8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

15 Af 13/2021- 51 - text  10 15 Af 13/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: J. S., narozený X, bytem X, zastoupený advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01 Litoměřice, proti žalované: Okresní správa sociálního zabezpečení Litoměřice, sídlem Seifertova 2063/3, 412 01 Litoměřice, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 8. 2021, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice ze dne 2. 8. 2021, č. j. X, kterým žalovaná podle § 181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“), zamítla návrh žalobce na zastavení exekuce a nevyhověla námitce promlčení. Současně žalobce navrhl, aby soud uložil žalované povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 1. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky promlčení a nepřezkoumatelnosti. Uvedl, že podal návrh na zastavení exekuce a žalovaná neměla žádný právní důvod, aby výrokem napadeného rozhodnutí nevyhověla námitce promlčení, neboť žalobce žádnou takovou námitku nepodal. Žalovaná proto podle názoru žalobce rozhodovala o něčem, o čem neměla právo rozhodovat, a proto bylo napadené rozhodnutí nezákonné pro nepřezkoumatelnost, případně nicotné. 2. Žalobce zdůraznil, že jediným důvodem zamítnutí návrhu na zastavení exekuce byla premisa žalované, že promlčenou pohledávku lze vymáhat, k promlčení nedochází uplynutím promlčecí lhůty, ke zjišťování promlčení nedochází z moci úřední a § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu nelze aplikovat. Tuto premisu považoval žalobce za mylnou. Uvedl, že mezi ním a žalovanou je nesporné, že nařízená exekuce podle exekučního příkazu je exekucí podle daňového řádu, tedy správní (daňovou) exekucí. Daňový řád nepřevzal institut promlčení z § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „ZSDP“), včetně výslovného práva dlužníka promlčení namítat. Žalobce dále odkázal na § 181 odst. 2 daňového řádu, podle něhož se daňová exekuce zcela nebo zčásti zastaví z moci úřední, a proto písm. e) tohoto ustanovení ukládá žalované aplikační povinnost. Žalovaná se tak podle názoru žalobce mýlí, že promlčenou pohledávku vymáhat lze, neboť ji podle daňového řádu vymáhat nelze. Žalovaná je podle daňového řádu vždy povinna z moci úřední zjišťovat, zda právo na vymáhání nezaniklo a nečekat na to, zda námitku promlčení někdy vznese dlužník. Žalovanou odkazovaný judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011-48, považoval žalobce za nepřiléhavý, neboť tento se týká soudní exekuce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), nikoli správní exekuce podle daňového řádu. Žalobce pokračoval, že právní úprava promlčení obsažená v § 18 zákona o pojistném se jeví při aplikaci daňového řádu jako úplná. Tato úprava je shodná jak u práva předepsat dlužné pojistné (odst. 1), tak u práva vymáhat pojistné (odst. 2), přičemž délka promlčecí lhůty je stejná, tj. deset let, při počátku běhu lhůty v prvním případě ode dne splatnosti, ve druhém od pravomocného vyměření. Žalobce dospěl k závěru, že při vyměření dlužného pojistného neplatí, jak tvrdí žalovaná u vymáhání, že promlčené pojistné předepsat lze, že k tomuto předpisu nedochází uplynutím promlčecí doby, ke zjišťování promlčení předpisu nedochází z moci úřední a k tomuto promlčení se přihlédne jen, je-li předpis dlužníkem namítán. Pokud by toto platilo, jednalo by se podle názoru žalobce o absurditu. 3. Žalobce zdůraznil, že pojem promlčení je třeba ve veřejném právu chápat jako prekluzi, tedy zánik práva, přičemž o tomto pojetí svědčí i např. přestupková promlčecí lhůta v § 25e zákona o pojistném. Dle žalobce je jisté, že právo uložit pokutu za přestupek po uvedené lhůtě zaniká. Žalobce poznamenal, že zákon o pojistném nepřiznává právo námitky promlčení, na kterou apeluje žalovaná. Zákonodárce podle názoru žalobce s takovým právem dlužníka nepočítal právě proto, že po uvedené lhůtě právo dlužné pojistné vyměřit nebo vymáhat zaniká, není proto oslabeno námitkou dlužníka. Žalobce na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí ze dne 15. 6. 2021, č. j. 1599758/21/2507-00540-506661, kterým byla z moci úřední podle § 181 daňového řádu zastavena daňová exekuce vůči žalobci pro zánik práva nedoplatek vymáhat. Podle žalobce není důvod, aby žalovaná podle stejného zákona takovou pravomoc neměla. Žalobce se domníval, že žalovanou tvrzená premisa svědčí o tom, že se žalovaná nezabývala skutkovými okolnostmi případu, počátkem běhu promlčecí lhůty a jejím koncem. Žalobce uzavřel, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 181 daňového řádu a § 18 zákona o pojistném, přičemž žalovaná nesprávně posoudila právní otázku zániku práva vymáhat dlužné pojistné. Vyjádření žalované 4. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě shrnula průběh správního řízení a uvedla, že o návrhu na zastavení exekuce a námitce promlčení rozhodovala na základě posouzení obsahu návrhu na zastavení exekuce. Žalobce v návrhu výslovně navrhl zastavit exekuci z důvodu promlčení podle § 18 odst. 2 zákona o pojistném. Žalovaná proto správně posoudila otázku promlčení a v dané věci rozhodla. K námitce žalobce, že měla žalovaná rozhodnout podle § 181 daňového řádu z moci úřední, žalovaná uvedla, že § 181 odst. 1 daňového řádu řeší odložení či částečné odložení exekuce, jak na návrh dlužníka, tak z moci úřední, a to v případech, kdy jsou šetřeny skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce, vyloučení předmětu exekuce ze soupisu věcí nebo podmínky pro posečkání úhrady nedoplatku. V případě žalobce se však nejednalo ani o jednu z uvedených situací. 5. Žalovaná dále uvedla, že žalobce v žalobě blíže neupřesnil, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost, případně nicotnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí obsahuje všechny předepsané náležitosti. Žalovaná dále uvedla, že nicotnost směřuje vždy do výrokové části rozhodnutí a žalobce neuvedl, v čem spatřuje tak závažné nedostatky a pochybení výroku, jejichž důsledkem by mohla být neexistence samotného právního aktu. Žalovaná dále shrnula na případ dopadající právní úpravu a uvedla, že žalobce nesprávně uváděl § 18 odst. 1 zákona o pojistném, který řeší promlčení práva předepsat platební výměr. U promlčení pohledávky dochází k oslabení práva vymáhat na základě vznesené námitky promlčení. Žalovaná přisvědčila názoru žalobce, že právní úprava promlčení obsažená v § 18 zákona o pojistném se jeví při aplikaci daňového řádu jako úplná. Z toho lze dovodit, že při promlčení se postupuje výhradně podle této právní úpravy, z logiky věci proto není možné akceptovat tvrzení žalobce, že promlčení ve veřejném právu je třeba chápat jako prekluzi, tedy zánik práva. Žalobce nesprávně interpretuje § 25e zákona o pojistném, které však řeší odpovědnost za přestupek, nikoli vymáhání peněžitého plnění. K odkazu žalobce na rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj č. j. 1599758/21/2507-00540-506611 žalovaná uvedla, že při vymáhání pohledávek využívá podpůrně ustanovení daňového řádu, které řeší oblast vymáhání, nikoli lhůt pro placení daně. Promlčecí lhůta na vymožení pojistného je výslovně stanovena v § 18 odst. 2 zákona o pojistném, a nelze tedy aplikovat ustanovení daňového řádu uvedené v § 160 z oblasti lhůt pro placení daně, které uvádí, že nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. V tomto případě se jedná o prekluzivní lhůtu, kdy k zániku práva dochází uplynutím času. 6. Žalovaná zdůraznila, že rozdíl mezi promlčením pojistného na sociální zabezpečení a prekluzí daní je takový, že v případě prekluze daní zaniká naturální obligace. Při plnění na prekludované právo se jedná o bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že úhrada pojistného na sociální zabezpečení má mj. vliv na přiznání budoucích důchodových nároků pojištěnců, v případě prekluze pojistného by dlužník ztratil možnost si v budoucnu uhradit pojistné pro získání potřebné doby pojištění pro nárok na důchod. Z uvedeného důvodu se proto podle názoru žalované v případě pojistného na sociální zabezpečení jedná vždy o institut promlčení, kdy pouze zaniká vymahatelnost a pohledávka se stává naturální obligací. Pohledávku však lze v budoucnu kdykoli uhradit. 7. Žalovaná uvedla, že se nad rámec důvodu uvedeného v návrhu na zastavení exekuce zabývala i dalšími důvody, pro které by mohl