1 As 17/2008 — Nejvyšší správní soud

16 A 31/2019- 56 - text  15 16 A 31/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Frank Bold Society, z.s., IČO: 65341490, sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Elektrárna Počerady, a.s., IČO: 24288110, sídlem Václava Řezáče 315, 434 01 Most, zastoupená JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., advokátem, sídlem V celnici 1034/6, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019, č. j. MZP/2019/530/1008, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019, č. j. MZP/2019/530/1008, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen „krajský úřad“), ze dne 5. 3. 2019, č. j. KUUK/28696/2019/ZPZ, tak, že byl z části výroku, kde bylo uvedeno označení účastníků řízení, vypuštěn text: „dle § 27 odst. 2 správního řádu: ČEZ, a. s., Duhová 2/1444, 140 53 Praha 4, Elektrárna Počerady, a.s., Duhová 1444/2, 140 53 Praha.“ Ve zbytku pak bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Krajský úřad přitom nadepsaným rozhodnutím dle § 9 odst. 1 zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 123/1998 Sb.“), s odkazem na § 4 téhož zákona odepřel zpřístupnění informací týkajících se dat z kontinuálního měření emisí nezbytných k posouzení plnění emisních limitů elektrárny Počerady a elektrárny Tušimice. Výslovně se jednalo o následující informace: „veškerá data z kontinuálního měření emisí nezbytná k posouzení plnění emisních limitů elektrárny Počerady, provozovatele Elektrárna Počerady, a.s., IČO: 24288110, Duhová 1444/2, 140 53 Praha, a elektrárny Tušimice, provozovatele ČEZ, a.s., IČO: 45274649, Duhová 2/1444, 140 53 Praha, za roky 2016 a 2017 uchovávaná dle § 8 odst. 4 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 415/2012 Sb. Konkrétně žádáme o měsíční, denní a půlhodinové emisní průměry pro NOx (oxidy dusíku), SO2 (oxid siřičitý) a TZL (tuhé znečišťující látky - prach). Žalobce se současně domáhal toho, aby soud zrušil i shora odkazované prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. V podané žalobě žalobce předně zrekapituloval dosavadní průběh posuzovaného případu, přičemž poukázal na § 16a zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“), podle kterého je krajský úřad příslušný ke kontrole dodržování povinností stanovených integrovaným povolením. Dále je podle § 33 písm. c) zákona o integrované prevenci příslušným k projednání přestupků podle § 37 odst. 4 téhož zákona, tj. mimo jiné k projednání přestupku, kterého se dopustí ten, kdo provozuje zařízení v rozporu s integrovaným povolením. Dle žalobce má tedy krajský úřad povinnost posuzovat plnění emisních limitů stanovených v integrovaném povolení zařízení Elektrárna Počerady a Elektrárna Tušimice. K tomu žalobce odkázal také na § 9 odst. 1 vyhlášky č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 415/2012 Sb.“), dle níž je nutné posuzovat plnění emisních limitů na úrovni půlhodinových, denních a měsíčních průměrů. Aby tedy krajský úřad mohl v rámci své pravomoci kontrolovat, zda jsou dodržovány emisní limity stanovené v integrovaném povolení, potřebuje mít dle tvrzení žalobce přístup k datům z kontinuálního monitoringu emisí v průměrech měsíčních, denních a půlhodinových, což jsou právě data, která žalobce požaduje. Jestliže krajský úřad k požadovaným informacím nemá přístup, jak uvádí ve svém rozhodnutí, ačkoliv je potřebuje pro výkon svých pravomocí, pak má povinnost si tyto informace zajistit. 3. Žalobce dále zmínil, že správní orgány svá rozhodnutí ve věci odůvodňují tím, že krajský úřad nemá povinnost požadovanými informacemi disponovat, přičemž žalobce odkázaly na zprávy o plnění podmínek integrovaného povolení na portálu IPPC. Zprávy o plnění podmínek integrovaného povolení však dle žalobce obsahují pouze vyhodnocení plnění emisních limitů dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 415/2012 Sb., tedy informaci o tom, kolik procent naměřených hodnot je v souladu s emisním limitem, nikoliv samotné naměřené měsíční, denní a půlhodinové emisní průměry pro NOx (oxidy dusíku), SO2 (oxid siřičitý) a TZL (tuhé znečišťující látky – prach) za roky 2016 a 2017. 4. Pokud krajský úřad žalobce dále odkázal na údaje ze souhrnné provozní evidence ohlašované prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností (dále jen „ISPOP“) dle § 17 odst. 3 písm. c) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), pak žalobce upozornil, že dle přílohy č. 11 vyhlášky č. 415/2012 Sb. požadované informace nejsou součástí ohlašovaných údajů. Z hlediska naměřených emisí totiž provozovatel prostřednictvím souhrnné provozní evidence ohlašuje pouze jejich celkové množství za kalendářní rok. 5. Dále žalobce namítl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze konstatuje, že § 9 vyhlášky č. 415/2012 Sb. stanovuje postup pro vyhodnocování plnění emisních limitů pro provozovatele, nikoliv pro krajský úřad. K argumentaci žalobce, vycházející ze znění § 16a a § 33 písm. c) zákona o integrované prevenci a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 415/2012 Sb., se však žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevyjádřil. 6. Žalobce poté poukázal na skutečnost, že v § 13 odst. 4 písm. k) zákona o integrované prevenci je uvedena povinnost provozovatele předkládat krajskému úřadu alespoň jednou ročně výsledky monitorování emisí a další požadované údaje, které úřadu umožní kontrolu plnění podmínek integrovaného povolení. Jestliže je podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 415/2012 Sb. nutné posuzovat plnění emisních limitů na úrovni půlhodinových, hodinových, denních a měsíčních průměrů, pak žalobce považuje postup krajského úřadu, pokud výsledky měření po provozovatelích v tomto rozsahu nepožaduje, za opomenutí jeho zákonné povinnosti. Žalobce si přitom uvědomuje, že uvádění výsledků kontinuálního měření emisí není součástí povinností stanovených v příloze č. 4 vyhlášky č. 288/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o integrované prevenci (dále jen „vyhláška č. 288/2013 Sb.“), která stanovuje vzor pro podobu zprávy o plnění integrovaného povolení. Citovaná vyhláška tedy nenaplňuje všechny požadavky dle § 13 odst. 4 písm. k) zákona o integrované prevenci. Dle čl. 95 Ústavy je soud oprávněn posoudit soulad tohoto podzákonného předpisu se zákonem a neaplikovat jej, shledá-li argumentaci žalobce důvodnou. I kdyby tedy § 9 vyhlášky č. 415/2012 Sb. pouze stanovoval kontrolní povinnosti provozovatele, jak jej vykládá žalovaný, tak to dle žalobce nevylučuje zákonnou kontrolní povinnost žalovaného, přičemž nelze považovat „kontrolu“ založenou na vyhodnocení dodržení emisních limitů samotným provozovatelem za dostatečnou. 7. Následně žalobce upozornil na účel a smysl zákona o integrované prevenci a dalších předpisů zakládajících právní ochranu životního prostředí, kterým je zavedení účinných mechanismů kontroly, zajištujících dostatečnou ochranu životního prostředí a zdraví obyvatelstva. Dle žalobce je tedy právní výklad žalovaného v rozporu s tímto účelem, jelikož by krajský úřad nijak nekontroloval údaje z kontinuálního měření emisí. Povinnosti České inspekce životního prostředí zároveň krajský úřad nijak nezprošťují jeho výše odkazovaných zákonných povinností. Žalobce tak poukázal na nedostatečnost kontroly plnění podmínek integrovaného povolení. 8. Podle žalobce má tudíž žalovaný povinnost kontrolovat dodržování podmínek integrovaného povolení, mezi které se řadí emisní limity, dle § 33 písm. c) a § 13 odst. 4 písm. k) zákona o integrované prevenci. Vzhledem k tomu, že krajský úřad má ze zákona povinnost disponovat požadovanými informacemi, došlo dle žalobce odepřením poskytnutí těchto informací k porušení jeho práva na informace o životním prostředí. 9. Žalobce v této souvislosti doplnil, že k tomu, aby správní orgány měly požadovaná data „k dispozici“, je nemusí mít ve fyzickém držení, nýbrž postačuje, aby k nim měly přístup, a to především, jsou-li daná data provozovateli uchovávána právě z toho důvodu, aby mohla být na vyžádání správním orgánů