1 As 6/2010 — Nejvyšší správní soud

59 A 66/2020- 47 - text  59 A 66/2020 - 47 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M., a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: X sídlem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha proti žalovanému: Česká obchodní inspekce sídlem Štěpánská 567/15, 120 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2020, č. j. X takto: I. Žaloba proti rozhodnutí České obchodní inspekce ze dne 24. 4. 2020, č. j. X, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Ústeckého a Libereckého (dále jen „správní orgán“ nebo také „inspektorát ČOI“) ze dne 11. 11. 2019, č. j. X. Žalobci byla tímto rozhodnutím uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a paušální náhrada nákladů 1 000 Kč za spáchání celkem pěti přestupků dle § 24 odst. 1 písm. a), § 24 odst. 7 písm. l), § 24 odst. 7 písm. m) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „ZoOS“) a § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). II. Žaloba 2. Žalobce v prvním bodu žaloby tvrdí, že jeho webové stránky X sloužily pouze pro X vztahy a byly určeny jen pro vztahy mezi podnikateli. Žalobce na nich nenabízel zboží pro spotřebitele, na což případné zákazníky mělo upozorňovat dialogové okno. Osoby, které vstupovaly na webové stránky, měly projevit souhlas s tím, že jsou podnikateli nebo veřejným zadavatelem a že v opačném případě nemohou nic závazně objednat. Žalobce se tedy nedomnívá, že by mohl porušit ZoOS, výroky č. 1, č. 2 a č. 3 rozhodnutí jsou nezákonné, protože těchto přestupků se lze dopustit pouze vůči spotřebiteli. Žalobce však učinil vše, co po něm lze rozumně požadovat, aby předešel tomu, že spotřebitelé se vůbec dostanou na jeho webovou stránku. 3. Tyto skutečnosti žalobce namítal již v prvním stupni řízení, ale správní orgán se k této námitce nevyjádřil. V tom žalobce shledává nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, protože správní orgán je povinen vypořádat se v odůvodnění se všemi námitkami účastníků řízení dle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Ke stejnému pochybení došlo také v odvolacím řízení. Žalovaný žádným způsobem na námitku uskutečňování pouze X businessu nereagoval. Žalovaný ani nečiní sporným, že by návštěvníci byli dialogovým oknem informováni, když toto tvrzení sice v napadeném rozhodnutí zmiňuje, ale žádným způsobem jej nezpochybňuje. 4. Ve vztahu k přestupku kvalifikovanému podle § 24 odst. 1 písm. a) ZoOS, kterého se měl dopustit tím, že na webové stránce uvedl nepravdivou a věcně nesprávnou informaci o možnosti spalování vyjetého oleje v nabízeném výrobku, žalobce namítá, že správní orgány vychází z nesprávného právního názoru, že vyjetý motorový olej nelze v inzerovaném hořáku spalovat. Se správními orgány lze souhlasit, že odpad podle § 16 odst. 6 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, „může být tepelně zpracován jen ve stacionárním zdroji, ve kterém je tepelné zpracování odpadu povoleno podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. d).“ Správní orgány však pomíjí, že před uvedenou citací předchází věta: „s výjimkou odpadu uvedeného v prováděcím právním předpisu“. V § 16 odst. 6 citovaného zákona je tedy z obecného pravidla (spalování odpadu jen na povolení) zakotvena výjimka pro ty druhy odpadu, jež jsou uvedeny v prováděcím právním předpisu, kterým je vyhláška č. 93/2016 Sb., o Katalogu odpadů, ve které jsou „Odpadní motorové, převodové a mazací oleje“ uvedeny pod bodem č. 13 02 přílohy. Žalobce tedy namítá, že vyjetý motorový olej lze v hořáku spalovat bez povolení, neboť se uplatní výjimka dle § 16 odst. 6 zákona o ochraně ovzduší, podle které se povolení pro spalování odpadu nevyžaduje, jestliže dochází ke spalování odpadu uvedeného v Katalogu odpadů, kde je uveden mj. i vyjetý motorový olej. 5. Žalobce se v této souvislosti dovolává zásady nullum crimen sine lege certa, podle které musí mít jednotlivec reálnou možnost zjistit, jaké jednání je trestné a jaké nikoli. Při výkladu norem sankčního charakteru je také nutné dbát na dodržení zásady in dubio pro libertate, podle které „přichází-li v úvahu dvojí způsob výkladu právní normy, je na místě uplatnit zásadu in dubio mitius“ dle rozsudku NSS ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 1 As 6/2010. 6. I kdyby žalobce připustil, že hořák nelze legálně využívat na území ČR ke spalování vyjetého motorového oleje, je takový přestupek nesprávně právně kvalifikován. Správní orgán v uvedení údajně nepravdivé informace, že hořák je technicky způsobilý spalovat vyjetý motorový olej, spatřuje porušení § 5 odst. 1 ZoOS, tedy uvedení nepravdivé informace. Žalobce se ale domnívá, že hořák je výrobně určen mj. k tomu, aby spaloval vyjetý motorový olej, což bylo v odvolacím řízení doloženo a žalovaný tento důkaz nijak nezpochybnil. 7. Žalobce se proto domnívá, že žalovaný pochybil při právní kvalifikaci uvedeného přestupku, neboť informace o tom, že hořák dokáže spalovat vyjetý olej, je technicky vzato pravdivá, v úvahu by přicházelo porušení § 5a odst. 1 ZoOS. Podle žalobce prodejce hořáku není povinen informovat spotřebitele o související právní úpravě k používání hořáku. 8. I kdyby soud dovodil, že v inzerátu měla být uvedena informace o tom, že v ČR hořák podle právních předpisů užívat nelze (v jiných zemích však ano), mohlo by se jednat pouze o „klamavé opomenutí“, tedy opomenutí uvedení určité informace. Nedošlo tedy k uvedení nepravdivé informace ve smyslu § 5 odst. 1 ZoOS, ale maximálně ke „klamavému opomenutí“ uvedení podstatné informace dle § 5a odst. 1 citovaného zákona. 9. V bodu týkajícímu se přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) ZoOS, kterého se měl dopustit tím, že na svých stránkách spotřebiteli sdělil nepravdivé údaje o jeho právu odstoupení od smlouvy, žalobce uvádí, že pokud by nabídka směřovala vůči spotřebitelům, jsou informace o úpravě práva odstoupení od smlouvy opravdu nepravdivé, protože z § 1829 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyplývá, že „nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu s ustanovení § 1820 odst. 1 písm. f), může od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení podle odstavce 1. Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.“ 10. Každé uvedení nepravdivé informace není automaticky „klamavou obchodní praktikou“, jejíž užití by naplňovalo skutkovou podstatu přestupku dle § 24 odst. 1 písm. a) ZoOS. Podle § 5 odst. 1 ZoOS se obchodní praktika považuje za klamavou, pokud je nepravdivá, což současně vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil. Naplnění této druhé podmínky správní orgány neodůvodnily, rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a současně jsou nezákonná, protože zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně kvalifikován. 11. Zákonná úprava výslovně počítá se situací, kdy je spotřebiteli poskytnuto chybné nebo žádné poučení o právu odstoupit od smlouvy, pro tento případ platí, že spotřebitel může odstoupit ve lhůtě do jednoho roku a čtrnácti dnů. Práva spotřebitele tak jsou dostatečně chráněna zákonnou úpravou a nemohlo tedy ani hypoteticky dojít k žádné „ztrátě práva odstoupit od smlouvy“. 12. Ač formálně mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty, je závažnost přestupku dle názoru žalobce bagatelní, neboť nedošlo a dojít ani nemohlo k žádnému negativnímu následku. Jestliže žalobce zveřejňoval na webu méně výhodné podmínky odstoupení od smlouvy, než jaké spotřebitelům garantuje o. z., podle zákona by se tak spotřebitelům lhůta prodlužovala o rok. Nebyla tedy naplněna materiální stránka skutkové podstaty. 13. K přestupku dle § 24 odst. 7 písm. l) ZoOS pro porušení § 13 téhož zákona, kterého se měl dopustit tím, že řádně neinformoval spotřebitele o jeho právech z vadného plnění, žalobce poukazuje na to, že lhůta k vyřízení reklamace do 30 dnů dle § 19 odst. 3 ZoOS není kogentní, ale dispozitivní. Ustanovení umožňuje, aby se prodávající se spotřebitelem dohodl na delší lhůtě. Pokud byl spotřebitel řádně informován o tom, že lhůta k vyřízení reklamace je 60 dnů, lze mít za to, že se spotřebitel s prodávajícím při uzavření smlouvy dohodl na tom, že lhůta k vyřízení reklamace nebude obecných 30 dnů, ale že se prodlužuje na 60 dnů. Informace, že lhůta k vyřízení reklamace 60 dnů, je tedy pravdivá, a nemohlo tak dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku. 14. Žalobce dále namítá, že správní orgány měly přikročit ke snížení sankce s ohledem na to, že řízení trvalo značnou dobu a docházelo v něm k nedůvodným průtahům. Argumentaci opírá o usnesení Nejvyššího s