2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

42 A 4/2020- 37 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 42 A 4/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: T. V., narozený X, bytem X, zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem Pod Kaštany 245/10,160 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, 405 02 Děčín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019, č. j. KUUK/110335/2019/DS, JID: 131825/2019/KUUK, ve znění opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2020, č. j. KUUK/007559/2020/DS/Hac, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2019, č. j. KUUK/110335/2019/DS, JID: 131825/2019/KUUK, ve znění opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2020, č. j. KUUK/007559/2020/DS/Hac, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odbor přestupkových agend (dále jen „magistrát“), ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. MMUL/OPA/ODN/230253/2018/R, č. j. DN01866/2018/BalK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 ve spojení s § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč dle § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). 2. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 5. 8. 2018 v 18:18:50 hodin nedbalostním zaviněním na komunikaci č. I/30 mezi obcemi Vaňov a Velké Žernoseky ve směru na Lovosice, jako řidič motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz, registrační značky X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec 90 km/h, když mu byla naměřena rychlost 126 km/h, po odečtu odchylky rychloměru 3 % tedy byla žalobci naměřena rychlost jízdy 122 km/h. Žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 32 km/h. Současně žalobce navrhoval, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobce v žalobě namítal, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti stran funkčnosti použitého rychloměru, když si správní orgán v souladu se zásadou oficiality nevyžádal protokol o provedení nového ověření rychloměru, z něhož by vyplynul stav rychloměru. Nebylo tedy zjištěno, zda bylo měření provedeno ověřeným rychloměrem, či ověření rychloměru předčasně zaniklo z některého důvodu dle § 7 odst. 2 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). 4. Žalobce uvedl, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť magistrát usoudil, že měření rychlosti bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze rychloměru, ačkoliv tento návod k obsluze rychloměru nebyl v řízení proveden jako důkaz. Z tohoto důvodu je rovněž nepřezkoumatelné žalobou napadené rozhodnutí. 5. Dále žalobce sdělil, že žalovaný se měl s ohledem na zásadu jednotnosti řízení zabývat jeho odvolací námitkou týkající se jeho tvrzení, že policejní vozidlo bylo bourané a na použitém rychloměru byly poškozené úřední značky, a nikoliv danou námitku odbýt s tím, že ji měl žalobce uplatnit v řízení před orgánem Policie České republiky. Žalobce podotkl, že poškozené úřední značky na rychloměru spatřil v kufru policejního vozu. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 15 A 42/2012-27. 6. Žalobce namítal, že naměřená rychlost vozidla nebyla přesná, když měření rychlosti proběhlo v rozporu s návodem k obsluze rychloměru, jelikož rychlost vozidla byla změřena při předjížděcím manévru, a tudíž nebyly dodrženy předepsané úhly pro měření rychlosti. Žalobce dodal, že žalovaný se s uvedenou námitkou v odvolacím řízení v podstatě nezabýval a opomněl provést žalobcem navrhovaný důkaz přepisem výslechu Ing. L. stran chybného změření rychlosti vozidla žalobce. Na podporu svého tvrzení ohledně opomenutého důkazu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008-108. Žalobce označil za nepřezkoumatelné tvrzení žalovaného, že rychloměr nejprve provedl změření rychlosti a až následně vozidlo vyfotil, jelikož žalovaný toto své tvrzení nikterak nedoložil ani neodůvodnil. Pokračoval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný neodůvodnil svůj závěr, že měření rychlosti proběhlo správně, když měřené vozidlo se nacházelo v radarovém svazku. Na podporu svého tvrzení o vadném měření rychlosti žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-56, a ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014-60. 7. Žalobce konstatoval, že výrok prvostupňového rozhodnutí stran určení místa přestupku je vágní, jelikož vymezuje úsek dlouhý jedenáct kilometrů, přičemž dle žalobce na tomto úseku neplatí konstantní rychlostní limit 90 km/h v celé jeho délce, ale alespoň na dvou místech platí rychlostní limit 70 km/h. Podotkl, že v důsledku vágnosti výroku rozhodnutí může dojít k porušení zásady ne bis in idem. Na podporu svého tvrzení o vágnosti výroku prvostupňového rozhodnutí žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 30 Ca 394/1999, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23. 8. Žalobce uvedl, že při ukládání sankce byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání, když mu bylo k tíži přičteno, že porušil zákon a prokazatelně překročil rychlost, jelikož se jedná o znaky skutkové podstaty daného přestupku. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016-52. Pokračoval, že mu byly k tíži přičteny i zahlazené přestupky, přičemž zdůraznil, že z dikce rozhodnutí vyplývá, že zahlazené přestupky byly zohledněny samy o sobě, a nikoliv v rámci hodnocení osoby žalobce. Dále správním orgánům vytkl, že při ukládání výměry sankce nevzaly v potaz všechna zákonná kritéria (okolnosti přestupku, způsob spáchání přestupku, zavinění, nejvyšší dovolená rychlost byla překročena jen nepatrně). Z uvedených skutečností žalobce dovodil, že sankce byla uložena nezákonně, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 2 As 323/2016-45. 9. Závěrem žalobce konstatoval, že nesouhlasí se zveřejňováním svých osobních údajů a osobních údajů svého právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Dále především sdělil, že nemá důvod pochybovat o výstupu z použitého rychloměru a jeho ověřovacím listu. Dodal, že nic nenasvědčuje tomu, že by policejní vozidlo bylo lehce bourané a že jedna z úředních značek rychloměru, byť v kufru policejního vozu, byla poškozená. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011-115, podotkl, že je pro věc klíčové, že rychlost vozu byla změřena ověřeným rychloměrem. Žalovaný se ztotožnil s úvahou magistrátu, že bylo logické, aby žalobce námitky ohledně vad měření rychlosti uplatnil, když mu byla rychlost změřena. K tomuto dodal, že žalobce ani jeho zmocněnec se přes řádné předvolání z vlastní vůle nedostavili k ústnímu jednání a sami se tak připravili o možnost realizovat svá práva. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v odvolání neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat měření rychlosti v rozporu s návodem k obsluze rychloměru, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 10 As 67/2015-28. 11. Žalovaný konstatoval, že měření rychlosti proběhlo přímém úseku, což vyplývá z fotografie na výstupu rychloměru a souřadnic GPS. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011-54, podotkl, že důkazní prostředky dodané Policií České republiky jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to především za situace, kdy žalobce nepopírá, že byla rychlost změřena jemu, ale rozporuje toliko naměřenou hodnotu rychlosti. Upozornil, že žalobce měl možnost vyžádat si ověření nebo kalibraci rychloměru a vydání osvědčení o výsledku dle § 11 odst. 4 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný zdůraznil, že pokud by nebyl dodržen návod k obsluze rychloměru, interní testy a verifikace měření by anulovaly dané měření a k zobrazení naměřené rychlosti na displeji rychloměru by vůbec nedoš