9 As 221/2014 — Nejvyšší správní soud

15 Af 18/2018- 50 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 12 15 Af 18/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: A. K., IČO: ..., sídlem X, zastoupená GT Tax a.s. (dříve BDO Tax s.r.o.), IČO: 26420473, sídlem Pujmanové 1753/10a, 140 00 Praha 4 - Nusle, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2018, č. j. 1164/18/5300-22441-711776, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finanční ředitelství ze dne 10. 1. 2018, č. j. 1164/18/5300-22441-711776, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Roudnici nad Labem, (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 6. 2016, č. j. 1497928/16/2512-40512-507643, kterým byla žalobkyně z moci úřední registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, bylo jí přiděleno identifikační číslo DIČ a konstatováno, že je plátcem daně z přidané hodnoty od 1. 2. 2015. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně vymezila, že mezi stranami je sporné, zda příjmy plynoucí žalobkyni ze Smluv o společnosti, které uzavřela dne 1. 6. 2014 se společností Victoria - Tip, a.s., IČO: 26059517 (dále jen „Smlouvy o společnosti“ a „obchodní společnost Victoria“) vstupují do obratu vymezeného v § 4a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), resp. zda v důsledku příjmů obdržených dle těchto smluv žalobkyně překročila obrat pro povinnou registraci k DPH. 3. Žalobkyně namítla, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno a dostatečně se nevypořádal s odvolacími námitkami, když fakticky pouze zopakoval argumentaci správce daně a bez zdůvodnění námitky odmítl. Žalovaný odkazoval na § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád), podle kterého má správce daně vycházet ze skutečného obsahu právního jednání. Nebylo proto významné, jak jsou smluvní vztahy žalobkyně s obchodní společností Victoria označeny a dle názoru žalovaného docházelo k faktickému stavu poskytnutí služby dle § 14 odst. 1 zákona o DPH, namísto formálněprávního vztahu uskutečňování osvobozených plnění bez nároku na odpočet daně. K tomu žalobkyně uvedla, že pokud správci daně tvrdili nesoulad formálního stavu se stavem faktickým, leželo na nich důkazní břemeno, přičemž měly být prokázány všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního úkonu. Žalovaný však toto břemeno neunesl, neboť svůj závěr relevantním a přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil, resp. se relevantním způsobem nevyjádřil ani k argumentaci žalobkyně uvedené v odvolání. O tom svědčí i jeho vyjádření na straně 4 napadeného rozhodnutí, kde uvádí, že „dle názoru odvolacího orgánu tak dochází k faktickému stavu poskytnutí služby dle ust. § 14 odst. 1 zákona o DPH, namísto formálně právního vztahu uskutečňování osvobozených plnění bez nároku na odpočet daně“. Sám žalovaný tady prezentuje svůj pouhý názor, který však není v souladu se zněním Smluv o společnosti, platnou právní úpravou a judikaturou soudů, kdy ani sám žalovaný netvrdí, že své důkazní břemeno unesl a prokázal nesoulad faktického stavu se stavem formálněprávním. Žalobkyně dále uvedla, že postupem správního orgánu byla zkrácena na právu na spravedlivý proces. 4. Žalobkyně žalovanému vyčítala i nezákonný způsob argumentace v napadeném rozhodnutí. Žalovaný totiž nejprve sám hodnotil a vyložil podstatu Smluv o společnosti a následně se s jednotlivými argumenty uvedenými v odvolání vypořádal fakticky pouze tím, že odkázal na ve svém rozhodnutí již dříve uvedené závěry týkající se vlastního výkladu Smluv o společnosti. Takovýto způsob výkladu a vypořádání námitek podle žalobkyně nemá oporu v platném právním řádu. Dodala, že o podaném odvolání žalovaný nadto rozhodl po jeden a půl roce od jeho podání, tudíž je jeho postup také v přímém rozporu se zásadou bezprůtažnosti řízení. 5. Kromě uvedených procesních pochybení žalobkyně namítala i věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně k této námitce popsala, že při spolupráci s obchodní společností Victoria je odměna, kterou za svou činnost žalobkyně obdrží, odvislá výlučně od dosaženého zisku konkrétní společnosti, tj. od dosažení výnosu z herních či sázkových zařízení umístěných v konkrétní provozovně. Ze zisku společnosti obdržely žalobkyně a obchodní společnost Victoria příslušný smlouvou stanovený podíl na zisku. Žalobkyně mohla výši zisku společnosti ovlivnit pouze nepřímo řádným plněním svých povinností ze Smluv (např. dodržováním čistoty). Podíl připadající žalobkyni však vycházel výlučně z výnosů z herních a sázkových zařízení umístěných provozovně, a byl tedy odvislý primárně od množství do nich vložených peněz třetími subjekty (hráči) a množství jimi získaných výher při zohlednění prvku náhody. Nikterak nevycházel ze skutečné hodnoty žalobkyní prováděných servisních činností dle Smluv o společnosti. Není tedy možné tvrdit, že takto získaný podíl na zisku společnosti by mohl představovat skutečnou protihodnotu žalobkyní poskytovaných služeb. Tomu odpovídá i skutečnost, že podíly žalobkyně byly každý měsíc jiné, přičemž teoreticky si lze představit i situaci, kdy by společnost určité období byla ve ztrátě, a žalobkyně by tedy ani žádnou odměnu neobdržela. 6. Posouzení skutečnosti, kdy je služba poskytována za úplatu, specificky neupravují ustanovení zákona o DPH, opakovaně se jí ale ve svých rozhodnutích zabýval Soudní dvůr Evropské unie. Z jeho ustálené judikatury jako je např. věc sp. zn. C-37/16 SAWP nebo sp. zn. C-11/15 Český rozhlas podle žalobkyně plyne, že podmínkou pro to, aby služba byla poskytnuta za úplatu, je skutečnost, že odměna poskytovatele skutečně odpovídá službě poskytnuté příjemci. 7. Žalobkyně s ohledem na uvedené uzavřela, že na jednu stranu souhlasí s tvrzením žalovaného, že činnosti, které dle Smluv o společnosti vykonávala, svou povahou odpovídaly poskytování služeb dle § 14 odst. 1 zákona o DPH. Tyto služby však nebyly poskytovány za úplatu, která by představovala jejich skutečnou hodnotu, a proto žalobkyně neuskutečňovala poskytování služeb za úplatu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, tedy nejednalo se o službu poskytnutou za úplatu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, s místem plnění v tuzemsku, která by spadala do souhrnu úplat definujícího obrat dle § 4a zákona o DPH. Žalovaný podle žalobkyně v napadeném rozhodnutí nikterak neposuzoval, zdali jsou naplněny znaky toho, že žalobkyně v rámci činností dle Smluv o společnosti poskytovala služby za úplatu. 8. Dále žalobkyně poukázala na to, že předmětná činnost byla společně s obchodní společností Victoria vykonávána v rámci Smluv o společnosti, přičemž společnost nedisponuje právní subjektivitou. Společnosti byly založené za účelem provozování sázkových a herních zařízení ve vymezených provozovnách. Herní a loterijní činnosti jsou poskytovány navenek hráčům účastnícím se těchto her. Za tímto účelem oba společníci uskutečňují činnosti vymezené v jednotlivých Smlouvách o společnosti, a to přímo vůči hráčům účastnícím se provozovaných her. Proto žalobkyně podle svých slov nijak nerozumí úvaze žalovaného, která zároveň nebyla nikde ani jakkoli rozvedena, a to komu vlastně poskytla předmětné služby. Z napadeného rozhodnutí žalovaného lze podle žalobkyně nepřímo implikovat, že poskytovala služby obchodní společnosti Victoria. Pokud by tomu však tak mělo skutečně být, žalobkyně upozorňuje, že stejně tak mohla obchodní společnost Victoria podle Smluv o společnosti poskytovat služby jí. Skutečnost vzájemného poskytování plnění mezi účastníky společnosti je proto dle žalobkyně nejasná, což ostatně zcela odpovídá i závěrům Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-77/01. Podle závěru vyplývajícího z odstavců 86 - 91 tohoto rozhodnutí se plnění uskutečňovaná mezi účastníky sdružení nepovažuji za poskytnutí služby nebo dodání zboží za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 Směrnice 77/3888/EHS, kterému odpovídá § 2 odst. 1 zákona o DPH, a nejedná se tedy o zdanitelná plnění v případě, kdy jsou tato plnění poskytována v rámci smlouvy o sdružení uzavřené mezi účastníky. Žalobkyně proto namítá, že žalovaný ve svém rozhodnutí nikterak nezohlednil specifika vztahu společníků uskutečňujících činnosti dle Smluv o společnosti a také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, které považoval za nepřiléhavé pro danou věc. Podle žalobkyně tedy skutečný obsah právního vztahu zcela odpovídal stavu formálněprávnímu, přičemž ostatně ani žalovaný žádný rozpor v napadeném rozhodnutí neprokázal. 9. Nad rámec u