8 As 60/2009 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 3/2020- 39 - text  9 15 Ad 3/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: Ústecký kraj, IČO: 70892156, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 193/20, 405 02 Děčín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2, 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020, č. j. MPSV-2020/18201-421/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020, č. j. MPSV-2020/18201-421/1, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 12. 2019, č. j. UPCR-UL-2019/236919, kterým byla žalobci uložena povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod ve výši 789 212 Kč podle § 82 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., zákona o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Žalobce se v žalobě domáhal také toho, aby soud zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Současně se žalobce domáhal toho, aby soud uložil žalovanému nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nesprávné a nezákonné, neboť tímto rozhodnutím i jemu předcházejícím postupem žalovaného byl zkrácen na svých právech. Za zásadní nedostatek napadeného rozhodnutí žalobce považoval porušení § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Žalobce se domníval, že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, když žalobci neuznal splnění povinnosti stanovené v § 81 zákona o zaměstnanosti tím, že odebral ve výši určeného odvodu služby od zaměstnavatele Ondřeje Holubka, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, se kterým správní orgán I. stupně uzavřel dohodu o uznání zaměstnavatele. Žalovaný tak navíc učinil za situace, kdy nebylo řádně rozhodnuto o žádosti zaměstnavatele Ondřeje Holubka o navrácení v předešlý stav a o stanovení nové lhůty, aby mohlo dojít k vložení poskytnutého plnění za rok 2018 do elektronické evidence. 3. Podle názoru žalobce žalovaný vykládal § 81 zákona o zaměstnanosti proti smyslu tohoto zákona, výhradně v neprospěch žalobce a nezabýval se žalobcem navrženými důkazy. Pan Holubek ve své žádosti o navrácení v předešlý stav navíc poukázal na to, že se v případě lhůty podle § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti nejedná o hmotněprávní a propadlou lhůtu. Žalovaný oproti tomu došel k závěru, že se v § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti jedná o hmotněprávní lhůtu, kdy je plnění nutné vložit do evidence v rámci lhůty stanovené zákonem. Žalobce dále uvedl, že pokud není v daném čase postaveno najisto, zda lze plnění zadat do evidence dodatečně, je vyměření odvodu ze strany správního orgánu I. stupně přinejmenším předčasné. Žalobce zdůraznil, že zákon o zaměstnanosti je kromě hmotněprávního i procesním předpisem. V napadeném rozhodnutí podle názoru žalobce absentuje posouzení toho, jaký vliv by mělo případné vyhovění žádosti pana Holubka na řízení, v němž je rozhodováno o povinnosti poukázat do státního rozpočtu odvod dle § 82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Z tohoto důvodu považoval žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění. 4. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem žalovaného, že zákon o zaměstnanosti jednoznačně vymezuje, jakým způsobem může daňový subjekt splnit svou povinnost, a to skrze plnění od zaměstnavatelů podle § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti pro účely splnění povinnosti uvedené v § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Žalobce se domníval, že on sám splnil povinnosti dané mu zákonem podle § 81 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, kdy pro splnění své povinnosti fakticky odebral služby od zaměstnavatele, se kterým správní orgán I. stupně uzavřel dohodu o uznání zaměstnavatele. Žalobce zdůraznil, že jiná podmínka pro zaměstnavatele zákonem stanovena není. Podle § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je povinnost daná dodavateli. Žalobce uvedl, že náhradní plnění odebral a řádně zaplatil, což rovněž správnímu orgánu I. stupně doložil. Tím došlo k naplnění účelu zákona o zaměstnanosti, kterým je podporovat a naplnit trh práce. 5. Žalobce poukázal na výkladové stanovisko žalovaného k plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 81 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti, podle kterého žalovaný plánoval připravit zpřesnění této problematiky, aby byly vyloučeny pochybnosti o tom, za jakých podmínek je možné plnit tzv. povinný podíl prostřednictvím odebírání vzorků a služeb. Žalobce uvedl, že předložil správci daně listinné dokumenty prokazující plnění prostřednictvím náhradního plnění a specifikoval údaje o plnění. Žalobce se domníval, že podle zákona o zaměstnanosti nemá povinnost kontrolovat, zda je či není vloženo poskytnuté plnění do evidence. Zákon o zaměstnanosti tedy pro daňový subjekt výslovně nestanoví, že nelze jeho povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením plnit formou náhradního plnění, když není plnění vloženo do evidence. Žalobce dále uvedl, že zákonná povinnost vložení poskytnutého plnění stíhá pouze dodavatele a jde o podmínky k poskytování plnění. Smyslem § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je eliminovat riziko tzv. přefakturace, tedy nastavit maximální limit pro celkový roční objem náhradního plnění tak, aby nebylo využíváno náhradní plnění nadmíru. Žalobce zdůraznil, že v jeho případě byl limit dodržen a účel zákona naplněn. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž nejprve shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení. K žalobním námitkám odkázal na § 81 zákona o zaměstnanosti. Žalovaný zdůraznil, že postupoval v souladu se zákonem, když potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla žalobci uložena povinnost poukázat dodatečný odvod do státního rozpočtu za rok 2018. Žalovaný uvedl, že podle § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti pro účely plnění stanoveného podílu lze zohlednit pouze taková plnění, která byla zaevidována v evidenci vedené ministerstvem, a to ve lhůtě nejpozději do 30 kalendářních dnů od zaplacení poskytnutého plnění. Poskytnutá plnění dodavatelem za rok 2018 však v evidenci vedené žalovaným v této lhůtě zaevidována nebyla. Pokud dodavatel náhradního plnění tuto podmínku nesplnil, nemohl náhradní plnění žalobci v souladu se zákonem poskytnout, a logicky tedy ani žalobce nemůže takový odběr výrobku či služeb uplatňovat jako náhradní plnění, které je v souladu se zákonem. Žalovaný pokračoval, že podmínka stanovená v § 81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti v projednávaném případě nebyla splněna, neboť údaje o poskytnutých náhradních plněních nebyly do evidence vedené ministerstvem ve stanovené lhůtě vloženy, v důsledku čehož žalobci vznikla povinnost dodatečného odvodu do státního rozpočtu. Žalovaný uvedl, že lhůta stanovená v § 81 odst. 3 je lhůtou hmotněprávní, neboť zákon o zaměstnanosti je předpisem hmotněprávní povahy a nejedná se o lhůtu určenou pro uplatnění práv a povinností, ale naopak o lhůtu stanovenou pro plnění zákonné povinnosti. Žádosti dodavatele o navrácení v předešlý stav tak již z podstaty věci nelze vyhovět. Námitku žalobce stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění tak označil žalovaný za lichou. Žalovaný dále uvedl, že právě za účelem zabránění tzv. přefakturaci došlo novelami zákona o zaměstnanosti k zavedení limitu pro poskytování náhradního plnění a k zavedení povinnosti dodavatele vkládat tyto údaje do evidence spravované žalovaným. Právě díky této evidenci mají správní orgány možnost kontroly dodržování stanoveného limitu. Pokud by žalovaný rezignoval na vymáhání povinnosti dodavatelů údaje do evidence vkládat, nejen evidence, ale i samotné stanovení limitu jako zásadního nástroje pro omezení tzv. přefakturace by pozbylo na významu. Žalovaný dal žalobci za pravdu, že zákon o zaměstnanosti neposkytuje odběrateli oporu, jak přinutit dodavatele ke splnění jeho zákonné povinnosti. Odběratel ale může případné důsledky spočívající v nesplnění povinnosti dodavatelem uplatňovat soudní cestou v občanskoprávním řízení. Závěrem žalovaný uvedl, že v žalobě není upřesněno, kterými konkrétními žalobcem navrženými důkazy se žalovaný nezabýval. Posouzení věci soudem 7. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný se po řádném poučení, že mohou vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřili. 8. Napadené rozhodnutí