6 Afs 399/2017 — Nejvyšší správní soud

15 Af 43/2017- 80 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 8 15 Af 43/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Martiny Vernerové a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: VPI CZ, v. o. s., IČO: 03007740, sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8, insolvenční správce úpadce KRATOLIA Trade a. s., IČO: 24843318, zastoupena JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KRATOLIA Trade a. s., IČO: 24843318, sídlem Žukovova 59/34, 400 03 Ústí nad Labem, zastoupena JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou, sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4781/17/5300-21441-702127, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4781/17/5300-21441-702127, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21 341,88 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4781/17/5300-21441-702127, jímž bylo zamítnuto odvolání úpadce KRATOLIA Trade a. s. (dále jen „úpadce“) a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 19. 7. 2016, č. j. 1606185/16/2501-50523-507095. Tímto rozhodnutím správce daně podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) nevyhověl žádosti úpadce ze dne 30. 5. 2016 o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty nazvané „Žádost o vrácení kauce registrovaného distributora pohonných hmot“. Žalobkyně se v žalobě dále domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předeslala, že úpadce byl registrovaným distributorem pohonných hmot ve smyslu § 6e a násl. zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohonných hmotách“) a v souladu s § 6i odst. 2 písm. b) tohoto zákona složila kauci distributora pohonných hmot ve výši 20 miliónů Kč formou bankovní záruky poskytnuté ručitelem COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha. Dne 24. 2. 2015 vydal správce daně deset zajišťovacích příkazů, jimiž úpadci uložil povinnost uhradit za účelem zajištění daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen až prosinec 2014 částku 88 102 458,77 Kč. Vzhledem k tomu, že úpadce tuto částku neuhradil, Celní úřad pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015, č. j. 8101-19-2015-620000-31, zrušil úpadcovu registraci distributora pohonných hmot. Kauce distributora pohonných hmot byla následně převedena na osobní daňový účet úpadce, kde byla podle žalobkyně až do 10. 11. 2015 evidována jako vratitelný přeplatek, který však správce daně nevydal do majetkové podstaty úpadce, nýbrž jej použil na uspokojení daňových pohledávek státu. 3. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou rovnosti věřitelů v insolvenčním řízení a zásadou koncentrovaného uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/06 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 64/2011 žalobkyně zdůraznila, že zásada rovnosti věřitelů požívá ústavní ochrany. Dovodila, že nutnou podmínkou provedení zápočtu podle § 242 odst. 2 daňového řádu je přezkoumání těchto pohledávek při přezkumném jednání. Podle žalobkyně z § 243 odst. 2 daňového řádu vyplývá, že se řízení o těchto pohledávkách zastavuje a nepravomocné rozhodnutí nabývá právní moci, čímž se posouzení existence pohledávky správce daně přesouvá do roviny řízení o incidenčním sporu. Žalobkyně konstatovala, že pokud správce daně zabránil přezkoumání existence jím tvrzené pohledávky zpětvzetím přihlášky, nemůže se dovolávat uspokojení mimo insolvenční řízení. Žalobkyně poukázala na § 109 odst. 1 písm. b) a § 140 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) upravující podmínky započtení pohledávek v insolvenčním řízení a podtrhla závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 208/2015, že správce daně může přeplatek použít k započtení pouze těch pohledávek, jež uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení. Správce daně a celní úřad se v důsledku částečného zpětvzetí svých přihlášek nestali přihlášenými věřiteli, a proto podle žalobkyně nemohou být jejich pohledávky uspokojeny z majetku úpadce. 4. Žalovanému žalobkyně vytýkala nesprávné posouzení splatnosti daňových pohledávek, neboť byla přesvědčena o tom, že daň stanovená dodatečnými platebními výměry ze dne 29. 7. 2015 byla splatná až poté, kdy bylo dne 7. 10. 2015 rozhodnuto o úpadku úpadce. Podle žalobkyně se v dané věci nemůže uplatnit § 168 odst. 4 daňového řádu, který upravuje převedení finančních prostředků uhrazených daňovým subjektem na základě zajišťovacích příkazů na daň, která byla posléze dodatečně stanovena. Žalobkyně měla za to, že o takovou situaci nejde, a proto byl pro stanovení splatnosti daně rozhodující § 143 odst. 5 daňového řádu. Podle žalobkyně tak správce daně v době přezkoumání své pohledávky neměl vůči úpadci splatnou daňovou pohledávku, a proto nemohl provést „zápočet“ podle § 242 odst. 2 daňového řádu. Dodala, že postup podle tohoto ustanovení byl vyloučen také proto, že daň doměřená úpadci dodatečnými platebními výměry ze dne 29. 7. 2015 nebyla v době přezkoumávání pohledávky správce daně stanovena pravomocně. 5. Žalobkyně shrnula, že správce daně nebyl oprávněn použít finanční prostředky pocházející z plnění ručitele z bankovní záruky k umoření svých vlastních pohledávek mimo insolvenční řízení, neboť by tím získal neopodstatněnou výhodu oproti ostatním věřitelům úpadce. Odmítla názor žalovaného, že v případě kauce poskytnuté formou bankovní záruky nemůže přeplatek distributora pohonných hmot vzniknout, protože nebude-li mít distributor nedoplatky u správců daně, nebude ručitel z bankovní záruky plnit. V závěru žalovaného, že plnění z bankovní záruky má být přednostně použito k umoření daňových nedoplatků, a teprve zbývající část se rozdělí mezi ostatní věřitele, spatřovala žalobkyně očividný rozpor se zásadou rovnosti věřitelů. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě není důležitý okamžik nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů ze dne 29. 7. 2015, nýbrž okamžik splatnosti daňové pohledávky, která v souladu s § 168 odst. 4 daňového řádu nastala doručením dodatečných platebních výměrů dne 7. 8. 2015. Plnění poskytnuté z bankovní záruky správci daně prostřednictvím celního úřadu podle žalovaného nebylo přeplatkem distributora pohonných hmot, ale plněním ručitele za nedoplatky úpadce, které byly evidovány u celní správy nebo u jiných správců daně k devadesátému dni ode dne zrušení nebo zániku registrace distributora pohonných hmot. Žalovaný zdůraznil, že přeplatek na osobním daňovém účtu úpadce po uvolnění bankovní záruky vznikl před rozhodnutím o úpadku účinným od 7. 10. 2015, a tudíž mohl být použit na úhradu splatných daňových pohledávek, což se stalo před přezkumným jednáním konaným dne 22. 2. 2016, tedy v souladu s § 242 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný vysvětlil, že k částečnému zpětvzetí přihlášky své pohledávky přistoupil správce daně z toho důvodu, že nedoplatky na dani z přidané hodnoty byly sníženy o předmětný přeplatek, tím se snížila přihlášená pohledávka správce daně a již nebylo nutné ji v insolvenčním řízení vymáhat v původní výši. Podle žalovaného § 242 odst. 2 daňového řádu výslovně předpokládá, že přeplatek bude použit na pohledávky, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou a které zároveň byly uplatněny přihláškou. Dodal, že tímto postupem došlo k částečné úhradě přihlášené pohledávky, která tím v dané části zanikla, a proto se správce daně nemohl domáhat její duplicitní úhrady v insolvenčním řízení. Z tohoto důvodu žalovaný odmítl argumentaci žalobkyně, že se správce daně de facto zpětně stal nepřihlášeným věřitelem. Připomněl, že pohledávka nebyla uspokojena z majetku úpadce, neboť za jeho majetek se považuje až vratitelný přeplatek. Žalovaný uzavřel, že podmínkou zápočtu podle § 242 odst. 2 daňového řádu není přezkoumání předmětných pohledávek při přezkumném jednání, neboť slovní spojení „nejpozději do jejich přezkoumání při přezkumném jednání“ stanovuje toliko lhůtu pro provedení zápočtu, nikoli jeho podmínku. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Replika a další podání žalobkyně 7. Na vyjádření žalovaného reag