8 Afs 66/2008 — Nejvyšší správní soud

16 Af 30/2020- 67 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 16 16 Af 30/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Daniely Menclové ve věci žalobce: Ing. P. B., narozený X, bytem X, zastoupený advokátem JUDr. Petrem Veselým, sídlem Nerudova 348, 432 01 Kadaň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 6. 2020, č. j. 21633/19/5200-10421-711811, č. j. 21657/19/5200-10421-711811 a č. j. 21660/19/5200-10421-711811, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5. 6. 2020, č. j. 21633/19/5200-10421-711811, č. j. 21657/19/5200-10421-711811 a č. j. 21660/19/5200-10421-711811, se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2020, č. j. 21633/19/5200-10421-711811, (dále též jen „rozhodnutí č. 1“), č. j. 21657/19/5200-10421-711811, (dále též jen „rozhodnutí č. 2“) a č. j. 21657/19/5200-10421-711811 (dále též jen „rozhodnutí č. 3“). Těmito rozhodnutími žalovaný rozhodl o odvoláních žalobce proti platebním výměrům vydaným dne 15. 2. 2019 Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Žatci (dále jen „správce daně“). Rozhodnutím č. 1 změnil žalovaný platební výměr č. j. 294797/19/2515-50523-508113 (dále též jen „výměr 2015“) tak, že vyměřil daň ve výši 150 720 Kč, přičemž při výpočtu daně vycházel ze základu daně 1 170 413 Kč. Rozhodnutím č. 2 žalovaný změnil platební výměr č. j. 315356/19/2515-50523-508113 (dále též jen „výměr 2016“), tak, že vyměřil daň ve výši 195 825 Kč, přičemž při výpočtu daně vycházel ze základu daně 1 471 155 Kč. Rozhodnutím č. 3 žalovaný změnil platební výměr č. j. 315676/19/2515-50523-508113 (dále též jen „výměr 2017“) tak, že vyměřil daň ve výši 206 760 Kč, přičemž při výpočtu daně vycházel ze základu daně 1 544 051 Kč. 2. Výměrem 2015 správce daně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2015 ve výši 193 935 Kč, když vycházel ze základu daně 1 255 938 Kč. Výměrem 2016 správce daně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 ve výši 243 446 Kč, když vycházel ze základu daně 1 574 370 Kč. Výměrem 2017 správce daně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2017 ve výši 219 798 Kč, když vycházel ze základu daně 1 544 051 Kč. 3. Žalobce navrhl, aby soud napadená rozhodnutí č. 1, č. 2 a č. 3, jakož i výměry 2015, 2016 a 2017 zrušil, a žalovanému uložil povinnost uhradit mu náklady řízení. Žaloba 4. Žalobce v žalobě zrekapituloval, že je daňovým rezidentem České republiky, přičemž vykonává pracovní činnost pro zaměstnavatele se sídlem ve Spolkové republice Německo (dále jen „SRN“) a jako zaměstnanec firmy Adler Pelzer Holding GmbH (dále jen „společnost HP Pelzer“) je v průběhu roku vysílán do různých zemí na pracovní cesty. Žalobce za každý rok uplatňoval v daňovém přiznání metodu vynětí podle § 38f zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). K těmto podaným přiznáním správce daně nezahájil žádné vytýkací ani jiné podobné řízení, až v lednu 2019 telefonicky vyzval žalobce, aby se dostavil na finanční úřad, kde mu předložil k podpisu dodatečná přiznání za období 2015, 2016 a 2017. Žalobce se domníval, že se jedná o jakousi formální opravu již podaných přiznání a na místě přiznání podepsal. Až následně si uvědomil, že se jedná o doměření daně v řádu stovek tisíc Kč. Žalobce provedl zpětvzetí těchto dodatečných přiznání k dani z příjmů fyzických osob a má za to, že tomuto úkonu nebránila žádná zákonná překážka, neboť k podání dodatečných přiznání žalobce nebyl povinen. Žalobce má proto za to, že správce daně nemůže pro vydání platebních výměrů použít údaje z podaných dodatečných přiznání, když k jejich zpětvzetí došlo ještě předtím, než byly doručeny napadené platební výměry zároveň s rozhodnutím o zastavení řízení ve věci podaných dodatečných přiznání. Správce daně i žalovaný navíc provedl výpočet daňové povinnosti, který zákon nezná. 5. Žalobce uváděl, že žalovaný odmítl uznat argument žalobce, že zdrojem jeho příjmů je pouze mzda od zaměstnavatele se sídlem v SRN a státem zdroje jeho příjmů je tak pouze SRN. Veškeré příjmy žalobce byly proto uvedeny v ročním potvrzení, které od zaměstnavatele společnosti HP Pelzer obdržel, a které žalobce přiložil a zahrnul do původně podaných daňových přiznání. Zaměstnavatel žalobce přitom nerozděluje jeho mzdu podle místa výkonu práce a podle pracovních cest. Pokud by žalobce obdržel příjmy i z jiného státu, pak by disponoval příslušnými potvrzeními z těchto států, které by mohl řešit s ohledem na příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění s těmito státy. Žalobce však žádná potvrzení od zahraničních správců daně z jiných států než je Německo neměl a nemá, stejně tak nemá jiné příjmy. Navíc z rozhodnutí žalovaného nelze seznat, jak tedy posoudil jednotlivé smlouvy o zamezení dvojího zdanění s těmito zeměmi a která konkrétní ustanovení těchto jednotlivých smluv byla pro účely výpočtu daně použita. 6. Žalovaný navíc provedl dle žalobce výpočet daně, který nezná zákon o daních z příjmů, ani žádná smlouva o zamezení dvojího zdanění, a to tak, že roční příjmy žalobce vydělil počtem dní a následně tuto částku vynásobil počtem dní, které žalobce strávil na pracovních cestách. Žalovaný tedy nevzal v úvahu, že žalobce mohl ve výplatě obdržet i cestovní náhrady a že tyto cestovní náhrady mohly představovat značnou část celkové výplaty žalobce (pozn. soudu: které neměly být podle § 6 odst. 7 zákona o daních z příjmů posuzovány jako příjem a předmět daně). 7. Žalobce nesouhlasil s žalovaným přijatým výkladem pojmu „stát, kde je zaměstnání skutečně vykonáváno“, který zaměňuje se situací, kdy je zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu. Přestože žalovaný v napadených rozhodnutích tento svůj výklad odvozuje od textu mezinárodních smluv, pak na požadavek žalobce o konkretizaci ustanovení obsahující tento výklad žalovaný nereagoval. Žalobce má za to, že podstatné je místo výkonu práce, které měl žalobce dle pracovní smlouvy ve Wittenu, SRN. Toto místo výkonu zaměstnání pak nelze zaměňovat s místem, kde se zaměstnanec momentálně fyzicky nachází. 8. Žalobce dále v žalobě vytýkal správci daně neslučitelnost jeho postupu se základními zásadami daňového řízení, který žalovaný přes námitky žalobce aproboval ve svých rozhodnutích. Správce daně od podání řádného daňového přiznání do podání dodatečných daňových přiznání (tj. do 23. 1. 2019) neučinil žádné formální kroky k vyměření daně, tj. buď konkludentní vyměření daně, nebo zahájení postupu k odstranění pochybností. Správce daně sám zpracoval dodatečná daňová přiznání v rámci „neformálního postupu k odstranění pochybností“ namísto toho, aby postupoval v souladu s § 89 a § 90 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“). Pochybení správce daně nemohl napravit ani žalovaný v rámci odvolacího řízení vydáním „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi“. Žalobce, aniž měl možnost vyjádřit se k dodatečným daňovým přiznáním, tyto toliko podepsal a následně učinil jejich zpětvzetí, a to dříve, než bylo žalobci doručeno rozhodnutí o zastavení řízení zahájených podáním dodatečných daňových přiznání. Správce daně však v rozporu s obsahem podání posoudil zpětvzetí žalobce jako jeho odvolání proti platebním výměrům, v nichž byly využity údaje (vyrobené pracovnicí správce daně) uvedené v dodatečných přiznáních. Vyjádření k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na právním názoru prezentovaném v žalobou napadených rozhodnutích s tím, že vypořádal odvolací námitky žalobce, včetně námitek vyplývajících z reakce žalobce na seznámení se zjištěnými skutečnostmi. Žalobní argumenty již byly uplatněny v odvolacím řízení, a žalovaný tak odkázal na skutečnosti uvedené v žalobou napadených rozhodnutích, a to včetně právního rámce, ze kterého vycházel. 10. Žalovaný shrnul, že žalobci jako německému daňovému nerezidentovi (českému daňovému rezidentovi) byly vypláceny příjmy zaměstnavatelem, který byl rezidentem SRN. Žalobce u správce daně uplatnil nárok na vyloučení dvojího zdanění a uvedl, že příjmy mají zdroj pouze v SRN, kde jsou zdaněny v souladu s tamními daňovými zákony. Jestliže žalobce vykonával zaměstnání na území SRN, je třeba aplikovat Smlouvu o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a majetku uzavřenou mezi Československou socialistickou republikou a SRN, zveřejněnou ve Sbírce zákonů pod č. 18/1984 Sb. (dále jen „SZDZ“), v daném případě konkrétně článek 15 SZDZ, z něhož vyplývá, že pokud rezident jednoho smluvního