1 As 97/2011 — Nejvyšší správní soud

75 A 7/2018- 41 - text  17 75 A 7/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: M. M., narozený X, bytem X, zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2018, č. j. 5138/DS/2015, JID: 9209/2018/KUUK/Bal, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2018, č. j. 5138/DS/2015, JID: 9209/2018/KUUK/Bal, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu, odboru správních činností (dále jen ,,magistrát“), ze dne 22. 6. 2015, č. j. MmM/074224/2015/OSČ-P/VŠ, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 měsíce a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu se měl dopustit tím, že dne 30. 4. 2015 v 15:14 hodin na silnici I/13 u dolu ČSA, směr Most – Chomutov při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia registrační značky X porušil v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, maximální povolenou rychlost mimo obec 90 km/h, když ji překročil o 41 km/h, neboť mu byla po zvážení možné odchylky měřícího zařízení ±3 % naměřena rychlost jízdy 131 km/h. Žaloba 2. Žalobce v žalobě předně namítal nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, které spatřoval v nevypořádání se s jeho vyjádřením ze dne 30. 6. 2015, jež bylo koncipováno jako vyjádření k podkladům rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí žalobce spatřoval v tom, že se magistrát nezabýval v odůvodnění rozhodnutí zaviněním, a to včetně neuvedení formy zavinění, a materiální stránky přestupku. Skutečnost, že úvahy v tomto směru byly uvedeny v žalobou napadeném rozhodnutí, považuje žalobce za rozpor s § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V této souvislosti žalobce připomněl, že pouze výrok má právní účinky a ke změně odůvodnění, tak nemohlo dojít. Doplnil, že žalovaný vycházel z podkladů, které nebyly obsahem spisu a nemohl se tak s nimi seznámit. 3. Vedle toho žalobce namítal, že magistrát při ukládání sankce nepřihlédl k závažnosti přestupku, ke způsobu jeho spáchání, k následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, ani k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem. Trval na tom, že žalovaný měl uloženou sankci poměrně snížit, a to s ohledem na dlouhou dobu řízení, čímž vznikla žalobci újma a zároveň klesla závažnost přestupku. 4. Žalobce rozporoval zákonnost uložení sankce zákazu řízení všech motorových vozidel a tuto sankci považoval za koncepčně špatnou, neboť řidičské oprávnění se uděluje pro jednotlivé skupiny vozidel, a tudíž by měl být zákaz řízení rovněž udělován pouze pro tu skupinu vozidel, v jejíž souvislosti došlo ke spáchání přestupku. Na podporu svých tvrzení žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009-76. V této souvislosti žalobce namítal nesrozumitelnost, nejasnost a neurčit výroku rozhodnutí. 5. Žalobce dále namítal, že výrok prvoinstančního rozhodnutí neobsahuje odkaz na všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno. Konkrétně na § 12 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákon o přestupcích“). Podle žalobce měl žalovaný rozhodovat podle zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), neboť tento je pro žalobce příznivější. Podle žalobce by ve výroku rozhodnutí mělo být rovněž uvedeno, zda se žalobce dopustil přestupku opakovaně, tedy z čeho je dovozována recidiva, a tedy uložení trestu zákazu činnosti. Vedle toho žalobce namítal nedostatečné určení místa spáchání přestupku, neboť mu není známo, kde se důl ČSA nachází. 6. Žalobce namítal, že jménem žalovaného v odvolacím řízení rozhodovala osoba, u níž nelze činit závěr o její nepodjatosti. Žalobce připomněl, že tato skutečnost vedla krajský soud k tomu, že předchozí napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný však nepověřil rozhodnutím o odvolání žalobce jinou osobu a rovněž se pochybnostmi o nepodjatosti nezabýval. 7. Žalobce dále rozporoval měření rychlosti skrytým způsobem, pro což nenašel oporu v zákoně. Trval na tom, že důkazy lze pořizovat jen s vědomím dotčené osoby, a proto by policisté neměli provádět měření rychlosti z civilního vozidla. Podle žalobce nebyl z téhož důvodu dodržen předepsaný účel měření rychlosti, a to zvyšování bezpečnosti provozu. Za nepřezkoumatelný považuje žalobce rovněž postup magistrátu, který odečetl od naměřené rychlosti odchylku 3 %, ale neuvedl na základě kterého podkladu tak činí, odchylku špatně spočítal a žalobce s podkladem neseznámil. Záznam měření byl podle žalobce nepoužitelným důkazem, neboť rovněž hlídka policie, která vozidlo žalobce změřila, porušila právní předpisy, k čemuž mají oprávnění jen v případě užití výstražného světla. Záznam měření byl podle žalobce neúplný, neboť nebyl dodržen návod k obsluze. Pro neúplnost záznamu nelze podle žalobce rovněž prověřit, zda i na začátku měření nedošlo k přiblížení měřícího a měřeného vozidla. Závěr žalovaného o tom, že v daném úseku se nejednalo o silnici pro motorová vozidla ani o dálnici považoval za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Pokud by přistoupil na argumentaci žalovaného, pak by byl rychlostní limit 90 km/h neadekvátní a žalobce by byl sankcionován za nedodržení nedůvodně nízkého rychlostního limitu. 8. Poslední námitka žalobce směřovala k prekluzi údajného přestupku. Žalobce rovněž nesouhlasil se zveřejněním rozhodnutí v jeho věci na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, aby v něm bylo uvedeno jeho jméno, příjmení nebo iniciály, rovněž tak jméno, příjmení, iniciály či sídlo zástupce žalobce, a to s odkazem na právo na ochranu soukromí a právo na informační sebeurčení. Rovněž uvedl, že § 39 odst. 3 písm. d) a e) směrnice č. 9/2011, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, nemá oporu v zákonech, a v případě, že si to právní zástupci a advokáti nepřejí, neměla by být jejich jména, příjmení a sídla na webu Nejvyššího správního soudu zveřejňována v souvislosti s konkrétními kauzami. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě. K nevypořádání se s vyjádřením žalobce ze dne 30. 6. 2015 žalovaný uvedl, že s touto námitkou se již krajský soud vypořádal v řízení proti prvotnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015 a vyhodnotil ji jako opožděnou, a tedy nedůvodnou. Povinnost uvést formu zavinění v rozhodnutí o přestupku zavedla novela zákona o přestupcích dne 1. 10. 2015. Magistrát však vydal rozhodnutí v červnu 2015, a tedy tuto povinnost neměl. Žalovaný připomněl, že sám žalobce v podané žalobě připustil, že materiální stránkou přestupku se zabýval v napadeném rozhodnutí žalovaný. Poukázal na to, že správní soudy opakovaně judikovaly, že rozhodnutí odvolacího orgánu tvoří jeden celek s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 2 As 191/2017, který se zabývá absencí materiální stránky přestupku a dospívá k závěru, že markantní překročení nejvyšší povolené rychlosti vylučuje nepřítomnost společenské škodlivosti, a proto lze absenci úvah správních orgánů prvního stupně považovat za vadu, která však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí. K tvrzení žalobce, že žalovaný vycházel z podkladů, se kterými neměl žalobce možnost se seznámit, žalovaný uvádí, že se jednalo o statistiku nehodovosti, o níž žalovaný informoval na straně 4 napadeného rozhodnutí. Nejednalo se však o důkaz, na základě kterého bylo v odvolacím řízení rozhodováno. 10. K námitce nedostatečného odůvodnění sankce žalovaný uvedl, že odůvodnění rozhodnutí magistrátu ohledně sankce měl za dostatečné. Námitku v odvolacím řízení ohledně sankce žalobce nevznesl. Připomněl, že podle zákona o silničním provozu nelze od uložení sankcí v rozhodnutí o přestupku upustit. Trval na tom, že při ukládání sankce byla zohledněna všechna zákonná kritéria, která požadoval a připouštěl zákon o přestupcích. Sankci zákazu činnosti nebylo možné snížit, neboť byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby. Rovněž s mimořádným s