5 Afs 147/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 98/2017- 44 - text  13 15 Af 98/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: Z. D., narozená „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2017, č. j. 28965/17/5300-22442-709739, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 6. 2017, č. j. 28965/17/5300-22442-709739, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o doměření daně z přidané hodnoty Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 10. 2016, č. j. 2074004/17/2507-50521-506742, kterým správce daně podle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) částečně vyhověl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 7. 6. 2016, č. j. 1530491/16/2507-50521-506742, a ve zbytku její odvolání zamítl. Rozhodnutím o odvolání správce daně snížil doměřenou daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2014 na částku 9 668 Kč (namísto původních 15 624 Kč) a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu doměřil žalobkyni penále z doměřené daně ve výši 1 933 Kč. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud zrušil rozhodnutí o odvolání i dodatečný platební výměr správce daně a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně nejprve konstatovala, že společnost ENERGO-MARKET s. r. o. (dále jen „ENERGO-MARKET“) uvedla dne 13. 12. 2012 do provozu fotovoltaickou elektrárnu na střeše jejího rodinného domu. Tato elektrárna je prokazatelně na střeše rodinného domu žalobkyně a je vidět několik kilometrů daleko. Dále uvedla, že Energetický regulační úřad vydal licenci na výrobu elektřiny, distributor elektřiny s ní uzavřel smlouvu o připojení výrobny a banka účelovým úvěrem financovala nákup solární elektrárny. Zdůraznila, že k předání elektrárny od dodavatele došlo dne 31. 12. 2013. Upozornila na to, že správce daně za období 4. čtvrtletí 2013 rozhodl, že žalobkyně solární elektrárnu nekoupila. Dne 18. 11. 2015 na osobním jednání toto rozhodnutí správce daně odůvodnil tím, že žalobkyně začala užívat solární elektrárnu až od 1. 1. 2014, a tedy nemohla být majitelem ke dni 31. 12. 2013, ale až ke dni 1. 1. 2014, což je však jiné zdaňovací období. Poukázala na to, že ředitelka kontrolního oddělení Bc. I. M. osobně přikázala, že „musíte podat dodatečné“ míněno v kontextu dodatečného daňového přiznání za 1. čtvrtletí 2014. Zdůraznila, že na základě těchto jasných instrukcí podala dodatečné daňové přiznání za období 1. čtvrtletí 2014, aby vyšla správci daně vstříc, a zhojila tak údajný časový nesoulad. Žalobkyně rozhodně nechtěla v žádném případě koupit solární elektrárnu dvakrát, jak uvádí žalovaný ve zdůvodnění napadeného rozhodnutí, ale pouze posunula nákup ze dne 31. 12. 2013 o den později na 1. 1. 2014, a to na základě jasného příkazu ředitelky kontrolního oddělení I. M. Pro žalobkyni nebylo rozhodující, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění 31. 12. 2013, nebo 1. 1. 2014, za 1. 1. 2014 byla vyrobena elektřina v hodnotě 6,51 Kč, což skutečně není rozhodující, je to malicherný problém. Proto žalobkyně vyšla vstříc správci daně a dodatečným daňovým přiznáním posunula převzetí o jeden den později právě na 1. 1. 2014. 3. Uvedla, že pronajímala soukromý osobní automobil Škoda Superb Combi, reg. zn. „X“, společnosti Green Business s. r. o. (od 10. 5. 2014 ENERGO-MARKET service s. r. o. – pozn. soudu) v období od února do dubna 2012, na pouhé dva měsíce. V dubnu 2012 si daná společnost koupila, resp. převzala své vlastní nové auto. Toto zapůjčení osobního automobilu bylo pouze na krátkou dobu, na překlenutí doby, než výrobce dodá objednaný automobil. Žalobkyně v té době nebyla plátcem DPH, kterým se stala v červnu 2012. Zdůraznila, že žalobkyně si koupila automobil pro soukromé účely, a proto si nikdy nenárokovala nadměrný odpočet DPH z kupní ceny automobilu. Konstatovala, že v roce 2015 zahájil správce daně daňovou kontrolu za období červen až prosinec 2012 a za kalendářní rok 2013. Správce daně došel k rozhodnutí, že žalobkyně měla pronajímat tento osobní automobil uvedené společnosti i nadále, přičemž určil cenu 30 000 Kč měsíčně. Z této ceny správce daně stanovil DPH ve výši 5 007 Kč, a rozhodl o tom, že žalobkyně sice žádnou fakturu na pronájem nikdy nevystavila, ale na základě rozhodnutí správce daně faktury vystavit měla. Akcentovala, že neexistuje žádná vystavená faktura za pronájem auta, žádná smlouva o pronájmu auta, nebyla provedena žádná úhrada za pronájem vozu, přesto správce daně rozhodl, že měla vystavit faktury, že službu měla poskytnout, i když ve skutečnosti neposkytovala, a za každý měsíc měla zaplatit DPH 5 007 Kč z těchto nevystavených faktur. Uvedla, že po celou dobu používala automobil pro své soukromé účely a k žádnému pronájmu nedocházelo. Zdůraznila, že správce daně ve svém rozhodnutí jde až tak daleko, že rozhodl, že žalobkyně měla pronajímat automobil i v době, kdy ho žalobkyně už dávno prodala (prodej se uskutečnil dne 25. 2. 2014), a správce daně tak vyměřil za 1. čtvrtletí 2014 DPH za nikdy neexistující faktury s tvrzením, že žalobkyně faktury vystavit měla a službu pronájmu měla poskytovat. Uvedla, že správce daně chtěl po žalobkyni důkaz, že k pronájmu nedocházelo, ale doložit důkaz o tom, že neexistuje faktura ani smlouva, prostě není možné. Naopak při odůvodnění rozhodnutí správce daně tížilo důkazní břemeno, ale správce daně nikdy žádný důkaz, jako např. daňový doklad, smlouvu nebo bankovní převod nepředložil. 4. Žalobkyně namítala, že žalovaný v případě fotovoltaické elektrárny nesprávně vyhodnotil důkazy o tom, že dnem uskutečnění zdanitelného plnění je 31. 12. 2013, nebo 1. 1. 2014, a nesprávně se vypořádal s jejími odvolacími námitkami. Žalobkyně byla toho názoru, že správce daně společně se žalovaným porušují zákon, když rozporují její vlastnictví k fotovoltaické elektrárně a upírají jí majetek, který jí právem patří. Správce daně ani žalovaný nemají ze zákona právo rozhodovat o vlastnickém právu, mohou jen posuzovat daňové dopady. Přesto zaměstnanci správce daně porušují pravomoci úřední osoby, neboť ignorují veškeré předložené důkazy, dokonce i pravomocný rozsudek soudu o určení vlastnictví, a vydávají rozhodnutí, že žalobkyně není vlastníkem solární elektrárny umístěné na střeše vlastního rodinného domu, aniž by předložili relevantní důkazy. Žalobkyně dále konstatovala, že správce daně společně se žalovaným porušují zákon, když účelově tvrdí, že žalobkyně měla pronajímat svůj soukromý osobní automobil, přitom neexistuje ani daňový doklad, ani smlouva o pronájmu, ani jakákoliv platba za pronájem. Žalobkyně zdůraznila, že automobil pronajímala pouze v únoru, březnu a dubnu roku 2012 a i odběratel tvrdí, že si auto pronajímal pouze v uvedeném období. V následujících obdobích se žalobkyně i odběratel shodují na skutečnosti, že k pronájmu automobilu nedocházelo. Správce daně přesto doměřil daň za to, že žalobkyně neexistující daňový doklad vystavit měla a z něj měla zaplatit DPH, a to ještě v dlouhodobém hledisku od června 2012 do března 2014. Poznamenala, že odběratel, který si údajně měl pronajímat automobil, si dodatečně nárokoval na základě rozhodnutí správce daně nadměrný odpočet DPH za období jednoho měsíce, ale stejný správce daně tento nadměrný odpočet neuznal, protože odběratel nedoložil daňový doklad, který neexistuje. Poukázala na to, že správce daně rozhodl o tom, že žalobkyně měla vystavit neexistující daňový doklad za pronájem osobního automobilu a z něj odvést DPH dokonce i v době, kdy už nebyla majitelem osobního automobilu, protože ho předtím prodala. Žalobkyně byla toho názoru, že takové rozhodnutí vynucující si vystavení daňového dokladu za automobil, který už žalobkyně nevlastnila, je naváděním k trestnému činu podvodu. Domnívala se, že jednání správce daně a žalovaného je čistě účelové a nezákonné, a cítila se být tímto účelovým a nezákonným jednáním poškozena. Upozornila na to, že v rámci tohoto daňového řízení vznikl výrazný kontrast, kdy na nákup solární elektrárny na střechu vlastního rodinného domu bylo předloženo 73 jednoznačných důkazů, včetně pravomocného rozsudku soudu, kupní smlouvy, předávacího protokolu, ale správce daně jako jediný úřad stále tvrdí, že solární elektrárna žalobkyni nepatří. 5. Uvedla, že žalovaný ani správce daně se nevypořádali s některými důkazními prostředky předloženými žalobkyní. Zdůraznila, že ji správce daně uvedl záměrně v omyl, když ji navedl k podání dodatečného daňového přiznání k D