7 Afs 351/2018 — Nejvyšší správní soud

15 Af 53/2018- 35 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 15 15 Af 53/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: MONNEX Praha, s. r. o., IČO: 27198731, sídlem Korytná 1538/4, 100 00 Praha 10, zastoupená Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, č. j. 29877/18/5100-31462-708633, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, č. j. 29877/18/5100-31462-708633, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí (platební výměr) Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2211789/17/2507-70461-507413, kterým byla ve smyslu zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“), a podle § 90, § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalobkyni vyměřena daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2010 ve výši 5 547 Kč. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě předně zrekapitulovala, že ji správce daně považuje za poplatníka daně z nemovitostí ve vztahu k pozemkům p. č. „X“, „X“, „X“ a „X“ a stavbě č. p. „X“, stojící na p. č. „X“ a „X“, to vše v obci „X“, k. ú. „X“, u nichž však žalobkyně nebyla v rozhodné době vlastníkem. Vlastnické právo ke shora označeným nemovitostem totiž žalobkyně kupní smlouvou ze dne 14. 1. 2005, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 7. 2. 2005, převedla na společnost Ross, a. s. Již v řízení před správcem daně přitom žalobkyně namítla, že nebyla-li ke dni 1. 1. 2010 (zapsaným) vlastníkem nemovitostí, nebyla ani poplatníkem předmětné daně ve vztahu k dotčenému zdaňovacímu období. Zároveň žalobkyně namítla, že uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení této daně a že pokud správci daně vznikly o osobě poplatníka pochybnosti, měl sám vést příslušná šetření a daň stanovit buď společnosti Ross, a. s., nebo právě jí, poté, co by si otázku vlastnictví k nemovitostem vyřešil coby otázku předběžnou. Žalobkyně též zmínila jí učiněné odstoupení od nadepsané kupní smlouvy, které bylo následně předmětem soudního sporu, přičemž bylo až dne 29. 1. 2016 v řízení vedeném před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 266/2007, resp. Krajským soudem v Ústí nad Labem, pravomocně určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobkyně. 3. V návaznosti na dříve popsané okolnosti žalobkyně dále uvedla, že zákon o dani z nemovitostí je třeba vykládat tak, že poplatníkem daně z nemovitostí je osoba zapsaná jako vlastník do katastru nemovitostí. V této souvislosti pak doplnila, že ke dni 1. 1. 2010 nebyla vlastníkem daných nemovitostí ani materiálně, resp. vlastnické právo nevykonávala a ani vykonávat nemohla. Za takové situace by tedy výběr daně od žalobkyně odporoval účelu daně i úvaze správce daně o nezpochybnitelnosti vlastnického práva. 4. Dle žalobkyně správce daně ve věci též vyhodnotil, že dosud neuplynula prekluzivní lhůta pro vyměření předmětné daně, neboť po dobu ode dne 1. 1. 2011 do dne 29. 1. 2016 se tato stavěla, a to z důvodu, že probíhalo řízení vedené před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 266/2007 o určení vlastnictví k dotčeným pozemkům, přičemž teprve dne 30. 1. 2016 počala běžet. K odvolací námitce žalobkyně, že lhůta pro vyměření daně se nestavěla, když správce daně byl povinen otázku vlastnictví předmětných nemovitostí posoudit sám coby otázku předběžnou, žalovaný dle tvrzení žalobkyně uzavřel, že o určovací žalobě může rozhodnout pouze soud, a proto se jednalo v případě odkazovaného soudního řízení právě o řízení, které běh prekluzivní lhůty staví. Tento dílčí závěr je však dle žalobkyně částečně nepřezkoumatelný, neboť se míjí s podmínkou stanovenou v § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Touto podmínkou není, že jde o otázku, kterou může rozhodnout pouze soud, ale že je její vyřešení pro stanovení daně nezbytné. Nikoliv každé probíhající soudní řízení přitom běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně skutečně staví, jak judikoval Nejvyšší správní soud. 5. Žalobkyně poté ve své argumentaci odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2015, č. j. 1 Afs 162/2015-50, z něhož se podává, že „[s]právce daně byl povinen se spornou otázkou vlastnictví předmětných nemovitostí v souladu s § 99 daňového řádu zabývat. Při posouzení platnosti právního úkonu, kterým bylo převedeno vlastnické právo k nemovitosti, je správce daně vázán pravomocným výrokem příslušného soudu o takové otázce. Takové rozhodnutí soudu však v době daňového řízení vydáno nebylo.” Správce daně tak dle jejího názoru nebyl v posuzované věci oprávněn, natož povinen, vyčkávat rozhodnutí civilního soudu, přičemž měl otázku vlastnictví vyřešit sám coby otázku předběžnou. Pro stanovení předmětné daně tak nebylo nezbytné, aby bylo odkazované soudní řízení ukončeno. Žalobkyně též zdůraznila, že soudní rozhodnutí mělo v tomto případě povahu deklaratorní, nikoliv konstitutivní. 6. K tomu žalobkyně doplnila, že již na základě oznámení o podaném žalobním návrhu ze dne 14. 8. 2007 byla u předmětných nemovitostí zapsána poznámka o podané žalobě na určení vlastnického práva. Správce daně tak v okamžiku, kdy se zabýval vyměřením daně na rok 2010, měl možnost tuto žalobkyni vyměřit jako osobě uplatňující žalobou své vlastnické právo. 7. Vedle toho žalobkyně zdůraznila, že odstoupení od kupní smlouvy je situací zcela odlišnou od té, kdy je zápis do katastru nemovitostí realizován na základě smlouvy absolutně neplatné, neboť zatímco u absolutně neplatné smlouvy k přechodu vlastnictví nedochází vůbec (právní důsledky smlouvy vůbec nevzniknou), v případě odstoupení od smlouvy je převod platný, pouze se posléze ruší (právní účinky vzniknou a trvají, než jsou odstoupením zrušeny). 8. Dle žalobkyně pak nebylo ve věci ani důvodu, aby byla daň z nemovitostí vybírána od ní, když nebyla ani reálným vlastníkem nemovitostí, tj. nemohla vlastnické právo vykonávat. Žalobkyně totiž nemůže být v rovině práva daňového postihována za to, že jí kupující neposkytl součinnost k uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu se stavem, který byl posléze určen rozhodnutím civilního soudu. Žalobkyně přitom s předmětnými nemovitostmi nemohla nakládat, užívat je ani je udržovat. 9. Napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správce daně, je tudíž dle žalobkyně nezákonné. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný konstatoval, že se s žalobními námitkami, které obsahově zcela odpovídají odvolací argumentaci žalobkyně, již v plném rozsahu vypořádal v rámci odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, na které tak znovu odkázal. 11. Dále žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že by poplatníkem daně z nemovitostí byla vždy osoba zapsaná v katastru nemovitostí jakožto vlastník, k čemuž odkázal i na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Daňové orgány se tak musí zabývat všemi skutkovými okolnostmi rozhodované věci, mj. tím, že nastal rozpor mezi skutečným stavem a v katastru nemovitostí deklarovaným stavem. V případě, kdy je prokázán nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečností, který je z hlediska předložených důkazů jednoznačný a nepochybný (zde rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích o určení vlastnictví ze dne 11. 9. 2014, č. j. 15 C 266/2007-301, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 15 C 266/2007-318, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 12 Co 689/2014-369, s nabytím právní moci 29. 1. 2016), se tudíž stran zásady materiální publicity jednalo o vyvratitelnou právní domněnku, pročež tak správce daně byl povinen respektovat skutečný právní stav. Dle žalovaného se na základě výše uvedených rozhodnutí civilních soudů stala žalobkyně zpětně vlastníkem předmětných nemovitých věcí, přičemž byl správce daně povinen se spornou otázkou vlastnictví těchto nemovitých věcí zabývat v souladu s § 99 daňového řádu. V rámci posouzení této otázky byl správce daně nicméně vázán právě pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích. Správce daně proto nemohl správně vyměřit daň z nemovitostí na rok 2010 z důvodu pochybností ohledně vlastnictví předmětných nemovitých věcí, a to až do ukončení soudního řízení o určení vlastnického práva. 12. Dle žalovaného pak lhůta pro stanovení daně z nemovitostí na rok 2010 započala v souladu s § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve zně