1 Afs 394/2017 — Nejvyšší správní soud

15 Af 4/2018- 41 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 10 15 Af 4/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: Bestcena EU LLC, se sídlem 113 Barksdale Pro Center, 19711 Newark, Delaware, Spojené státy americké, zastoupená JUDr. Alexandrem Kasatkinem, LL.M., advokátem, se sídlem Husinecká 903/10, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2017, č. j. 37794/17/5100-41458-711929, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2017, č. j. 37794/17/5100-41458-711929, jímž bylo rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 20. 1. 2017, č. j. 79226/17/2501-80542-507591 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zrušeno a řízení bylo zastaveno. Nadepsaným prvostupňovým rozhodnutím přitom bylo rozhodnuto o tom, že se návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce ze dne 11. 1. 2017 podanému dne 11. 1. 2017 navrhovatelkou (tj. žalobkyní) nevyhovuje a peněžní prostředky v celkové sumě 20 541 Kč se nevylučují z daňové exekuce nařízené exekučním příkazem ze dne 12. 12. 2016, č. j. 2458990/16/2501-80542-507775. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě předně uvedla, že exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtu ze dne 12. 12. 2016, č. j. 2458990/16/2501-80542-507775, prvostupňový orgán postihnul majetek, který patří právě jí, a tudíž byla daňová exekuce vedená ve vztahu k tomuto majetku v rozporu se zákonem, neboť se nejednalo o majetek daňového dlužníka. Prvostupňový orgán tak dle názoru žalobkyně jednal v rozporu se základním principem daňové exekuce, a to postihovat pouze majetek ve vlastnictví daňového dlužníka. Jakákoliv exekuce vedená na majetek třetí osoby je totiž nepřípustná, přičemž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva této třetí osoby garantovaného Listinou základných práva a svobod. Postup prvostupňového orgánu je pak dle žalobkyně též v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť nad míru přípustnou povaze dané věci postihuje majetek třetí osoby. Žalobkyně přitom dle svého tvrzení řádně prokázala v návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce, že se jedná o peněžní prostředky, které dne 20. 12. 2016 zaplatila omylem na účet daňového subjektu vedený u Fio banky, a. s., konkrétně ve výši 20 541 Kč. Dle žalobkyně ve věci není postačujícím, že je daňový dlužník majitelem účtu, pokud nedisponuje s vlastními prostředky, přičemž k tomu zmínila komisionářské a správcovské vztahy. Správce daně pak musí vždy řádně zjistit, jaký majetek daňový dlužník vlastní, a to včetně majetku finančního. K tomu slouží postup dle § 180 daňového řádu a další související ustanovení daňového řádu. Dále žalobkyně uvedla, že v daném případe podala reklamaci předmětné platby u Fio banky, a. s., a to v čase, kdy daňová exekuce na bankovní účet daňového subjektu ani nebyla vedena. 3. Nadto žalobkyně poukázala i na Dohodu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o vzájemné podpoře a ochraně investic, dle níž smluvní strany reprezentovány státními orgány dbají na to, aby bylo s investicemi subjektů druhé strany vždy zacházeno v souladu s principy ochrany a bezpečnosti, a v žádném případe jim nebylo přiznáno horší zacházení, než je v souladu s mezinárodním právem. Tyto investice nemají být vyvlastněny nebo znárodněny nebo podrobeny přímým, či nepřímým opatřením rovnajícím se vyvlastnění nebo znárodnění. V daném případě má žalobkyně za to, že postupem správce daně dochází k takovým opatřením, kdy jde v zásadě o odnětí vlastnického práva k peněžním prostředkům (tj. vyvlastnění investice), přičemž není dodržen postup dle článku III. odkazované dohody. 4. Žalovaný (resp. prvostupňový orgán) tak dle žalobkyně nesprávně vedl exekuci na majetek, který patří pouze jí, resp. nebyl ve vlastnictví daňového subjektu, přičemž mu tak ani nevzniklo právo na výplatu předmětných peněžních prostředků. Napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové, je tudíž dle žalobkyně nezákonné. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž nejprve uvedl, že při exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb postihuje správce daně pohledávku daňového dlužníka vůči poskytovateli platebních služeb, touto pohledávkou je nárok daňového dlužníka [viz § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)], nikoliv samotné peněžní prostředky, neboť ty jsou majetkem banky. Podstatné je tedy výlučně to, kdo je majitelem účtu, jelikož pouze majiteli účtu náleží právo disponovat s prostředky na účtu, přičemž právě toto právo představuje pohledávku postiženou daňovou exekucí. Vloží-li finanční prostředky na bankovní účet kdokoliv, bez ohledu na právní důvod vložení těchto prostředku, či případnou neexistenci právního důvodu, okamžikem připsání finančních prostředků na účet se tyto stávají pohledávkou majitele účtu, která však byla v důsledku daňové exekuce přikázána správci daně. 6. Dle žalovaného pak judikatura opakovaně dochází k závěru, že ve sporu, ve kterém se třetí osoba domáhá navrácení prostředků omylem zaslaných na účet povinného postižený exekucí, není pasivně věcně legitimovaná osoba oprávněná z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u banky, nýbrž sám povinný (tj. daňový dlužník), který se bezdůvodně obohatil na úkor třetí osoby (tj. žalobkyně). K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3418/2012. Žalobou napadeným rozhodnutím tak bylo rozhodnutí o návrhu vydané správcem daně zrušeno, jelikož veškeré finanční prostředky na bankovním účtu byly majetkem banky, přičemž výši těchto finančních prostředků odpovídala pohledávka majitele účtu (tj. daňového dlužníka), a právě tato byla exekučním příkazem přikázána správci daně k uspokojení daňového dluhu. Předmětem daňové exekuce tudíž nejsou finanční prostředky, jejichž vyloučení z daňové exekuce žalobkyně navrhuje, nýbrž pohledávka daňového dlužníka za bankou. Z důvodu, že banka není osobou, proti které je daňová exekuce vedena, nejsou daňovou exekucí postiženy samotné finanční prostředky, ale pohledávka z bankovního účtu, která vždy svědčí majiteli tohoto účtu. Žalobkyně přitom není majitelkou účtu postiženého daňovou exekucí, tudíž nemůže být její ani pohledávka z bankovního účtu, která byla přikázána správci daně. Z povahy věci tak žalobkyni nemůže svědčit právo nepřipouštějící provedení exekuce. Žalobkyně se pak v řízení před správcem daně domáhala vyloučení majetku z daňové exekuce, přičemž dotčený majetek (omylem poukázané finanční prostředky) ani nebyl předmětem daňové exekuce, proto žalovaný uzavřel, že návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce podaný žalobkyní neměl být správcem daně vůbec meritorně projednán z důvodu absence aktivní legitimace žalobkyně k podání návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. Řízení tak mělo být už správcem daně zastaveno podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. 7. Za žádných okolností tak nebylo možno vyhovět podanému návrhu na vyloučení finančních prostředků z daňové exekuce, protože finanční prostředky nejsou majetkem postiženým daňovou exekucí přikázáním pohledávky z bankovního účtu. Vlastnické právo k těmto finančním prostředkům zároveň nemůže svědčit jiné osobě než bance, u které je veden exekucí postižený bankovní účet. Pohledávka z bankovního účtu ze zákona náleží výlučně majiteli tohoto bankovního úctu. Kdokoliv, kdo vloží či poukáže finanční prostředky na bankovní účet (bez ohledu na právní důvod), není v okamžiku připsání finančních prostředků na účet jejich vlastníkem a tyto se stávají pohledávkou majitele účtu. Osobě odlišné od majitele bankovního účtu tedy nemůže svědčit právo k majetku (pohledávce z bankovního účtu) nepřipouštějící provedení exekuce. Žalobní námitky směřující k závěru, že vlastníkem peněžních prostředků poukázaných na účet dlužníka omylem je nadále žalobkyně, se proto ve své podstatě míjí s důvody rozhodnutí žalovaného. Replika 8. V replice žalobkyně plně odkázala na již uplatněnou žalobní argumentaci, přičemž má za to, že vlastnické právo k dotčeným finančním prostředkům patřilo od počátku jí, a tedy není možné, aby byla vedena daňová exekuce na majetek, který nepatří do vlastnictví daňového subjektu. Posouzení věci soudem 9. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť účastníci řízení s tím souhlasili. 10. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v říze