2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

78 A 22/2017- 49 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 78 A 22/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., ve věci žalobce: J. M., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený advokátem Mgr. Milanem Špičkou, se sídlem Thomayerova 25/3, 405 02 Děčín, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2017, č. j. „X“ takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 30. 6. 2017, č. j. „X“, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen výrok I. rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odbor správních činností a obecního živnostenského úřadu (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 22. 2. 2017, č. j. „X“ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s ust. § 16 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a v souladu s ust. § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona mu uložil pokutu ve výši 1 500 Kč, současně mu dle ust. § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Výše kvalifikovaného přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 23. 9. 2016 v 17.50 hodin v Huntířově, na silnici č. III/25855, jako řidič motorového vozidla tovární značky Ford, registrační značky „X“, při objíždění stojícího vozidla ohrozil protijedoucího řidiče vozidla tovární značky Citroën, registrační značky „X“ a levou boční přední částí svého vozidla narazil do levé přední části protijedoucího vozidla. Současně žalobce navrhl, aby soud uložil žalovanému nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, a tudíž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Sdělil, že z článku o statistice nehodovosti uvedeného v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí nevyplývá vina žalobce a jeho citace svědčí o neodbornosti a tendenčnosti argumentace při absenci důkazů o vině žalobce. Dále žalovanému vytýkal novinářský žargon o zkušených vyšetřovatelích při objasnění zvlášť složitých dopravních nehod, kterým měl být vyvolán vyšší pocit autoritativnosti odůvodnění neobsahujícího žádné konkrétní argumenty pro obvinění žalobce. 3. Namítal, že správní orgány v řízení nevyslechly zásadního svědka celé události pana B., jenž tvrdil, že žalobce jel v dotčený okamžik rychlostí zhruba 20 km/h, zatímco řidič Č. jel rozhodně rychleji, než povoluje zákon. 4. Nesouhlasil s výrokem, že jeho vozidlo Ford svým pravým bokem narazilo do pravé přední části vozidla Citroen. Naopak charakter poškození, se zřetelem k nepoměrně vyšší rychlosti vozidla Citroen, nasvědčuje opačnému závěru, že vozidlo Citroen narazilo svou přední pravou částí do pravé boční části vozidla Ford, jehož přední část byla odhozena. Skutečnost, že v okamžiku střetu již vozidlo žalobce stálo a protijedoucí vozidlo řidiče Č. do něj narazilo, protože nepřizpůsobilo rychlost jízdy povaze a stavu komunikace, uvedli též příslušníci Policie ČR a to do protokolu o nehodě. Podotkl, že pro výše uvedený závěr svědčí i jeho lepší rozhledové podmínky v místě nehody. 5. Konstatoval, že správní orgány jej určily jako viníka nehody, jemuž je kladeno za vinu, že porušil zásady bezpečného objíždění. Deklaroval, že z mapových podkladů je zřejmé, že takový závěr je neodůvodněný. Stojící vozidlo svědka B. se nacházelo ve vzdálenosti, která je s ohledem na místní podmínky dostatečná pro jeho objetí. Uvedl, že se mu jeví pravděpodobné, že správní orgán využil vozidlo stojící u okraje vozovky, jako záminku pro určení viníka nehody. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí vnímá snahu o to, aby jeho chování, coby řidiče v okamžiku dopravní nehody bylo v přímé návaznosti s jeho předchozím úkonem – objížděním stojícího vozidla. Tento úkon však nesouvisel časově s dopravní nehodou, v okamžiku střetu vozidel byl již bezpečně ukončen. 6. Uvedl, že z fotografie č. 19 vyplývá, že to byl právě řidič Č., kdo porušil pravidla bezpečného objíždění překážky, kterou byl živý plot, jež zasahoval do vozovky. Z fotografie č. 6 pořízené z identického místa je zřejmé, že následně byl dotčený živý plot ostříhán. Z uvedeného plyne, že to byl řidič Č., kdo při nedostatečném výhledu porušil pravidla bezpečného objíždění překážky a je tak viníkem nehody. Přičemž není pravdou, že by ke střetu došlo na polovině vozovky řidiče Č., neboť střed vozovky nebyl v dokumentaci ani měřen ani označen a z fotografií lze jen odhadovat. Upozornil na skutečnost, že vozovka v místě střetu je široká 4,2 m, přičemž vozidlo žalobce je široké 1,88 m a vozidlo řidiče Č. 2,05 m, nebýt tedy živého plotu na straně řidiče Č., bylo místo průjezdné s opatrností současně oběma vozy, avšak s touto skutečností se správní orgány nikterak nevypořádaly. 7. Zpochybnil úřední záznamy pořízené pouze subjektivním přepisem telefonátů se svědky policejním úředníkem. Jejich vypovídací hodnota v řízení je zcela nulová. V rámci analogie je takový důkaz v řízení bez souhlasu stran nepoužitelný, čímž je řízení zatíženo podstatnou vadou. 8. Závěrem konstatoval, že mu nebyla vina prokázána, spisová dokumentace je nedostatečná a neobsahuje žádné důkazy o jeho vině. Zdůraznil, že závěr o jeho vině je učiněn pouze na základě spekulací, odhadů a hypotéz. V řízení nebyly provedeny důkazy, které by mohly objasnit průběh nehodového děje jako je výslech svědka T. B., provedení vyšetřovacího pokusu včetně místního šetření a provedení znaleckého posudku. Průběh skutkového děje a vinu žalobce se v řízení nepodařilo prokázat a došlo ke zmaření pro řízení podstatných důkazů zejména odstranění překážky živého plotu na straně řidiče Č.. 9. Navrhl provést dokazování znaleckým posudkem k prokázání průběhu možného nehodového děje, svědecké výpovědi T. B. a rekonstrukci. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě a sdělil, že žalobní námitky ohledně dokazování jsou zcela obecné a obsahují subjektivní tvrzení, přičemž článek o statistických údajích nehodovosti byl citován v kontextu vysvětlení pojmu „zájem společnosti“ při zkoumání materiální stránky přestupku. K rozporným údajům o rychlosti tvrzenými žalobcem uvedl, že tyto byly pouze tvrzením svědka B., avšak řidič Č. tvrdil, že jel rychlostí 40-45 km/h, přičemž provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by jel vyšší než v místě dovolenou rychlostí. Poukázal na nesprávné označení stran vozidel žalobcem, přičemž z fotodokumentace je jasně patrné poškození levých částí vozidel a zároveň, že vozidlo žalobce je v konečném postavení šikmo přední částí k okraji vozovky, kdy zadní část vozidla zasahuje do jízdní dráhy protijedoucího vozidla, což dokládá, že ke střetu vozidel došlo v době, kdy žalobce s vozidlem najížděl zpět k pravému okraji silnice. Zopakoval, že k nehodě nedošlo nepřizpůsobením rychlosti panem Č., ale tím, že žalobce nejel zcela ve svém jízdním pruhu při pravém okraji silnice. K žalobcem rozporované vině na nehodě uvedl, že kdyby žalobce řádně a včas ukončil objíždění, nenacházelo by se jeho vozidlo v době střetu uprostřed silnice. K namítanému objíždění živého plotu řidičem Č. uvedl, že tuto námitku žalobce nevznesl ve správním řízení, a že z provedených důkazů nevyplývá, že by řidič Č. objížděl překážku, ba naopak jeho vozidlo se nacházelo při pravém okraji komunikace a částečně i za jejím okrajem. K místu střetu vozidel ve vztahu ke středu vozovky žalovaný sdělil, že měření prováděli příslušníci dopravní policie, kteří mají dostatečné odborné znalosti, způsobilost a schopnosti k provádění těchto úkonů. Doplnil, že místo střetu vozidel lze určit z postavení vozidel, dřecích stop a z nečistot, které při nárazu odpadly z poškozených částí vozidel. Dodal, že z fotodokumentace je na pozemní komunikaci jasně patrná stopa od levé přední pneumatiky vozidla řidiče Č., která směřuje od místa střetu do konečného postavení vozidla, přičemž dané místo střetu se nachází 1,9 m od pravého okraje komunikace ve směru jízdy řidiče Č.. K žalobní námitce, že v řízení byly použity úřední záznamy pořízené pouze subjektivním přepisem telefonátů se svědky policejním úředníkem bez konfrontace vypovídajících osob a tedy bez možnosti ověření mír y pravdivosti, sdělil, že dále rovněž vycházel z protokolů o ústním jednání, na kterých měl žalobce možnost se vyjádřit, což také učinil