10 Ads 386/2017 — Nejvyšší správní soud

75 Ad 4/2021- 31 - text  7 75 Ad 4/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph. D., ve věci žalobce: M. Š., narozen X bytem X zastoupen zmocněncem L. Š., narozen X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. SZ/MPSV-2020/246650-916, č. j. MPSV-2020/247256-916, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého zmocněnce domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2021, sp. zn. SZ/MPSV-2021/29450-916, č. j. MPSV-2021/29619-916, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem, Kontaktní pracoviště Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 20. 11. 2020, č. j. 150975/2020/UUA, jímž bylo rozhodnuto nepřiznat žalobci dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje. Současně se žalobce domáhal, aby soud uložil povinnost žalovanému zaplatit mu náhradu nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že nesouhlasí s názorem žalovaného, že úhrada povinného ručení není výdajem neočekávatelným a mimořádným. Podle názoru žalobce je výdaj neočekávaným a mimořádným ve chvíli, kdy ho žadatel nemůže uhradit. Žalobce namítal porušení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť správní orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí podotkl jen, že nově doložené doklady a vyjádření k podkladům rozhodnutí vzal v potaz a uzavřel, že na rozhodnutí neměly vliv. Tím se správní orgán prvního stupně nevypořádal s návrhy a námitkami účastníků a jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Podle názoru žalobce žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), jelikož žalovaný špatně stanovil výši příjmu žalobce, a to na 14 625 Kč. Žalovaný špatně posoudil osobu žalobce jako osobu, která není v hmotné nouzi ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce byl přesvědčen, že tyto podmínky splňuje, neboť jako osoba zvlášť těžce zdravotně postižená se bez uhrazeného povinného ručení nebude moct osobně dopravit například k lékaři nebo do oblastní charity, s níž má uzavřenou smlouvu o poskytování ambulantních služeb v souladu s § 91 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Žalovaný měl tuto smlouvu v rámci správního uvážení zohlednit, neboť v rámci zákona o pomoci v hmotné nouzi lze za základní životní podmínky taktéž považovat i potřeby psychické a sociální pro zajištění soběstačnosti nebo zdraví, což mimo jiné oblastní charita zabezpečuje, a bez možnosti dopravy by toto nebylo možné. Dle žalobce nebylo v rámci správního uvážení dostatečně přihlédnuto ani k tomu, že je žalobce pro svá postižení odkázán na dopravu osobním automobilem již od dětství a nyní poprvé se vší pokorou a úctou oslovil orgán pomoci v hmotné nouzi jako osoba zvlášť ohrožená onemocněním COVID 19. Dle žalobce rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a proto navrhl zrušení tohoto rozhodnutí. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž uvedl, že námitky uvedené v žalobě jsou totožné s odvolacími námitkami, a proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 4. V písemném vyjádření k žalobě zrekapituloval obsah žalobou napadeného rozhodnutí a uvedl, že mimořádná okamžitá pomoc je dávkou jednorázovou a nenárokovou, k jejímu přiznání je nutné prokázat její opodstatnění po komplexním posouzení životní situace žalobce a dodal, že přiznání či nepřiznání dávky je závislé na správním uvážení v mezích zákona o pomoci v hmotné nouzi, toto správní uvážení však nepodléhá libovůli správního orgánu. Při užití správního uvážení je správní orgán povinen sledovat pouze předepsaný účel, vycházet jen z relevantních skutečností, a zachovávat objektivitu a nestrannost. V tomto případě má žalovaný za to, že správní orgán prvního stupně nevybočil z mezí správního uvážení. 5. Žalovaný uvedl, že úhrada povinného ručení není výdajem nečekaným a jednorázovým, jedná se o výdaj, který je předem každým vlastníkem vozidla očekáván, jelikož každý vlastník nebo provozovatel vozidla je povinen toto zákonné pojištění hradit. Taktéž se nejedná o výdaj nahodilý ani jednorázový, tento výdaj se každoročně v předem sjednaném termínu opakuje. Žalovaný nepovažoval žalobce za osobu v hmotné nouzi dle ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a dodal, že mimořádná okamžitá pomoc je dávkou, která se poskytuje osobám, které se dostávají do určité zákonem vymezené sociální situace. Jedná se o výdaj, který je předem očekáván a ve smlouvě o povinném ručení je sjednán mimo jiné i způsob a termín hrazení, z čehož vyplývá, že žalobce musel tento výdaj očekávat. Dále žalovaný konstatoval, že v zákoně nejsou možnosti poskytování dávky vyjmenovány taxativně, ale příkladmo, avšak výdaj povinného ručení není srovnatelný s výdaji uvedenými v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Dávky v hmotné nouzi slouží k zajištění základních životních potřeb u nízkopříjmových osob, přičemž si tyto osoby nemohou příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním. Žalobce vlastní osobní automobil, který však správní orgán prvního stupně nepovažoval vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobce za využitelný majetek a nepožadoval jeho využití ke zvýšení příjmů vlastním přičiněním. Žalovaný zdůraznil, že kvůli nepříznivému zdravotního stavu žalobce mu je poskytován příspěvek na mobilitu ve výši 550 Kč. 6. Žalovaný poukázal, že žalobce zaměňuje základní životní podmínky uvedené v zákoně o pomoci v hmotné nouzi a základní životní potřeby uvedené v zákoně o sociálních službách. Žalovaný zjistil, že žalobce je příjemcem příspěvku na péči ve II. stupni závislosti ve výši 4 400 Kč měsíčně, pobírá invalidní důchod ve výši 10 442 Kč, příspěvek na živobytí ve výši 813 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 3 370 Kč a již zmíněný příspěvek na mobilitu, celkem tedy 14 625 Kč. Žalovaný zdůraznil, že z výše uvedeného vyplývá, že žalobce měl dostatek finančních prostředků k úhradě povinného ručení. Žalovaný dodal, že částka ve výši 7 500 Kč nebyla žalobci započtena do odůvodněných nákladů na bydlení, jelikož se jedná o pronájem nemovitosti, která je ve vlastnictví otce a sestry a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Ads 386/2017- 46, který se touto problematikou zabýval. 7. K námitce nevytvoření rezervy a nabádání k porušení zákona ve smyslu využití finančních prostředků k účelům, na které nebyly poskytnuty, žalovaný uvedl, že žalobce pobírá i invalidní důchod, který není nijak účelově vázaný a může být použit i k úhradě povinného ručení. Žalovaný však zdůraznil, že se jedná pouze o doporučení. 8. K porušení § 68 správního řádu žalovaný uvedl, že rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné, a proto přezkoumatelné. 9. K příjmu žalobce, žalovaný uvedl, že v rozhodnutí nebylo uvedeno, že se jedná o příjem žalobce, nýbrž o prostředky, kterými může žalobce v daném měsíci disponovat. Dále sdělil, že byl žalobce uznán osobou v hmotné nouzi dle § 2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a z tohoto důvodu pobíral příspěvek na živobytí. Žalovaný podotkl, že za osobu v hmotné nouzi pro účely jednorázové dávky mimořádné okamžité pomoci může považovat i jiné osoby specifikované v ust. § 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zdůraznil, že ne každý příjemce opakované dávky musí být automaticky uznán za osobu v hmotné nouzi pro účely mimořádné okamžité pomoci. 10. K hrozbě újmě na zdraví a sociálnímu vyloučení z důvodu neposkytnutí pomoci žalovaný uvedl, že žalobce není osobou dle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť pomoci se mu dostává jiným způsobem. Není ani osobou uvedenou v § 2 odst. 6 téhož zákona. K vyloučení žalobce ze společnosti ani ohrožení jeho zdraví nemůže dojít, jelikož by mu měla být poskytována potřebná pomoc při zvládání základních životních potřeb poskytovateli pomoci, kterými jsou žalobcův otec M. Š. a bratr L. Š. 11. Závěrem žalovaný zdůraznil, že řízení bylo provedeno v souladu se zákonem o hmotné nouzi i se správním řádem a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Replika žalobce 12. V následně učiněné replice ze dne 26. 4. 2021 žalobce sdělil, že vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nevyvrátil skutečnost, že by žalobce nebyl osobou v hmotné nouzi dle § 2 odst. 5 zákona o hmotné nouzi, lze důvodně předpokládat, že již správní orgán prvního stupně projevil jistou míru libovůle při správním uvážení, když rozhodl dávku nepřiznat. Posouzení věci soudem 13. O ža