6 Afs 161/2014 — Nejvyšší správní soud

16 Af 12/2020- 47 - text  8 16 Af 12/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: ASDP Bohemia a. s., IČO: 26144301, sídlem Malostranské nábřeží 558/1, 118 00 Praha 1, zastoupena Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou, sídlem Jana Želivského 2385/11, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2020, č. j. 971/20/5100-31461-012952, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2020, č. j. 971/20/5100-31461-012952, jímž bylo zamítnuto její odvolání a byl potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 4. 2019, č. j. 699840/19/2510-70461-506878. Tímto platebním výměrem správce daně podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonné opatření“) a podle § 139, § 147 a § 90 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) vyměřil žalobkyni daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 165 200 Kč s odůvodněním, že žalobkyně v opravném daňovém přiznání vykázala daň z nabytí nemovitostí 0 Kč s odkazem na dohodu o zrušení kupní smlouvy na nemovitosti, přičemž se správce daně neztotožnil s názorem žalobkyně, že v případě dohody o zrušení kupní smlouvy došlo k zániku daňové povinnosti ve smyslu § 55 zákonného opatření, neboť dle názoru správce daně předmětná dohoda o zrušení kupní smlouvy není v souladu s § 55 odst. 1 zákonného opatření. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněný platební výměr. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že postup správce daně i žalovaného byl chybný, když nesprávně právně zhodnotili dohodu o zrušení kupní smlouvy z důvodu změny okolností, která byla uzavřena mezi žalobkyní jako kupující a Mgr. M. V. jako prodávajícím. Takováto dohoda má totiž dle přesvědčení žalobkyně totožné věcně-právní účinky jako absolutní neplatnost smlouvy či odstoupení od smlouvy (uzavřením předmětné dohody s účinky ex tunc reálně nedošlo k převodu vlastnického práva), proto měla být původně uhrazená daň z nabytí nemovitých věcí žalobkyni vrácena. Žalobkyně v předchozím správním řízení odkazovala na podporu svého názoru na dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to usnesení ze dne 19. 2. 2015, č. j. 6 Afs 161/2014-57, a rozsudek ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000-55, přičemž ke druhému z nich se žalovaný v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevyjádřil, ačkoli uvedený rozsudek je pro tuto věc dle názoru žalobkyně zcela přiléhavý. 3. V doplnění žaloby ze dne 9. 4. 2020 uvedla žalobkyně, že považuje za zásadní argumentaci uvedenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000-55, když uvedená argumentace se sice vztahuje k předchozí právní úpravě – tedy k zákonu č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ale její závěry jsou dle žalobkyně platné i pro současný stav. Žalobkyně citovala z předmětného rozsudku pasáže týkající se proporcionality daňové povinnosti a poukázala na v rozsudku vyjádřený názor Nejvyššího správního soudu, že daňová povinnost zatěžující převodce nemovitosti může být proporcionální, a tedy ve spravedlivé rovnováze mezi zájmy společnosti a základními právy a svobodami osoby, pouze tehdy, pokud jde o takový převod nemovitosti, jehož účinky později neodpadnou a který přinese smluvním stranám užitek spočívající v uspokojení zájmu nabyvatele na získání nemovitosti do svého vlastnictví, jakož i opačného zájmu převodce na prodeji nemovitosti za sjednanou kupní cenu. 4. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je dle názoru žalobkyně zřejmé, že zákonodárce i u institutu odstoupení od smlouvy – jímž se v konečném důsledku dosáhne obdobného právního stavu na straně kupující a prodávající jako při naplnění rozvazovací podmínky – nezdaňuje veškeré převody, ale pouze takové, které znamenaly změnu ve vlastnických poměrech mezi převodcem a nabyvatelem alespoň po dobu půl roku či dvou let. I výklad těchto ustanovení tedy podporuje závěr, že předmětem daně z převodu nemovitostí není takový převod, který nepřinese stranám užitek a který neuspokojí zájmy, o jejichž naplnění usilovaly. 5. Žalobkyně zdůraznila, že předmětný rozsudek se týkal situace, kdy byla platně uzavřená kupní smlouva a následně došlo k zániku jejích právních účinků v důsledku naplnění rozvazovací podmínky (tedy k zániku právních účinků ex nunc). Tím spíš by pak daň neměla být požadována v případě zániku smlouvy s účinky ex tunc, jak je tomu v případě dohody o zrušení kupní smlouvy z důvodu změny okolností, která byla uzavřena mezi žalobkyní jako kupující a Mgr. M. V. jako prodávajícím. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal dosavadní průběh řízení a konstatoval, že žalobní námitky jsou shodné s námitkami odvolacími, se kterými se řádně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a zároveň zopakoval ve vyjádření svou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K žalobkyní zdůrazňovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000-55, žalovaný podotkl, že uvedený rozsudek řešil skutkově odlišnou věc, a není tudíž na nyní posuzovanou věc přiléhavý. Replika žalobkyně 7. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného de facto opakovala svou argumentaci uvedenou již v žalobě, když opětovně upozornila, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela opomenul vypořádat část argumentace žalobkyně, a to zejména ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000-55. Na rozdíl od žalovaného je žalobkyně přesvědčena o přiléhavosti předmětného judikátu na nyní posuzovanou věc, jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k obecně platnému závěru, že předmětem daně z převodu nemovitosti (nyní daně z nabytí nemovitých věcí) nemá být takový převod, který nepřinese stranám užitek. 8. Žalobkyně poukázala dále na skutečnost, že v době sepisu repliky byl v Parlamentu ČR projednáván návrh na zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, když tato daň byla ze strany ministryně financí označena za nespravedlivou. Žalobkyně si je vědoma toho, že na posuzovanou věc dopadají právní předpisy účinné v době, kdy k převodu nemovitostí a jeho následnému zrušení došlo, nicméně jedná se o skutečnost, kterou je dle názoru žalobkyně možné zohlednit při rozhodování o extenzivnosti či naopak restriktivnosti výkladu případů zániku daňové povinnosti uvedených v § 55 zákonného opatření. Pokud nemá být nově předmětem daně ani realizovaný převod, tím spíš by dle žalobkyně neměla být daň vyžadována, když převod nebyl uskutečněn. Duplika žalovaného 9. Žalovaný se vyjádřil k replice žalobkyně, kdy zopakoval svou dřívější argumentaci, přičemž ve vztahu k žalobkyní zmiňovanému vládnímu návrhu na zrušení daně z nabytí nemovitých věcí zdůraznil, že správní orgány vždy postupují podle aktuálně platných a účinných právních předpisů a jiný výklad nad rámec zákonem daných ustanovení orgánům Finanční správy ČR nepřísluší. V daňovém řízení nelze jakkoli zohledňovat případnou realizaci budoucích vládních návrhů směřujících ke zrušení daně z nabytí nemovitých věcí. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tím výslovně souhlasili. 11. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 12. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není dův