9 Afs 4/2018 — Nejvyšší správní soud

15 Af 106/2016- 52 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 15 Af 106/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobce: Ing. A. K., sídlem X, zastoupen Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, insolvenční správce dlužníka VIAMONT a. s., IČO: 64651711, sídlem Na Letné 835/9, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, sídlem nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 11. 2016, č. j. 218859/16/4000-50712-106270, ze dne 3. 11. 2016, č. j. 260414/16/4000-50712-106270, ze dne 8. 2. 2017, č. j. 322490/16/4000-50712-106270, č. j. 1269/17/4000-50712-106270 a č. j. 4304/17/4000-50712-106270, a ze dne 7. 4. 2017, č. j. 27766/17/4300-12712-106270, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2016, č. j. 218859/16/4000-50712-106270, vedená pod sp. zn. 15 Af 106/2016, žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2016, č. j. 260414/16/4000-50712-106270, vedená pod sp. zn. 15 Af 114/2016, žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2017, č. j. 322490/16/4000-50712-106270, č. j. 1269/17/4000-50712-106270 a č. j. 4304/17/4000-50712-106270, vedená pod sp. zn. 15 Af 40/2017, a žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2017, č. j. 27766/17/4300-12712-106270, vedená pod sp. zn. 15 Af 70/2017, se spojují ke společnému projednání pod sp. zn. 15 Af 106/2016. II. Rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 1. 11. 2016, č. j. 218859/16/4000-50712-106270, ze dne 3. 11. 2016, č. j. 260414/16/4000-50712-106270, ze dne 8. 2. 2017, č. j. 322490/16/4000-50712-106270, ze dne 8. 2. 2017, č. j. 1269/17/4000-50712-106270, ze dne 8. 2. 2017, č. j. 4304/17/4000-50712-106270, a ze dne 7. 4. 2017, č. j. 27766/17/4300-12712-106270, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 42 684 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce, vedenou pod sp. zn. 15 Af 106/2016, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2016, č. j. 218859/16/4000-50712-106270, jímž byla zamítnuta jeho námitka proti vyrozumění žalovaného ze dne 19. 7. 2016, č. j. 198165/16/4000-50712-106270, o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na úhradu nedoplatku penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce, vedenou pod sp. zn. 15 Af 114/2016, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2016, č. j. 260414/16/4000-50712-106270, jímž byla zamítnuta jeho námitka proti vyrozumění žalovaného ze dne 18. 8. 2016, č. j. 225268/16/4000-50712-106270, o převedení přeplatku na DPH na úhradu nedoplatku penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce, vedenou pod sp. zn. 15 Af 40/2017, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2017, č. j. 322490/16/4000-50712-106270, č. j. 1269/17/4000-50712-106270 a č. j. 4304/17/4000-50712-106270, jimiž byly zamítnuty jeho námitky proti vyrozuměním žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j. 281321/16/4000-50712-106270, ze dne 22. 11. 2016, č. j. 308590/16/4000-50712-106270, a ze dne 15. 12. 2016, č. j. 324488/16/4000-50712-106270, o převedení přeplatku na DPH na úhradu nedoplatku penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce, vedenou pod sp. zn. 15 Af 70/2017, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2017, č. j. 27766/17/4300-12712-106270, jímž byla zamítnuta jeho námitka proti vyrozumění žalovaného ze dne 17. 1. 2017, č. j. 9213/17/4300-12712-106270, o převedení přeplatku na DPH na úhradu nedoplatku penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Žalobce se současně ve všech žalobách domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. 2. Vzhledem k tomu, že všechny žaloby obsahují shodnou právní argumentaci a směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, soud v souladu s § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) výrokem I. tohoto rozsudku všechny žaloby spojil ke společnému projednání. Žaloby 3. V žalobách žalobce namítal, že penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně uložené podle § 44a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „rozpočtová pravidla“) nemohlo být započteno proti přeplatku na dani, neboť není příslušenstvím daně, kterým se podle § 2 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Podle žalobce je samotná operace započtení přeplatku na dani proti předmětnému penále porušením zákona, neboť se jedná o uspokojení pohledávky, která není způsobilá k uspokojení v rámci insolvenčního řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/06 žalobce podotkl, že z čl. 11 Listiny základních práv a svobod nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, a dodal, že přijetím zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) a daňového řádu se ochrana vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod se nijak nezměnila. Pokud by se připustilo oprávnění správce daně „zúřadovat“ daň a teprve poté vracet přeplatek do majetkové podstaty dlužníka, došlo by tím podle žalobce ke vzniku privilegovaného postavení jednoho z věřitelů. Žalobce proto nepokládal za správné tvrzení daňových orgánů, že v okamžiku započtení správce daně nenakládá s majetkem dlužníka, neboť tím je až vratitelný přeplatek. 4. Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně není podle žalobce způsobilé k započtení, neboť takový postup by byl v rozporu s § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Toto penále pokládal žalobce za mimosmluvní sankci, která je z uspokojení v insolvenčním řízení výslovně vyloučena a je nedobytná ve smyslu § 158 daňového řádu. Žalobce zdůraznil, že § 242 daňového řádu nedefinuje okruh pohledávek, které nelze uspokojit v insolvenčním řízení, a proto se nejedná o lex specialis v pravém slova smyslu. Žalobce připomněl, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/04 byl § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu a vyrovnání zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, ale i soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek, a měl v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Podotkl, že daňový řád představuje úpravu postupu správce daně v daňovém řízení, která nikdy nemůže narušit principy uspokojování věřitelů dlužníka v insolvenčním řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 16/2011 a sp. zn. 29 Odo 709/2005 a na výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. 10. 2011 žalobce zdůraznil, že v případě rozporu jiného právního předpisu s insolvenčním zákonem je třeba dát přednost speciální úpravě obsažené v insolvenčním zákoně. Žalobce dále zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 12/2009, podle kterého principy insolvenčního řízení nemohou být modifikovány ani novou právní úpravou. 5. Žalobce trval na tom, že právní úprava neumožňuje započtení penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně právě proti přeplatku na dani, když jak penále, tak přeplatek vznikly v době po rozhodnutí o úpadku. Úpravu v § 242 daňového řádu podle žalobce nelze vykládat tak, že by umožňovala použití přeplatku na úhradu pohledávek, které jsou vyloučeny z uspokojení podle § 170 insolvenčního zákona, neboť takový výklad by vedl k přímému střetu s právní úpravou v insolvenčním zákoně a nedostál by požadavku ústavní konformity, protože by poškodil práva ostatních věřitelů na uspokojení z majetkové podstaty, do níž měl být přeplatek vrácen. Žalobce uzavřel, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada upravená v § 5 písm. b) insolvenčního zákona, podle níž mají věřitelé v insolvenčním řízení zásadně stejné nebo obdobné postavení. Vyjádření žalovaného k žalobám 6. Žalovaný ve svých vyjádřeních předeslal, že žalobce není k podání žalob aktivně procesně legitimován, neboť stranou sporu by měl být přímo daňový subjekt (dlužník). Zdůraznil, že insolvenční správce má žalobní legitimaci ve věcech majetkové podstaty,