7 As 21/2008 — Nejvyšší správní soud

112 A 12/2022- 38 - text  7 112 A 12/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Jiřího Vilda ve věci žalobce: A. N., narozený dne „X“ státní příslušnost Arménie bytem „X“ t.č. Věznice Oráčov, 270 32 Oráčov proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2022, č. j. OAM-15416-10/ZR-2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2022, č. j. OAM1541610/ZR-2022, kterým mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb. a současně mu byl dle § 87l odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. udělen výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, případně na 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V podané žalobě žalobce uvedl, že s rozhodnutím nesouhlasí, neboť nejsou splněny předpoklady pro jeho vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Namítal, že na území České republiky žije nepřetržitě od roku 1993, v roce 2004 mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu a podnikal zde od roku 2006 až do 22. 1. 2020, kdy byl omezen na svobodě. Jediné pracovní a sociální zázemí má v České republice, kde žije i jeho jediná dcera M. N., narozená „X“, která je státní občankou ČR. Po propuštění z výkonu trestu v roce 2027 bude ve věku 63 let a „vyhoštění“ by pro něj představovalo ztrátu veškerého zázemí, majetku a rodinných vazeb, neboť v Arménii jako zemi svého původu žádné zázemí nemá. Uvedl, že aktuálně usiluje o revizi svého trestního případu cestou ústavní stížnosti podané proti odsuzujícímu rozsudku, s nímž nesouhlasí a považuje jej stejně jako postup orgánů činných v trestním řízení za neobjektivní a nezákonný. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí žalovaného odporuje článku 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, (dále jen „pobytová směrnice“), podle kterého samotné předchozí odsouzení pro trestný čin zrušení trvalého pobytu neodůvodňuje. 2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal předně na to, že žalobce zaměňuje pojem vyhoštění ve smyslu § 80 trestního zákoníku a zrušení trvalého pobytu podle správních předpisů, což jsou zcela odlišné instituty s odlišnými důsledky. Skutečnost, že žalobce nebyl soudně vyhoštěn, nepředstavuje překážku zrušení trvalého pobytu a z toho plynoucích výhod. Poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se podrobně zabýval posouzením přiměřenosti zásahu do soukromých, rodinných a ekonomických vazeb žalobce na území ve vztahu k trestné činnosti, jíž se žalobce dopustil. Samotný fakt, že s jeho závěry žalobce nesouhlasí, nezákonnost nebo nepřiměřenost rozhodnutí nezakládá. Argumentaci žalobce podnikáním na území České republiky považuje za účelovou, neboť ve výkonu trestu odnětí svobody z povahy věci podnikání nepřipadá v úvahu a provozování živnosti má žalobce dle živnostenského rejstříku přerušené od 2. 9. 2020 do 21. 12. 2050. Zdůraznil, že je vázán pravomocnými odsuzujícími rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 9 T 2/2021 a Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 97 T 2/2021, v trestním řízení žalobce neuspěl s odvoláním ani s dovoláním a jeho nesouhlas s odsouzením je bez významu. Svou déle trvající a prokázanou trestnou činností žalobce naplnil důvod pro zrušení trvalého pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., neboť jeho jednání lze vyhodnotit jako opakované dlouhodobé zvlášť závažné narušování veřejného pořádku. Dodal, že lhůta 30 dnů k vycestování je zcela standardní, v případě žalobce začne běžet od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a vzhledem k délce trestu má žalobce dostatek času se na situaci připravit. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Při ústním jednání, jehož se žalobce účastnil prostřednictvím videokonference z Věznice Oráčov, oba účastníci zopakovali svou argumentaci a procesní stanoviska. 4. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během 30denní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 5. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Žalobce byl dnem 20. 1. 2022 pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 97 T 2/20211936 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 2 To 120/2021, k trestu odnětí svobody v délce trvání 7 let a bylo mu uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou za zločiny znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/ 2009 Sb., trestního zákoníku, (dále jen „trestní zákoník“), zločin pohlavního zneužití dle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, přečin šíření pornografie dle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, přečin svádění k pohlavnímu styku dle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), písm. c) trestního zákoníku, přečin podání alkoholu dítěti dle § 204 trestního zákoníku. Z trestních rozsudků vyplývá, že žalobce se trestné činnosti na větším počtu nezletilých poškozených dopouštěl průběžně od roku 2017 až 2019. 6. Primárně se soud zabýval otázkou přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí a žádné nedostatky v tomto směru neshledal, neboť správní orgán jím přijatý závěr o tom, že chování žalobce lze vyhodnotit jako aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení základních principů společnosti, řádně a podrobně odůvodnil. Žalobce ostatně takové pochybení správnímu orgánu nevytkl. S ohledem na shora uvedené shledal soud žalobou napadené rozhodnutí plně přezkoumatelným. V projednávané věci nedošlo k porušení § 68 správního řádu. 7. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu vyplývá, že správní orgán při svém rozhodování dospěl k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro zrušení trvalého pobytu žalobci podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., neboť je z odsuzujících trestních rozsudků nepochybné, že se dopouštěl závažné trestné činnosti delší dobu na celkem 10 poškozených mladších 15 let, což lze považovat za zvlášť závažné a dlouhodobé narušování veřejného pořádku v kontextu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Svůj právní názor správní orgán obsáhle odůvodnil na stranách 37 rozhodnutí. V současné době žalobce stále vykonává trest odnětí svobody. Posuzovalli správní orgán dopad rozhodnutí do soukromého, a především rodinného života žalobce podle čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice, dovodil, že jeli důsledkem jeho rozhodnutí povinnost žalobce vycestovat z území České republiky, je takový zásah vzhledem k okolnostem případu přiměřený. Konstatoval, že žalobce do České republiky přicestoval v roce 2002, povolení k trvalému pobytu mu bylo uděleno v roce 2004 za účelem sloučení rodiny s občanem ČR a má zde dceru M. N., narozenou „X“, která má české občanství, avšak nejméně po dobu 8 let nežije se žalobcem ve společné domácnosti. Správní orgán považoval za prokázané, že žalobce má na území České republiky rodinné vazby, do nichž zrušení trvalého pobytu zasáhne, nicméně ztráta pobytu je pouze důsledkem jeho opakovaného a dlouhotrvajícího porušování právních předpisů a veřejného pořádku. Zdůraznil, že žalobce se sám připravil o možnost vést řádný rodinný život, neboť musel být srozuměn s tím, že v případě odhalení a odsouzení mu hrozí dlouholetý pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž si sám zasáhne do svých rodinných vazeb, od páchání trestné činnosti jej to však neodradilo. S odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 10 Azs 312/2016 konstatoval, že přiměřenost zásahu do života cizince je vždy nutné odvíjet od intenzity porušení veřejného pořádku. Čím vyšší je intenzita porušení veřejného pořádku, tím větší mo