1 As 318/2018 — Nejvyšší správní soud

60 A 12/2021- 28 - text 7 60 A 12/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátem Mgr., Bc. Arnoštem Špačkem sídlem tř. Čs. Armády 1050/22, Děčín proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem zastoupen advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín I o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2021, č. j. X takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. 5. 2021, č. j. X, se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, k rukám Mgr., Bc. Arnošta Špačka, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín (dále také jen „správní orgán“) ze dne 27. 1. 2021, č. j. X, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), porušením § 10 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, a to z nedbalosti. Přestupku se měl dopustit tím, že dne 21. 11. 2020 v 13:24 hod. v Děčíně, ul. Poděbradská v blízkosti sběrného dvora jako provozovatel motorového vozidla Mazda, RZ X, svěřil řízení tohoto motorového vozidla X, nar. X, která v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu nebyla držitelem řidičského oprávnění. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen zákon o odpovědnosti za přestupky) a podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1.000 Kč. 2. Podle oznámení a úředního záznamu Policie ČR bylo při silniční kontrole zjištěno, že předmětné vozidlo, jehož provozovatelem je žalobce, na shora uvedeném místě v inkriminovanou dobu řídila X, která má vysloven platný zákaz řízení motorových vozidel vydaný Okresním soudem Děčín od 6. 2. 2020 do 6. 2. 2022. K oznámení byl přiložen mapový podklad se zachyceným místem silniční kontroly. Správní orgán si obstaral výpis z karty řidiče X potvrzující zákaz řízení motorových vozidel a kartu vozidla, podle které je provozovatelem vozidla řízeného I. M. žalobce. Žalobce byl nejprve z přestupku uznán vinným příkazem ze dne 25. 11. 2020, proti němuž podal odpor. 3. Správní orgán pokračoval v přestupkovém řízení, přestupek byl projednán při ústním jednání dne 25. 1. 2021. Žalobce se bránil tím, že dcera mu vzala klíče od vozidla bez jeho vědomí i přes jeho zákaz. O věci se dozvěděl, až když mu volala manželka, že dceru zadržela Policie ČR. Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2021 byl žalobce uznán z přestupku vinným. V odvolání žalobce poukázal na to, že dcera policii uvedla, že jí nikdo klíče nedal, vzala si je bez vědomí žalobce. Ve vozidle byla další osoba, která by to mohla svým svědectví potvrdit. Odvolání žalovaný zamítl napadeným rozhodnutím. 4. Správní orgány měly shodně za to, že skutková podstata přestupku byla naplněna. S odkazem na § 2 písm. b) zákona o silničním provozu správní orgán dovodil, a že je nerozhodné, že žalobce o užívání vozidla dcerou nevěděl, to ho postavení provozovatele vozidla nezbavuje, odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019, č. j. 1 As 318/2018-41. K výkladu § 10 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 21/2011-52, podle kterého svěření řízení vozidla zahrnuje i prosté umožnění třetí osobě vozidlo řídit bez nutného aktivního konání provozovatele. Přestupek měl žalobce spáchat z nevědomé nedbalosti. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dodal, že žalobce měl možnost tuto skutečnost oznámit policii pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci, což neučinil, a ani nijak neprokázal, že by učinil jiná opatření k zamezení, aby vozidlo mohla užívat jiná osoba. II. Žaloba 5. Žalobce namítal, že spáchání přestupku mu nebylo náležitě prokázáno provedenými důkazy. Jak prvoinstanční správní orgán tak žalovaný nepřihlédli k jeho výpovědi učiněné již v rámci prvoinstančního řízení, kdy uvedl, že klíče od předmětného vozidla si vzala jeho dcera bez jeho vědomí. Toto měla potvrdit i jeho dcera, když na toto byla tázána Policií ČR při jejím zadržení, jak vyplývá z přípisu ze dne 10. 2. 2021. Rovněž při seznámení se spisovým materiálem dne 25. 1. 2020 k věci uvedl, že mu dcera vzala klíče od vozidla bez jeho vědomí i přes jeho zákaz. O věci se žalobce dozvěděl, až když mu volala manželka, že dceru zadržela při řízení vozidla Policie ČR. 6. Ze správního spisu je zřejmé, že ve vozidle, které řídila jeho dcera, byla další osoba. Ta ale nebyla v dané věci vyslechnuta, přestože mohla mít povědomost o tom, jak X získala klíče k žalobcovu vozidlu. V tom žalobce spatřoval neúplnost dokazování. 7. Judikáty Nejvyššího správního soudu, na které odkazoval prvostupňový správní orgán, nejsou přiléhající, když žalobce od počátku tvrdí, že dcera si klíče od vozidla vzala bez jeho vědomí a že se o tomto dozvěděl až z telefonátu manželky. Proto nelze přijmout argumentaci žalovaného, který konstatoval, že žalobce měl upozornit Policii ČR na skutečnost, že byl spáchán trestný čin neoprávněného užívání cizí věci. Žalovaný nebere v potaz, že X je dcerou žalobce a ten nemusí dát ani souhlas s jejím trestním stíháním a má právo na odepření výpovědi vůči osobě jí blízké. Nemůže jít proto k jeho tíži, že vůči dceři nepodal v dané věci trestní oznámení a z toho dovozovat jeho vinu. Navíc trestní oznámení by musel žalobce podat až následně, protože se o odcizení klíčů dozvěděl až z telefonátu manželky po zadržení dcery. 8. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a aby žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. III. Vyjádření žalovaného 9. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný připustil, že žalobce při ústním jednání uvedl, že si dcera vzala vozidla přes jeho zákaz, po seznámení se s podklady již k věci nic dalšího neuvedl. Řidička X při silniční kontrole sdělila, že o platném zákazu řízení ví, že policie by se měla zaměřit na důležitější věci, že ona nic neprovedla a bude s vozidlem jezdit, dokud znovu nechytnou. 10. Žalovaný upozornil, že žalobce je provozovatelem předmětného vozidla a je nerozhodné, že o užívání vozidla jeho dcerou nevěděl, tato skutečnost ho nezbavuje postavení provozovatele vozidla. Odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, č. j. 1 As 318/2018-41. Dále poukázal na povinnost upravenou v § 10 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, podle kterého provozovatel vozidla nesmí svěřit řízení motorového vozidla osobě, která nesplňuje podmínky podle § 3 odst. 3. K výkladu pojmu svěří řízení vozidla žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 21/2011-52. Po aplikaci závěrů judikatury na daný případ lze uzavřít, že i žalobce svěřil řízení vozidla osobě, která nebyla držitelem řidičského oprávnění, na tom nic nemění skutečnost, že touto osobou je jeho dcera. 11. Jednání žalobce tak splňuje všechny znaky přestupku, jak znak formální, tak materiální. K formě zavinění žalovaný uvedl, že ze spisové dokumentace nelze dovodit, že by ze strany žalobce došlo k úmyslnému jednání. Formu zavinění lze posoudit jako nedbalost, a to minimálně nevědomou, neboť žalobce jako osoba způsobilá k právnímu jednání měl vědět, že je povinen řídit se jednotlivými ustanoveními zákona o silničním provozu. 12. Žalovaný uzavřel, že v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a rozhodnutí vycházejí ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Žalovaný proto navrhoval, aby žalobu soud zamítnul. IV. Posouzení věci krajským soudem 13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jeho vydání předcházející, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s. Po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 14. Předmětem soudného přezkumu je rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu porušením § 10 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, a to z nevědomé nedbalosti. 15. V projednávané věci není sporu o tom, že žalobce je provozovatelem vozidla, které řídila žalobcova dcera v době plat