1 As 129/2014 — Nejvyšší správní soud

15 A 153/2019- 148 - text  22 15 A 153/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: ENERGY Ústí nad Labem, a.s., IČO: 25540971, sídlem Žukovova 100/27, 400 03 Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Viterra Czech s.r.o., IČO: 24148032, sídlem Žukovova 1658/27a, 400 03 Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, 2) Cetin a.s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9, 3) Statutární město Ústí nad Labem, IČO: 00081531, sídlem Velká Hradební 2336/8, 401 00 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2019, č. j. KUUK/113650/2019/UPS, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osobám zúčastněným na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2019, č. j. KUUK/113650/2019/UPS, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, stavebního odboru (dále jen „stavební úřad“), ze dne 24. 9. 2018, č. j. MMUL/SO/S/248525/2018/Drab, kterým bylo dle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o umístění stavby nazvané „Optimalizace energetiky“, na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XX, XY a XZ, v katastrálním území X. Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud zrušil i nadepsané prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu a žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně úvodem podané žaloby stručně shrnula dosavadní průběh projednávané věci. Upozornila přitom na skutečnost, že se osoba zúčastněná na řízení 1) rozhodla postavit vlastní zdroj technologické páry – plynovou kotelnu a vlastní rozvody páry, a tedy se z tohoto důvodu odpojit od soustavy zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“), provozované ve veřejném zájmu právě žalobkyní. 3. Žalobkyně následně namítla, že žalovaný nesprávně posoudil důvod jejího účastenství v územním řízení, na základě čehož dospěl k nesprávnému závěru o neoprávněnosti odvolacích námitek. K tomu poukázala na dikci § 85 odst. 2 písm. a) a b) stavebního zákona, přičemž dále uvedla, že je vlastníkem a provozovatelem SZTE [§ 2 odst. 2 písm. c) bodu 14) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“)], včetně veškerých tepelných přípojek a rozvodného tepelného zařízení. Rozvodné tepelné zařízení je pak dle názoru žalobkyně inženýrskou sítí, a tudíž má charakter nemovité věci. Současně žalobkyně upozornila na to, že ze stejného rozvodu, jako je dosud napojen provoz osoby zúčastněné na řízení 1), jsou teplem zásobováni i další uživatelé, a tudíž daný záměr vyvolává nové nároky na předmětnou SZTE, která má charakter veřejné technické infrastruktury. Zároveň žalobkyně poukázala na existenci ochranného pásma ve smyslu § 87 energetického zákona právě za účelem ochrany zařízení pro rozvod tepla. 4. Žalobkyně tedy byla dle jejího tvrzení účastníkem řízení nejen z titulu dotčení jiného věcného práva k sousedním stavbám anebo pozemkům nebo stavbám na nich a věcného břemene, ale i z titulu dotčení jejího vlastnického práva k SZTE, která je tvořena mj. rozvodným tepelným zařízením umístěným na dotčených pozemcích, dále z titulu ochranného pásma zařízení žalobkyně pro výrobu a rozvod tepelné energie, jakož i z titulu jiného věcného práva žalobkyně k uvedeným pozemkům, na kterých má být záměr osoby zúčastněné na řízení 1) umístěn. Z výše uvedeného je tak dle žalobkyně zřejmé, že nemůže obstát závěr žalovaného, který její odvolací námitky odmítl jako neoprávněné, neboť vyšel z nesprávného omezení věcného rozsahu jejích odvolacích námitek. 5. Dále žalobkyně namítla absenci podkladů, které byly nezbytnými předpoklady pro vydání dotčeného územního rozhodnutí. Předně zmínila, že osoba zúčastněná na řízení 1) ve věci nedoložila souhlas žalobkyně ve smyslu § 87 odst. 4 energetického zákona s umístěním stavby v ochranném pásmu, přičemž stavební úřad nebyl oprávněn chybějící stanovisko pominout. V tomto ohledu tak dle žalobkyně nebyla splněna jednak zákonná podmínka pro vydání územního rozhodnutí, a jednak také podmínka technické možnosti umístění záměru. V řešeném případě pak dle žalobkyně nebylo doloženo ani závazné stanovisko Státní energetické inspekce jako dotčeného orgánu v územním řízení dle § 13 odst. 2 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hospodaření energií“). Územní rozhodnutí tedy bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, což způsobuje nezákonnost i napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný byl povinen zkoumat soulad prvostupňového rozhodnutí se zákonem. 6. Dle žalobkyně bylo povinností stavebního úřadu též ověřit, že jsou splněny podmínky pro umístění stavby spočívající mj. v záměru odpojení od SZTE, která je ze zákona chráněna před neoprávněným odpojováním. K tomu poukázala na skutečnost, že územní plán v tomto smyslu uložil respektovat rozdělení území uvedené v Územní energetické koncepci statutárního města Ústí nad Labem (dále jen „územní energetická koncepce“), přičemž doporučil maximálně využívat teplo ze SZTE. Posouzení záměru osoby zúčastněné na řízení 1) ze strany správních orgánů však tomuto doporučení neodpovídá, neboť bez dalšího dovozuje, že je dle územního plánu odpojení od SZTE obecně možné. Současně žalobkyně odkázala na § 16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), přičemž uvedla, že odpojení od SZTE je možné mj. tehdy, pokud bude splněno to, že dodávka tepelné energie pro vytápění ze SZTE je ekonomicky nepřijatelná. Tuto okolnost však osobou zúčastněnou na řízení 1) předložený energetický posudek neprokázal. Bylo přitom povinností stavebného úřadu zjistit bez důvodných pochybností, zda byla splněna podmínka ekonomické nepřijatelnosti dodávky tepelné energie ze SZTE. Předložený energetický posudek dle žalobkyně ani nevycházel ze smluvních cen, za které osoba zúčastněná na řízení 1) od žalobkyně odebírala teplo. Jednalo se tak o nesprávný posudek, a tudíž správní orgány v tomto ohledu vycházely z nesprávných zjištění, když se pochybění týkalo zejména číselných údajů užitých v rámci jednotlivých výpočtů. 7. Závěrem žalobkyně namítla, že její odvolací námitky nebyly ze strany žalovaného řádně a v plném rozsahu vypořádány, a tudíž je dle jejího názoru napadené rozhodnutí věcně nesprávné a nepřezkoumatelné. Žalobkyně byla také zkrácena na právu na zdraví a příznivém životním prostředí, neboť předmětná stavba dle jejího názoru přispěje ke zhoršení imisní situace v dotčené oblasti. Poukázala také na to, že žádala o doplnění podkladů ve věci (např. rozptylové studie), čemuž nebylo ze strany žalovaného vyhověno. Žalobkyně tak považuje napadené rozhodnutí za vydané v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i v rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 téhož zákona. Ze všech uvedených důvodů je proto přesvědčena nejen o jejím právu na vznesení odvolacích námitek v rozsahu, v jakém byly uplatněny ve věci, ale i o jejich relevantnosti. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že se z prvostupňového rozhodnutí výslovně nepodává, z jakého titulu byla žalobkyně zahrnuta do okruhu účastníků územního řízení. Tato skutečnost pak nevyplývala ani z podaných námitek žalobkyně uplatněných v rámci územního a odvolacího řízení, neboť žalobkyně ve své argumentaci neuvedla skutečnosti zakládající její postavení účastníka řízení. Žalovaný poté vyhodnotil z podkladů obsažených ve správním spise účastenství žalobkyně v kontextu možného dotčení jiného věcného práva k sousedním stavbám anebo pozemkům nebo stavbám na nich. Za stěžejní však v této části žalovaný považuje fakt, že žalobkyně účastníkem řízení byla a mohla tak uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, v jakém mohlo být její vlastnické právo přímo dotčeno. Žalobkyně však toto v daném řízení neučinila, když se její námitky netýkaly dotčení j