8 As 8/2011 — Nejvyšší správní soud

141 A 2/2024- 66 - text  22 141 A 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobců: a) L. P., narozený dne X b) I. P., narozená dne X c) Ing. J. H., narozený dne X všichni bytem X všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. K. K., narozená dne X bytem X 2. Z. K., narozený dne X bytem X 3. CETIN a. s., IČO: 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2024, č. j. KUUK/010989/2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2024, č. j. KUUK/010989/2024, jímž bylo zamítnuto jejich společné odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most, odboru stavební úřad, (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 8. 2023, č. j. MmM/117124/2023/OSÚ/KŠ. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) ve spojení s § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“) na základě žádosti stavebníka K. K. (dále jen „stavebník“) dodatečně povolil stavbu: Garáž pro dvě osobní auta u bytového domu č. p. XA, v ul. X, obec X, část X, na pozemku parc. č. XB, XC, XD v katastrálním území X. Zároveň stavební úřad stanovil 14 podmínek pro dokončení stavby. Žaloba 2. Žalobci v úvodu žaloby popsali průběh správního řízení a následně uvedli, že již ve svém odvolání především namítali protiprávnost prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu spočívající v jeho nedostatečném odůvodnění. Dle žalobců k této jejich odvolací argumentaci žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v daném případě prvostupňovému rozhodnutí předcházelo řízení o výjimce z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) a že nebylo povinností stavebního úřadu zabývat se v řízení o dodatečném povolení stavby námitkami směřujícími do nedodržení odstupových vzdáleností, přesto se však těmito námitkami stavební úřad zabýval a vypořádal je odkazem na rozhodnutí o povolení výjimky, což považoval žalovaný za dostatečné. Žalobci namítli, že popsaný postup žalovaného je zcela v rozporu s rozhodovací praxí soudů, o kterou žalobci ve svém odvolání opřeli uvedený odvolací důvod, a sám o sobě porušuje zákonné požadavky na odůvodnění správních rozhodnutí. 3. Dle žalobců samotná skutečnost, že z konkrétního požadavku vyhlášky č. 501/2006 Sb. byla udělena výjimka, neznamená, že by se stavební úřad již vůbec neměl zabývat tím, zda v příslušném případě nedochází k rozporu s požadavky obecnými. Je přitom nutné vzít v úvahu skutečnost, že zmíněná vyhláška je pouhým prováděcím předpisem ke stavebnímu zákonu, který ve svém § 169 odst. 2 výslovně stanovil, že řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Dle žalobců tedy zákon samotný zde dává jasný pokyn stavebnímu úřadu k posouzení záměru z obecných hledisek i tam, kde prováděcí vyhláška a rozhodnutí vydané na jejím základě v určitém případě výjimku z konkrétního požadavku povolují. 4. K argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, že „otázky, které jsou řešeny v rámci řízení o výjimce, zpravidla spadají mimo předmět územního a stavebního řízení, případně dodatečného povolení stavby a znovu se v těchto řízeních neprojednávají,“ žalobci namítli, že žalovaný postupoval v přímém rozporu s § 169 odst. 2 stavebního zákona a chybně i z hlediska logiky a systematiky právních předpisů. Řízení o povolení výjimky a řízení o dodatečném povolení stavby jsou dle žalobců dvě samostatná řízení, a proto je nutné odmítnout závěr žalovaného, že pokud o určité otázce bylo rozhodnuto v řízení o výjimce, pak v následném řízení o povolení stavby postačí pouhý odkaz na takové předchozí rozhodnutí v odlišném (samostatném) řízení, a to zejména tehdy, kdy otázky řešené v řízení o výjimce tvoří pouhou dílčí část problematiky obecných požadavků na výstavbu. Pokud následně žalovaný neshledal postup stavebního úřadu protiprávním, založil tím dle žalobců vadu napadeného rozhodnutí, a to tím spíše, že se v této souvislosti ani nevypořádal s argumentací žalobců a s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobci odkazovali. Z hlediska formálních a obsahových požadavků na odůvodnění správního rozhodnutí je pak dle žalobců zcela nerozhodné, že žalobci Ing. J. H. a L. P. byli účastníky řízení o povolení výjimky. Dle žalobců totiž případná znalost okolností mimo obsah správního rozhodnutí ze strany účastníků nedává správnímu orgánu možnost takové rozhodnutí neodůvodňovat tak, jak to vyžadují příslušné právní předpisy. 5. Žalobci dále namítali, že předmětná stavba garáže je umístěna přímo na společné hranici pozemků, a proto není dodržen ani další obecný požadavek na výstavbu dle vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to vzdálenost předmětné stavby garáže od společných hranic pozemků, která nesmí být menší než dva metry. 6. Žalobci dále uvedli, že již v odvolání upozorňovali na do jisté míry sankční charakter řízení o dodatečném povolení stavby s tím, že v takovém řízení mají být především chráněna práva a oprávněné zájmy dotčených osob, a nikoli stavebníka, který svým protiprávním jednáním zavdal příčinu k vedení řízení o dodatečném povolení stavby. Na podporu svého názoru žalobci odkázali na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 29 A 191/2016. Pokud tedy dle žalobců žalovaný v napadeném rozhodnutí jejich argumentaci odmítl s tím, že dle jeho názoru řízení o dodatečném povolení stavby takovýto sankční charakter nemá, a uvedené požadavky na ochranu práv účastníků se v něm tedy nemají zohledňovat, opět tím založil vadu napadeného rozhodnutí spočívající v jeho protiprávnosti. 7. Žalobci poukázali na dle nich ustálenou rozhodovací praxi soudů ve správním soudnictví a komentářovou literaturu, dle které naplnění podmínek podle § 129 odst. 3 stavebního zákona pro možnost dodatečného povolení stavby musí být v řízení prokázáno nepochybně, přičemž důkazní břemeno nese v těchto otázkách vlastník stavby (stavebník), přičemž stavebnímu úřadu nepřísluší, aby z hlediska dodržení požadavků zvláštních právních předpisů nebo z hlediska obecných požadavků na výstavbu zkoumal v řízení o dodatečném povolení stavby, zda jsou případně naplněny podmínky pro udělení výjimky z pravidla, neboť je povinností osoby žádající o dodatečné povolení tento soulad prokázat, případně doložit příslušné pravomocné rozhodnutí o udělení výjimky. K tomu žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 70/2011-74, s tím, že na něj odkazovali již v rámci svého odvolání. Proto žalobci již v podaném odvolání označili za nepřípustný aktivismus a porušení základních principů správního řízení takový postup stavebního úřadu v této věci, kdy po posouzení žádosti o dodatečné povolení stavby a učinění závěru, že stavba není v souladu s § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., stavebníka dokonce opakovaně vyzýval k doplnění žádosti o podklady k výjimce z uvedeného ustanovení, tedy zjevně excesivně mu umožňoval zjevné nedostatky jeho žádosti odstraňovat. 8. Dle žalobců stavební úřad v zásadě po celou dobu správního řízení jednal co možná nejvíce ve prospěch stavebníka na úkor ochrany práv a oprávněných zájmů žalobců. Příkladmo žalobci uvedli, jako již v odvolání, že v reakci na námitku č. 1 (strana 9 prvostupňového rozhodnutí) stavební úřad odmítl jako nedůvěryhodné měření provedené žalobcem c) při místním šetření, aby následně uznal za potvrzené hodnoty dle geodetického zaměření vypracovaného p. Fejfárkem, přičemž ale toto zaměření bylo realizováno z podnětu a na náklady žalobce c) (resp. jeho společnosti) a jednalo se také o jediný podklad k otázce vzájemného odstupu staveb, který stavební úřad vzal v této souvislosti v úvahu – ačkoliv, jak bylo uvedeno výše, je to naopak vlastník stavby (stavebník), kdo musí sám prokázat, že byly splněny všechny podmínky pro dodatečné povolení stavby. K této odvolací argumentaci žalovaný dle žalobců v napadeném rozhodnutí uvedl, že měření odstupových vzdáleností bylo provedeno v řízení o výjimce, jehož výsledkem je rozhodnutí o povolení výjimky, čímž žalovaný de facto setrval na stanovisku, že postupy, které vedly k rozhodnutí v řízení