9 Afs 59/2008 — Nejvyšší správní soud

15 Af 111/2017- 70 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 15 Af 111/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci ve věci žalobkyně: RESIDENCE TEPLICE s. r. o., IČO: 27286959, sídlem Krupská 33/20, 415 01 Teplice, zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2017, č. j. 40209-2/2017-900000-304.6, takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 31. 7. 2017, č. j. 40209-2/2017-900000-304.6, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2017, č. j. 40209-2/2017-900000-304.6, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil platební výměr Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 23. 3. 2017, č. j. 41797/2017-620000-32.2, kterým celní úřad podle § 104 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 5. 2017 (dále jen „zákon o spotřebních daních“) a podle § 101, § 139, § 145 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) stanovil žalobkyni spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období březen 2014 ve výši 572 478 Kč. Daň byla vyměřena za 22,51 kg tabáku různých značek částkou 40 518 Kč, za 101 800 ks cigaret různých značek částkou 229 050 Kč, za 73 120 ks cigaret různých značek částkou 164 996 Kč, za 56 940 ks cigaret značky Marlboro částkou 136 941 Kč a za 400 ks cigaret značky Marlboro 100s částkou 973 Kč. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněný platební výměr a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí celního úřadu, kterou spatřovala ve skutečnosti, že byla správními orgány stanovena plátcem spotřební daně z tabákových výrobků za zdaňovací období březen 2014 ve výši 572 478 Kč, ačkoliv celnímu úřadu sdělila jméno nájemce prodejních míst „X“ a „X“, kde byly předmětné tabákové výrobky nalezeny. Byla přesvědčena, že správní orgány zjištěný skutkový stav vyložily v její neprospěch, čímž porušily § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 3. Žalobkyně uvedla, že vlastníkem obchodního centra Dragoun Bazar v Chebu byla společnost IMMORENT Cheb s. r. o., jež na základě leasingové smlouvy přenechala obchodní centrum do užívání společnosti JTH Invest s. r. o., která prostory pronajímala třetím osobám. Jedním z nájemců byla i žalobkyně, která vybírala úhrady za užívání jednotlivých prodejních míst prostřednictvím společnosti PINNO spol. s. r. o. Žalobkyně v průběhu správního řízení identifikovala uživatele nájemních ploch „X“ a „X“ jako pana H. V. V., a to na základě smlouvy o užívání nebytových prostor ze dne 18. 1. 2012. Dále připomněla znění § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních a nesouhlasila s odkazem žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007-85, neboť žalobkyní byla v předmětném případě jednoznačně a nezaměnitelně identifikována osoba, která tabákové výrobky skladovala, a proto se na daný případ žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu nevztahuje. 4. Žalobkyně zdůraznila, že předmětná spotřební daň jí byla vyměřena pouze na základě nepravděpodobnosti, že pan H. V. V. uzavřel smlouvu o užívání prodejních míst „X“ a „X“, neboť v době uzavření smluv měl ukončené živnostenské oprávnění i pobyt na území České republiky. Argumenty žalovaného dle názoru žalobkyně neprokazují skutečnost, že H. V. V. se na území České republiky v době vzniku nájmu nenacházel a nájemní smlouvy fakticky neuzavřel. Trvala na tom, že celní úřad nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť nelze zjistit, zda a kdy H. V. V. opustil území České republiky. Podle žalobkyně tak bylo předčasné dovozovat, že by H. V. V. neměl objektivně možnost nájemní smlouvy uzavřít, čímž správní orgány porušily § 3 správního řádu a v rozporu s § 102 odst. 3 daňového řádu náležitě neodůvodnily závěr o vyměření daně. Podotkla, že při uzavírání nájemních smluv postupovala s nejvyšší mírou obezřetnosti, neboť v čl. IV. odst. 10 nájemní smlouvy je výslovně zakázáno skladování zboží, kterým by došlo k porušení právních předpisů, a to včetně alkoholu a cigaret. 5. Zdůraznila, že k prokázání svých tvrzení navrhla výslech svědka D. D. T., avšak žalovaný důkazní návrh neprovedl s odůvodněním, že by výslech svědka nepřinesl nové informace. Žalobkyně s názorem žalovaného nesouhlasila, neboť žalovaný předjímal obsah výslechu svědka a rezignoval na povinnost zjistit stav věci tak, aby o něm nevznikly důvodné pochybnosti. 6. Uvedla, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že byla detentorem předmětných tabákových výrobků a tento závěr opřel o judikaturu Nejvyššího správního soudu. V závěru napadeného rozhodnutí však žalovaný uvedl: „[n]a základě výše uvedeného dospěl odvolací orgán k závěru, že je odvolatel plátcem daně v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, neboť nezabránil skladování vybraných výrobků, ač mohl a měl, případně měl zboží v detenci a měl tedy k tomuto zboží nejbližší vztah“. Domnívala se, že argumentace žalovaného je nejasná, neboť podle posledního odstavce odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda je plátcem daně z důvodu detence tabákových výrobků či z důvodu, že jej žalovaný považuje za osobu, která tabákové výrobky skladovala [§ 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních], v čemž spatřovala vnitřní rozpor napadeného rozhodnutí. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K námitkám žalobkyně ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu uvedl, že spisový materiál je rozsáhlý a důkladně popisuje veškeré učiněné úkony ve správním řízení. Trval na tom, že skutkový stav nebyl vyložen v neprospěch žalobkyně, žalobkyně byla označena jako skladovatel tabákových výrobků na základě shromážděných důkazů a s ohledem na posloupnost osob s nejbližším vztahem k výrobkům dle judikatury Nejvyššího správního soudu. Připustil, že přes veškerou snahu se mu nepodařilo kontaktovat H. V. V., přičemž v průběhu správního řízení vznikly pochybnosti o tom, zda mohl H. V. V. nájemní smlouvy uzavřít. Trval na tom, že žalobkyně na podporu svých tvrzení nepředložila relevantní důkazy. Naopak se domníval, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně objasnil svá tvrzení, a dále uvedl, že povinnost objasnit skutkový stav není absolutní. V předmětném správním řízení nebylo dostatek indicií ke zkontaktování žalobkyní označené osoby (pana H. V. V.), což mělo podle žalovaného negativní vliv na proces uzavírání nájemních smluv. Podotkl, že při uzavírání nájemních smluv nedocházelo mezi žalobkyní a nájemcem k osobnímu kontaktu, a proto mohla být nájemní smlouva uzavřena účelově na osobu, která se již nenacházela na území České republiky. 8. Žalovaný trval na tom, že žalobkyně byla s ohledem na dostupnou judikaturu Nejvyššího správního soudu osobou, která měla ke skladovaným výrobkům nejbližší vztah. Žalovaný zpochybnil uzavření nájemní smlouvy žalobkyní označenou osobou, neboť podle jeho názoru není obvyklé, aby osoba s ukončeným živnostenským oprávněním a rovněž ukončeným pobytem na území České republiky vynakládala finanční prostředky do nájmu prostor, které nebude moci využívat bez rizika zjištění, že na území České republiky pobývá a podniká nelegálně. Podotkl, že pochybnosti o tom, že nájemní smlouvu uzavřel pan H. V. V. posiluje i skutečnost, že smluvní strany uzavřené nájemní smlouvy nebyly v přímém kontaktu, totožnost smluvní strany (pana H. V. V.) byla ověřena pouze neplatným živnostenským listem a platby nájemného probíhaly v hotovosti prostřednictvím tzv. tajemníků. Trval na tom, že žalobkyně nepředložila žádný doklad, který by spojoval H. V. V. s platbami nájemného. 9. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se skladování a detence vybraných výrobků, přičemž trval na tom, že skutkový stav zjistil dostatečně. K tvrzení žalobkyně, že v nájemní smlouvě byl uveden odstavec zakazující vyrábět, prodávat nebo skladovat zboží, kterým by byly porušovány právní předpisy, žalovaný uvedl, že tato skutečnost je stěžejní pro soukromoprávní vztahy. K neprovedení svědecké výpovědi žalovaný uvedl, že výpověď svědka by vzhledem ke způsobu uzavírání smluv a dodatků k nájemním