8 As 118/2012 — Nejvyšší správní soud

75 A 17/2020- 23 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 75 A 17/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: V. K. L., narozený „X“, státní příslušnost „X“, bytem „X“, zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou, sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00 Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2020, č. j. CPR-5919-2/ČJ-2020-930310-V241, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2020, č. j. CPR-5919-2/ČJ-2020-930310-V2401, kterým bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 12. 2019, č. j. KRPU-182097-31/ČJ-2019-040026-SV-CV, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění tak, že „Počátek doby, po kterou nelze účastníkovi řízení umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., od okamžiku, kdy uplyne stanovená doba k vycestování. Podle § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., se stanovuje doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 30-ti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce se rovněž domáhal přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je založeno na nepodložených a ničím neprokázaných závěrech. Konkrétně uvedl, že o povědomí důsledků páchání trestné činnosti a jejího odhalení, o jeho znalosti k případnému ukončení pobytového oprávnění v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a o jeho rezignaci na řádnou integraci do společnosti a lhostejnost k právním normám, nebyl proveden žádný důkaz. Žalobce dále podotkl, že tvrzení správního orgánu I. stupně o zneužití institutu mezinárodní ochrany a s tím související pokus obejít zákon o pobytu cizinců nebylo v řízení prokázáno a navíc je toto tvrzení v rozporu se zásadami právního demokratického státu. Vedle toho žalobce namítal, že správní orgán I. stupně považuje syna žalobce za účastníka řízení, kterému rozhodnutí založí, změní nebo zruší právo či povinnost, přičemž zároveň nepovažuje rozdělení rodiny za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalobce spatřoval v tom, že se správní orgán I. stupně nevyjadřuje k zásahu do rodinného života nezletilého syna žalobce, přičemž žalovaná toto pochybení správního orgánu I. stupně neodstranila, ačkoliv práva dítěte jsou chráněna Úmluvou o právech dítěte (104/1991 Sb.) a Listinou základních práv a svobod (2/1993 Sb.). Žalobce rovněž spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v nedostatečně odůvodněné délce doby, po níž mu nelze umožnit vstup na území států Evropské unie. Trval na tom, že se jedná o opatření nepřiměřeně přísné a neodpovídající délce neoprávněného pobytu v délce jednoho týdne. Zdůraznil, že správní orgán I. stupně měl objasnit, z jakého důvodu nepřistoupil k uložení mírnějšího opatření, a to pouze povinnosti opustit území Evropské unie. Připomněl, že vyhostit rodinného příslušníka občana Evropské unie lze pouze z důvodu aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Vyjádření žalované k žalobě 3. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž odkázala na napadené rozhodnutí, jakož i na prvostupňové rozhodnutí. Trvala na tom, že v řízení o vyhoštění byly zjištěny a doloženy relevantní podklady pro konstatování protiprávního jednání žalobce. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že v odvolacím řízení postupovala v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, a neshledala žádné jejich porušení, a proto navrhla zamítnutí žaloby. Posouzení věci soudem 4. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce nevyjádřil s vyřízením věci bez jednání v zákonem stanovené lhůtě svůj nesouhlas, ačkoliv o tom byl poučen ve výzvě zaslané mu soudem, a žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila. 5. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během 30 denní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 6. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce se dne 14. 10. 2019 v 10:00 hod. dostavil na Policii České republiky, Krajské ředitelství Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, předložil cestovní pas č. X s vyznačeným výjezdním příkazem č. X platným do 16. 4. 2019. Lustrací v evidenci bylo zjištěno, že žalobci bylo pravomocně ukončeno řízení o azylu ke dni 6. 9. 2019 s tím, že azyl žalobci nebyl udělen a žalobce nerespektoval povinnost vycestovat z území České republiky do 30 dnů od pravomocného rozhodnutí dle § 54 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Ode dne 6. 10. 2019 tak žalobce podle Policie České republiky pobývá neoprávněně, bez platného oprávnění k pobytu. 7. Téhož dne byl s žalobcem sepsán protokol o výslechu, v němž uvedl, že teprve od Police České republiky se dozvěděl, že na území České republiky pobývá neoprávněně. O zrušení pobytového oprávnění se dozvěděl po propuštění z věznice, neboť dostal výjezdní příkaz. Ve výkonu trestu odnětí svobody byl dvakrát a v obou případech šlo o trestnou činnost související s pěstováním marihuany. Má syna (rok narození „X“), naposledy se s ním viděl v roce 2008 nebo 2009. Na účet matky M. S. posílá měsíčně 1 000 Kč. Ve společné domácnosti se synem žil asi rok od jeho narození. Aktuálně pobývá mezi vietnamskou komunitou v „X“, z jejíž prostředků žije. V České republice žije od roku 1993, je rozvedený a ve Vietnamu nemá žádný domov. Naposledy Vietnam navštívil v roce 2011, přičemž pobýval u známých. V návratu do Vietnamu mu brání pouze ekonomické důvody, nemá tam majetek ani bydlení. Jeho zdravotní stav mu v návratu do země původu nebrání. Peníze na cestu nemá a rovněž neví o žádném nebezpečí, které by mu v zemi původu hrozilo. 8. Z výpisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 5. 2012, č. j. 2 T 32/2012-207, byl žalobce odsouzen za pokus přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a dále byl žalobci uložen trest vyhoštění na dobu 5 let. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 5 T 49/2014, byl žalobce jako spolupachatel odsouzen za přípravu ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří let a propadnutí věci (mobilního telefonu). Trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 3. 2000, č. j. 3 T 219/99-49, byl žalobce odsouzen za pokus trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží dle § 148a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona k peněžitému trestu ve výměře 5 000 Kč. 9. Žalovaná měla k dispozici kopii rozhodnutí ze dne 21. 8. 2019, č. j. OAM-362/ZA-ZA11-HA13-2019, o neudělení azylu žalobci. Dále si vyžádala stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce, v němž je uvedeno, že vycestování žalobce je možné. 10. Dne 17. 10. 2019 proběhl výslech svědkyně M. S.,