinností správce daně postupovat obdobně jako v případě doměření daně, neboť v procesním právu je analogie v zásadě přípustná. 4. Žalobkyně závěrem namítla, že platební výměr byl vydán v rozporu s ústavním pořádkem, neboť byl porušen princip právní jistoty žalobkyně a princip ochrany práv nabytých v dobré víře. Kvalifikované projevy vůle směřující k navýšení základního kapitálu žalobkyně nepeněžitým vkladem paní L. S., MBA, coby vkladatelem a žalobkyní coby nabyvatelem vkladu byly učiněny v době účinnosti tehdy platné právní úpravy, zakotvující osvobození vkladů nemovitostí vložených do základního kapitálu obchodní společnosti od daně darovací a daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 6 písm. d) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o trojdani“). Tyto právní úkony byly navíc učiněny před zveřejněním zákonného opatření, a nelze je tudíž považovat za účelový postup, vedený snahou vyhnout se daňové povinnosti žalobkyně. Žalobkyně jednala v dobré víře, že nebude muset z nabytého vkladu platit daň, a s tímto vědomím i vklad od vkladatele přijala. Žalobkyni nelze klást k tíži, že mezi okamžikem splacení nepeněžitého vkladu a okamžikem daňové povinnosti ve smyslu § 3 daňového řádu nastala významná časová prodleva, během níž došlo k nabytí platnosti právní úpravy, která vklad nemovitosti do základního kapitálu obchodní společnosti činí předmětem daně z nabytí nemovitých věcí, neboť žalobkyně nenese žádnou odpovědnost za složitost právní úpravy, kterou se řídí proces realizace vkladu. Žalobkyně souhlasila se závěrem zdejšího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 5. 9. 2018, č. j. 15 Af 91/2016-87, že zejména v daňových věcech nelze spoléhat na to, že určité plnění či věc nebude i do budoucna podléhat dani, a nenamítá tudíž nenaplnění požadavku na absolutní neměnnost právní úpravy. Byla toho názoru, že pro posouzení dané věci není odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 přiléhavý, a proto i argumentace užitá žalovaným v tomto bodě je příliš obecná a jako taková je z hlediska nároků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí nepostačující. Poznamenala, že skutkové okolnosti věci projednávané Ústavním soudem ve zmíněném nálezu jsou od jejího případu diametrálně odlišné, neboť Ústavní soud se zabýval principem právní jistoty a legitimního očekávání v souvislosti se státní garancí patnáctileté doby návratnosti investic do technologií výroby energie z obnovitelných zdrojů. Na druhou stranu v novějším nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17 Ústavní soud konstatoval, že změnou právní úpravy spočívající ve snížení státní podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, neboť i tak „za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru zpravidla dosaženo“. Zdůraznila, že uvalením daně, se kterým nepočítala, byla žalobkyně státem vystavena do situace, kdy zákonnou povinnost k úhradě nemohla splnit, neboť transakce v podobě vkladu nemovitosti do základního kapitálu negeneruje žádný příjem, ze kterého by bylo možno uhradit daň. Byla toho názoru, že pro posouzení případné retroaktivity právní normy je rozhodný pouze okamžik nabytí její účinnosti, a nikoliv okamžik, kdy se nositel ústavních práv o existenci připravované normy mohl případně dozvědět. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž uvedl, že stále trvá na svém právním názoru vyjádřeném v žalobou napadeném rozhodnutí a plně odkazuje na jeho odůvodnění. Uvedl, že rozhodným okamžikem pro vznik daňové povinnosti jsou právní účinky vkladu do katastru nemovitostí a žalobkyní uváděná skutečnost, že obligační účinky převodu předmětného vlastnického práva nastaly v okamžiku, kdy byl převod daně osvobozen, není pro vznik daňové povinnosti jakkoliv rozhodná. Poukázal na závěry zdejšího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 5. 9. 2018, č. j. 15 Af 91/2016-87, a na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Afs 451/2017-25. Dále zdůraznil, že žalobkyně byla povinna podat daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí nejpozději do 31. 12. 2014. Vzhledem k tomu, že tak učinila až dne 12. 5. 2015, vznikla jí podle § 250 daňového řádu povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně. Konstatoval, že s ohledem na velkou časovou prodlevu po uplynutí lhůty pro podání daňového přiznání činí výše pokuty podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu 23 600 Kč, neboť může činit nejvýše 5 % stanovené daně. Uvedl, že doměření daně podle § 143 odst. 3 daňového řádu je možné jen po daňové kontrole, přičemž ve vztahu k vyměření daně zákonodárce obdobný limit nestanovil. Poukázal na to, že správce daně nebyl v projednávané věci povinen zahajovat daňovou kontrolu nebo postup k odstranění pochybností, platební výměr jako výsledek vyměřovacího řízení zahájeného z moci úřední byl vydán na základě dokazování bez využití daňové kontroly či postupu k odstranění pochybností, neboť o skutkových okolnostech posuzované věci není sporu a jedná se výhradně o právní posouzení. Byl toho názoru, že postup správce daně byl zcela v souladu jak se zásadou