2 Afs 98/2004 — Nejvyšší správní soud

15 A 2/2022- 90 - text  4 15 A 2/2022 USNESENÍ Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: A. Ch. D. B., narozený X, bytem X, zastoupený Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti osvědčení o státním občanství žalovaného ze dne 29. 11. 2021, č. j. KUUK/154292/2021/Kindl, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek v částce 2 000 Kč, která bude žalobci vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 11. 1. 2022 se žalobce domáhal toho, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by zrušil osvědčení o státním občanství žalovaného ze dne 29. 11. 2021, č. j. KUUK/154292/2021/Kindl, a uložil žalovanému povinnost vystavit nové osvědčení o státním občanství bez dovětku „Československé státní občanství pozbyl jako osoba německé národnosti na základě ustanovení § 1 odst. 2 Ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“, nebo s dovětkem „Československé státní občanství nepozbyl na základě Ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. 2. Soud poznamenává, že v právně a skutkově totožné věci žalobce, kterou zdejší soud projednával pod sp. 15 A 30/2021 a ve které se žalobce domáhal zrušení osvědčení o státním občanství ze dne 18. 6. 2021, usnesením ze dne 4. 1. 2022, č. j. 15 A 30/2021-40, odmítl žalobu žalobce jako nepřípustnou. V tomto usnesení dospěl soud k závěru, že osvědčení o státním občanství vydané dle § 42 a násl. zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství, ve znění pozdějších předpisů, je osvědčením dle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, které není závazným správním aktem, ale veřejnou listinou, pro kterou platí důkaz opaku. Daným osvědčením se tedy nijak nezakládají, nemění ani neruší práva žalobce ani se závazně neurčují jeho práva nebo povinnosti, a nejedná se tak o rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 3. S ohledem na výše uvedený názor soud vyzval žalobce usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 A 2/2022-19, k tomu, aby jednoznačně specifikoval, zda je jeho žaloba ze dne 11. 1. 2022 žalobou proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s., nebo žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s. 4. Na toto usnesení soudu reagoval žalobce tak, že konstatoval, že požaduje, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající ve vydání osvědčení o státním občanství ze dne 29. 11. 2021, č. j. KUUK/154292/2021/Kindl, s dovětkem „Československé státní občanství pozbyl jako osoba německé národnosti dne 10.10.1938 na základě ustanovení § 1 odst. 2 Ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“, byl nezákonný. 5. Názor prezentovaný zdejším soudem v usnesení ze dne 4. 1. 2022, č. j. 15 A 30/2021-40, spočívající v tom, že osvědčení o státním občanství není rozhodnutím dle § 65 a násl. s. ř. s., však překonal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2022, č. j. 3 As 15/2022-42. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uzavřel, že „osvědčení o státním občanství České republiky vydané podle § 47 zákona o státním občanství, není osvědčením ve smyslu části čtvrté správního řádu, ale materializovanou podobou deklaratorního správního rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu, a tedy i rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nahrazujícím jeho písemné vyhotovení. Proti rozhodnutí o vydání takového osvědčení se proto lze bránit opravným prostředkem (odvoláním) ve správním řízení a případně následně proti rozhodnutí o odvolání i žalobou podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.“ 6. Z názoru Nejvyššího správního soudu, který zdejší soud plně respektuje, tudíž plyne, že osvědčení o státním občanství je rozhodnutím podle § 65 a násl. s. ř. s. a že dřívější názor zdejšího soudu nebyl správný. 7. S ohledem na výše uvedené soud usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 15 A 2/2022-72, upozornil žalobce na změnu náhledu soudu na povahu osvědčení o státním občanství a vyzval žalobce, aby s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 15/2022-42 uvedl, zda trvá na tom, že žaloba ze dne 11. 1. 2022, ve znění jejího doplnění ze dne 31. 1. 2022, je žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. s. ř. s, nebo zda mění svá tvrzení tak, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. 8. Žalobce v podání ze dne 5. 10. 2022 uvedl, že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. 9. Před vlastním rozhodnutím o návrhu byl soud nejprve povinen zabývat se otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení pro projednání návrhu. Podle § 5 s. ř. s. platí, že pokud nestanoví tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. 10. Soudní ochrana ve správním soudnictví tedy nastupuje teprve poté, kdy jsou vyčerpány možnosti nápravy nezákonného nebo vadného rozhodnutí prostředky správního řízení. Obecně stanovený důvod nepřípustnosti návrhu v § 5 s. ř. s. je rozveden v následujících ustanoveních s. ř. s., např. v § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný, přičemž § 68 písm. a) s. ř. s. stanovuje, že žaloba je nepřípustná tehdy, pokud žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. V daném případě přitom soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je třeba odmítnout, a to právě s poukazem právě na § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v návaznosti na § 68 písm. a) s. ř. s. 11. Z obsahu správního spisu a z obsahu žaloby soud zjistil, že žalobce podal proti osvědčení ze dne 29. 11. 2021, č. j. KUUK/154292/2021/Kindl odvolání, které žalovaný předložil Ministerstvu vnitra jako svému nadřízenému orgánu. Ministerstvo vnitra následně žalobci přípisem ze dne 28. 2. 2022 sdělilo, že odvolání jako opravný prostředek proti předmětnému osvědčení (jakožto aktu vydanému dle části čtvrté správního řádu) „nepřipadá v úvahu“. Takový postup, jak plyne z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 15/2022-42, je chybný a Ministerstvo vnitra mělo odvolání žalobce věcně projednat (sdělení ze dne 28. 2. 2022 nelze za rozhodnutí o odvolání ani materiálně považovat už jen z toho důvodu, že ministerstvo v něm jasně vyjádřilo názor, že osvědčení o státním občanství není správním rozhodnutím, což vylučuje vedení jakéhokoli odvolacího řízení per se). Jestliže žalobce vycházel ze (správného) předpokladu, že dané osvědčení je správním rozhodnutím (přesněji představuje deklaratorní rozhodnutí žalovaného navenek v materializované podobě), měl vůči Ministerstvu vnitra uplatnit opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu, přičemž pokud by se ani poté nedomohl nápravy (spočívající ve vydání rozhodnutí o svém odvolání), měl se žalobou podle § 79 odst. 1 s. ř. s. domáhat, aby soud uložil Ministerstvu vnitra povinnost vydat rozhodnutí o odvolání. Teprve proti takovému rozhodnutí ministerstva by se mohl žalobce bránit prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (k tomu srov. odst. 34 a 35 již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 15/2022-42). 12. Jestliže se žalobce namísto výše nastíněného postupu bránil vůči předmětnému osvědčení žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s., je podaná žaloba nepřípustná podle § 68 písm. a) s. ř. s., a soud ji proto podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. výrokem I. tohoto usnesení odmítl. Nutnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby ke správnímu soudu přitom opakovaně konstatoval i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004-65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS). 13. Výrok II. usnesení o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků