8 Ads 17/2015 — Nejvyšší správní soud

41 Ad 7/2019- 30 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 9 41 Ad 7/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: L. D., narozen „X“, bytem „X“, zastoupen Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou, sídlem V Zátiší 547, 250 88 Čelákovice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018 (správně 2019, pozn. soudu), č. j. MPSV-2019/32072-916, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018 (správně 2019, pozn. soudu), č. j. MPSV-2019/32072-916, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 20. 12. 2018, č. j. 309607/18/LT, kterým byla žalobci od 1. 11. 2018 odňata dávka pěstounské péče – příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Žaloba 2. V žalobě žalobce předeslal, že jako nezletilé dítě byl svěřen do poručenské péče manželů T. a M. J., neboť se o něj matka nebyla schopna řádně starat. Podle žalobce nebylo důvodem svěření do této péče matčino omezení způsobilosti k právním úkonům v roce 2013. Podotkl, že v péči budoucích poručníků byl ještě před tímto omezením. Dne 18. 9. 2017 nabyl právní moci rozsudek, jímž byla žalobcově matce navrácena svéprávnost v plném rozsahu, aniž by o této skutečnosti byli vyrozuměni žalobce, jeho poručníci či orgán sociálně-právní ochrany dětí. Žalobcova matka ani poté podle něj neučinila nic, co by mělo směřovat k ukončení jeho faktického pobytu v rodině manželů J.; matka o žalobce nejeví zájem. Žalobce konstatoval, že o navrácení svéprávnosti své matce se dozvěděl až od úřadu práce v době, kdy již byl zletilý a jeho nárok na předmětnou dávku se neopíral o to, že je v poručenské péči, nýbrž o to, že v této péči byl předtím, než dospěl a stal se plně svéprávným. 3. Žalobce namítal, že rozhodnutí úřadu práce je v rozporu se zákonem, byť skutkový stav byl zjištěn víceméně správně. Konstatoval, že úřad práce ve svém rozhodnutí zcela opomenul skutečnost, že k datu 1. 11. 2018, které stanovil jako rozhodné pro zánik nároku na dávku, již žalobce nemohl být v tzv. poručenské péči, neboť byl zletilý (od 21. 8. 2018). Jeho nárok na dávku se odvíjel od skutečnosti, že nadále žil a společně uhrazoval náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení jeho zletilosti osobou pečující. Zdůraznil, že byť poručenská péče podle striktního výkladu zanikla dnem právní moci rozhodnutí o navrácení svéprávnosti jeho matce, úřad práce odňal dávku až dodatečně. Pokud tím změkčoval tvrdost zákona, podle žalobce v tomto směru zásadně pochybil. Podotkl, že poručenská péče musela bez ohledu na to, kdy jeho matka nabyla svéprávnosti, resp. kdy se o tom úřad dozvěděl, zaniknout nejpozději okamžikem jeho zletilosti. Podle žalobce je proto od 21. 8. 2018 třeba posuzovat jeho nárok podle § 47f odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně“). Trval na tom, že jeho nárok je zachován. Dodal, že nemá žádnou možnost zajistit ze strany soudu další svěření do pěstounské péče, neboť do té se svěřují jen nezletilé děti. Odnětí dávky je tak podle žalobce trvalým rozhodnutím, které jej neoprávněně znevýhodňuje oproti ostatním dětem, které dospějí v pěstounské či poručenské péči. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ads 17/2015. 4. Pro případ, že by žalovaný hodlal odejmout žalobci dávku zpětně ke dni právní moci rozsudku o přiznání svéprávnosti jeho matce, žalobce namítal, že se správní orgány musí řídit zásadou vyjádřenou v § 5 zákona o sociálně-právní ochraně, tj. zájmem a blahem dítěte. Současně poukázal na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce připustil, že rodičovská odpovědnost jeho matky byla ve smyslu § 868 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) toliko pozastavena, nicméně zánik poručenství podle žalobce neopravňuje správní orgány k odnětí dávek pěstounské péče. Připomněl, že pojem osoba pečující je upraven v § 4a zákona o sociálně-právní ochraně a zahrnuje i osoby, které mají děti v osobní péči v době, než soud rozhodne o další právní situaci dítěte, pokud mají zájem se stát pěstounem či poručníkem dítěte. Žalobce zdůraznil, že manželé J. o něj po celou dobu řádně pečovali, ačkoli k němu neměli vyživovací povinnost, a i po skončení poručenské péče s nimi žalobce sdílí společnou domácnost, starají se o něj, pomáhají mu se studiem a chovají se k němu jako jeho rodiče; jsou tedy rodinou a žijí společně, i když žalobci byly odňaty dávky pěstounské péče. Pro stanovení nároku na příspěvek na úhradu potřeb dítěte musí být podle žalobce prvotní faktické objektivní poměry dítěte, nikoli důvody vnější, jejichž existenci nemohli ovlivnit. Podotkl, že ani on, ani jeho poručníci neměli možnost ovlivnit navrácení svéprávnosti jeho matce, ani se o tomto dozvědět. 5. Žalobce shrnul, že ačkoli poručenství zaniklo, je třeba situaci posoudit tak, že manželé J. byli po celou dobu pečujícími osobami a žalobce byl dítětem svěřeným do poručenské péče. Konstatoval, že smyslem pěstounských dávek není formálně přiřknout finanční prostředky dětem nacházejícím se právě v pěstounské péči, ale poskytnout dodatečné finanční zajištění rodinám, které o tyto děti pečují, ač k nim nemají vyživovací povinnost. Podle žalobce je příspěvek na úhradu potřeb dítěte minimální částkou, kterou se stát rozhodl podporovat péči o děti bez domova, a tato částka je projevem základních ústavních zásad, na kterých naše společnost stojí. Uvedl, že tato základní práva vycházejí z čl. 3, 20 a 27 Úmluvy o právech dítěte, z § 939 občanského zákoníku i ze zákona o sociálně-právní ochraně. Odnětí této dávky z čistě formálních důvodů podle žalobce vážně porušuje tato základní práva dítěte, které je tak neoprávněně znevýhodněno oproti ostatním, které měly to štěstí, že byly umístěny do pěstounské péče, případně do poručenské péče, která nezanikla. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém písemném vyjádření popsal průběh správního řízení a uvedl, že podle § 935 občanského zákoníku došlo tím, že žalobcova matka nabyla plné svéprávnosti, k zániku poručenství ze zákona dne 18. 9. 2017 (právní mocí rozsudku o svéprávnosti žalobcovy matky), tj. ještě v době před zánikem poručenství na základě žalobcovy zletilosti dne 21. 8. 2018. Podle žalovaného nebyl konec nároku na dávku stanoven ke dni 31. 10. 2018, ale tento nárok zanikl na základě zániku poručenství z důvodu obnovení svéprávnosti žalobcovy matky. Ke dni nabytí zletilosti tak již žalobce nebyl dítětem svěřeným do pěstounské péče (poručenství), a proto nebyly splněny podmínky pro nárok na dávku podle § 47f odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně. Žalovaný upozornil na to, že při změně rozhodných skutečností se nově posoudí nárok na dávku ke dni, ke kterému ke změně došlo, a dávka se odejme nebo se její výplata zastaví od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla dávka pěstounské péče vyplacena. V daném případě byla dávka naposledy vyplacena v říjnu 2018, a proto ji úřad práce v souladu s § 47q odst. 3 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně odňal od 1. 11. 2018. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s hmotným i procesním právem a správní řízení netrpí vadami, pro které by bylo nutno toto rozhodnutí zrušit. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 7. Žalobce v replice ze dne 3. 5. 2019 poznamenal, že vyjádření žalovaného kopíruje napadené rozhodnutí a stejně jako toto rozhodnutí nereflektuje žalobcem zmíněné ústavněprávní aspekty a pomíjí aplikaci § 5 zákona o sociálně-právní ochraně. Podle žalobce je třeba nesprávný postoj žalovaného korigovat aplikací základních zásad, na nichž je zákon o sociálně-právní ochraně postaven. Upozornil na to, že se dostal do nerovného a z jeho strany ničím nezaviněného postavení ve srovnání s dětmi, které dovršily zletilosti v náhradní rodinné péči nebo které dospěly v péči dětských domovů, neboť těm je nadále poskytováno obdobné zabezpečení jako dětem nezletilým. Žalobce zdůraznil, že ač je nadále nezaopatřeným dítětem, bez vlastní viny se ocitl zcela bez podpory ze strany rodičů i státu. Dodal, že se připravuje na budoucí povolání, a proto se nemůže registrovat na úřadu práce, aby mu bylo zprostředkováno zaměstnání, a jako osoba žijící ve společné domácnosti s manželi J. je s nimi i společně posuzován, tudíž nemá nárok na žádné dávky, přičemž manželé J. vůči němu nemají vyživovací povinnost a živí jej jen ze své dobré vůle. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51