2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

75 A 32/2017- 76 - text  12 75 A 32/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. P. Č., Ph.D., ve věci žalobce: T. R., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený advokátem Mgr. Vlastimilem Škodou, sídlem Masarykovo náměstí 193/20, 405 02 Děčín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2017, č. j. 40/DS/2017, JID 159066/2017/KUUK/Bal, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá v řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 75 A 32/2017-56, právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2017, č. j. 40/DS/2017, JID 159066/2017/KUUK/Bal, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odbor správních činností a obecní živnostenský úřad (dále jen „magistrát“), ze dne 3. 3. 2017, č. j. MDC/22024/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce shledán vinným z nedbalostního spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč dle § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč dle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 21. 8. 2016 v 17:01 hodin v Děčíně v ulici Kamenická ve vzdálenosti 69,3 metru od měřícího zařízení umístěného v blízkosti domu č. p. „X“ (č. o. „X“), ve směru jízdy na obec Ludvíkovice, jako řidič motorového vozidla tovární značky BMW, registrační značky „X“, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 14 km/h, přičemž mu byla naměřená rychlost 67 km/h, která po odečtení tolerance měřícího zařízení činila 64 km/h. Nejvyšší dovolená rychlost v místě měření byla 50 km/h. Současně žalobce navrhl, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že dotčený přestupek byl prekludován, jelikož byl údajně spáchán dne 21. 8. 2016 a dle § 20 zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2016, jej bylo možné projednat do jednoho roku od jeho spáchání, tedy do 21. 8. 2017. Dle výkladu zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 204/2015 Sb.“), nabyl účinnosti § 20 odst. 2 zákona o přestupcích, jež přerušoval běh lhůty pro projednání přestupku mj. zahájením řízení o přestupku či vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž byl uznán vinným, dne 1. 10. 2016. Současně se dotčené ustanovení o přerušení řízení aplikovalo pouze na přestupky spáchané po nabytí účinnosti dotčeného ustanovení, tedy po 1. 10. 2016. Na údajný přestupek žalobce spáchaný dne 21. 8. 2016 se tudíž ustanovení o přerušení řízení nevztahovalo a dotčený přestupek byl prekludován dnem 21. 8. 2017, přičemž napadené rozhodnutí je ze dne 2. 10. 2017. K tomuto závěru dospěl výkladem čl. XXVI, čl. II odst. 3 a čl. I bod 6 zákona č. 204/2015 Sb. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 1 As 6/2010-61. 3. Uvedl, že výrok prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť neobsahuje odkaz na § 11 odst. 1 písm. b), § 12 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona o přestupcích, přičemž podle těchto ustanovení byla ukládána sankce. 4. Tvrdil, že správní orgán překročil svou pravomoc, když dle výroku měl uloženou pokutu splatit pouze převodem na bankovní účet správního orgánu nebo v hotovosti na pokladně, přičemž ji nemohl splnit jiným způsobem dle § 163 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). 5. Namítal, že měření rychlosti proběhlo skrytým způsobem, což je v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásadou zákonnosti, jelikož policisté nemají zákonné zmocnění k měření rychlosti bez vědomí měřené osoby. Získaný výstup z rychloměru je tak nepoužitelným důkazem. Uvedl, že měřením rychlosti skrytým způsobem nebyl dodržen účel měření rychlosti, kterým je zvyšování bezpečnosti provozu. Efektu zvýšení bezpečnosti provozu by bylo dosaženo měřením rychlosti viditelným způsobem, čímž by byli ostatní účastníci silničního provozu donuceni snížit rychlost. Dodal, že správní orgány se touto podmínkou měření rychlosti nezabývaly, ačkoliv se jí měly zabývat v rámci hodnocení důkazů, přičemž v tomto spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 6. Namítal, že v rámci odvolacího řízení uváděl, že nebyl dodržen úhel měření a došlo k tzv. slip efektu, jelikož nebyl dodržen nulový úhel při měření, přičemž mj. odkazoval na dokument BBC. Žalovaný, aniž by předmětný dokument BBC provedl jako důkaz, v napadeném rozhodnutí uzavřel, že ke slip efektu může dojít pouze při měření rychlosti z boku, přičemž v daném případě byl dodržen nulový měřící úhel. Nesouhlasil se závěrem žalovaného a uvedl, že ke slip efektu může dojít i při měření rychlosti z nulového úhlu, přičemž v daném případě nebyl dodržen nulový vertikální úhel, neboť bylo měřeno v úseku se značným převýšením, ani horizontální nulový úhel, jelikož policisté měřili rychlost z kraje vozovky. Následně popsal mechanizmus měření rychlosti laserového rychloměru a slip efektu. Zdůraznil, že žalovaný neprovedl navrhovaný dokument BBC jako důkaz v souladu se správním řádem, neboť jej nezaložil do spisu, neprovedl protokolaci takového dokazování a neumožnil žalobci se takového dokazování účastnit, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30. Sdělil, že tvrdí-li výrobce nebo distributor rychloměru, že ke slip efektu dojít nemůže, jelikož rychloměr by v takovém případě rychlost nezměřil, jedná se o ničím nepodložené tvrzení. Navrhl doplnit dokazování znaleckým posudkem nebo vyšetřovacím pokusem, aby bylo zjištěno, zda nedošlo ke shora zmíněnému slip efektu. 7. Uvedl, že žalovaný neprovedl, ani se jiným způsobem nevypořádal (opomenutý důkaz) s návrhem žalobce na doložení původního videozáznamu z měření rychlosti, návrhem vyšetřovacího pokusu, návrhem článku od Daily Mail a návrhem na výslech policistů, jelikož dle jeho tvrzení měření rychlosti prováděla osoba v oranžové vestě a nikoliv policisté. Ve výše uvedeném spatřoval nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 1 Afs 77/2009-114. 8. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí a nedostatečně zjištěný skutkový stav spatřoval žalobce ve skutečnosti, že žalovaný označil jeho odvolací návrh na ohledání a přezkoušení rychloměru dle § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění (dále jen „zákon o metrologii“), za bezpředmětný, když žalobce tvrdil, že předmětný rychloměr byl poškozen. 9. Konstatoval, že žalovaný nikterak neprokázal tvrzení, že se jednalo o frekventovanou pozemní komunikaci, přičemž rovněž pochybil, když rozhodoval na základě statistik nehodovosti, které nebyly založeny ve správním spise a nebyly provedeny jako důkaz, při jehož dokazování by mohl být žalobce přítomen. 10. Namítal, že správní orgány se nezabývaly možností, zda není pro žalobce pozdější právní úprava příznivější, přičemž konstatoval, že zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), je pro žalobce příznivější, neboť dle něj náleží správnímu orgánu možnost uložit pokutu pod spodní hranici sankční sazby. 11. Závěrem uvedl, že nesouhlasí se zveřejněním rozhodnutí v jeho věci na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, aby v něm bylo uvedeno jeho jméno, příjmení nebo iniciály, rovněž tak jméno, příjmení, iniciály či sídlo zástupce žalobce, a to s odkazem na právo na ochranu soukromí a právo na informační sebeurčení. Rovněž uvedl, že § 39 odst. 3 písm. d) a e) směrnice č. 9/2011, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, nemá oporu v zákonech, a v případě, že si to právní zástupci a advokáti nepřejí, neměli by být jejich jména, příjmení a sídla na webu Nejvyššího správního soudu zveřejňována v souvislosti s konkrétními kauzami. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž k žalobním bodům uvedl, že dotčený přestupek nebyl prekludován, neboť dotčený přestupek byl p