10 As 26/2021 — Nejvyšší správní soud

15 A 39/2023- 73 - text  24 15 A 39/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: ENERGY Ústí nad Labem, a. s., IČO: 25540971, sídlem Žukovova 100/27, 400 03 Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem s.r.o., IČO: 49101684, sídlem Malátova 2437/11, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou, sídlem Trojická 1904/14, 128 00 Praha 2, 2) Cetin a.s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9, 3) Statutární město Ústí nad Labem, sídlem Velká Hradební 2336/8, 401 00 Ústí nad Labem, 4) Městský obvod Ústí nad Labem – Střekov, sídlem Národního odboje 794/15, 400 03 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2023, č. j. KUUK/108895/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osobám zúčastněným na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 19. 7. 2023, č. j. KUUK/108895/2023, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem (dále jen „stavební úřad“) ze dne 7. 11. 2022, č. j. MMUL/OÚPSŘ/S/376443/2022/Val, jímž stavební úřad podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), schválil stavební záměr „Ústí n. L., Střekov – Plynová kotelna, D4 – lokalita PK Purkyňova“ na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ v katastrálním území X. Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud zrušil i nadepsané prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu a žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 1. Žalobkyně úvodem podané žaloby stručně shrnula dosavadní průběh projednávané věci, přičemž upozornila na skutečnost, že k odpojení od soustavy zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“) nemá dojít pouze v nyní řešené lokalitě Purkyňova, ale na všech odběrných místech žalobkyně – resp. ve čtyřech dalších lokalitách, ke kterým osoba zúčastněná na řízení 1) podala samostatné žádosti o vydání společného povolení na stavby plynových kotelen. Následně žalobkyně s odkazem na § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), namítla, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť správní orgány k námitkám žalobkyně uplatněným ve věci nepřihlédly dostatečným způsobem. K tomu žalobkyně blíže uvedla, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se většinově míjí s podstatou její argumentace. Konkrétně stavební úřad nepřihlédl k tvrzením žalobkyně, že na projekt osoby zúčastněné na řízení 1) bylo třeba nahlížet optikou všech pěti jí zamýšlených staveb kotelen, že se předmětné odpojení od SZTE citelným způsobem dotkne vlastnických práv žalobkyně a že energetická zařízení žalobkyně mají charakter prvku kritické infrastruktury. Opomenuta měla být též argumentace žalobkyně stran zásahu do jejích vlastnických práv a energetického ochranného pásma, přičemž se stavební úřad neměl vypořádat ani s otázkou případné nutnosti vybudování nových zdrojů pro odběratele městské části Střekov. Stavební úřad dále nedostatečně reagoval na tvrzení žalobkyně ohledně povinnosti nařídit ústní jednání a provést ohledání na místě. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí k odvolací námitce týkající se nepřezkoumatelnosti pouze uvedl, že „[s] tvrzením odvolatelky nelze souhlasit, neboť stavební úřad se se všemi námitkami, dostatečným a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal a nutno dodat, že v případě námitek, které překračují rámec oprávnění podle § 94n odst. 3 stavebního zákona, tak učinil nad rámec své povinnosti.“ Na jiném místě odůvodnění napadeného rozhodnutí nicméně konstatoval, že „[s]kutečnost, že stavební úřad nepřihlédl ke všem námitkám odvolatelky, ještě neznamená, že by záměr neposoudil ze všech hledisek, které mu zákon ukládá.“ Nad rámec nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak výše popsaný rozpor v závěrech žalovaného dle žalobkyně způsobuje i jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Žalovaný přitom v řešeném případě toliko potvrdil hodnocení stavebního úřadu, přičemž se sám nedostatečně vypořádal s otázkou upuštění od ústního jednání a provedení ohledání na místě, nespojení řízení, a především s tím, že podmínka ekonomické nepřijatelnosti ve smyslu zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), byla ve věci splněna. 2. Dále žalobkyně popsala, že skutečným záměrem osoby zúčastněné na řízení 1) je komplexní vybudování několika dílčích plynových kotelen, které mají ve svém souhrnu představovat vlastní energetický zdroj, přičemž jeho provozování s dostatečným výkonem osobě zúčastněné na řízení 1) umožní ukončit odběr tepelné energie od žalobkyně, a tedy i odpojení od SZTE v jejím vlastnictví. Správní orgány pak v posuzované věci naprosto formalistickým přístupem k námitce žalobkyně ohledně splnění předpokladů pro spojení řízení fakticky aprobovaly použití tzv. salámové metody, která je judikaturou Nejvyššího správního soudu považována za nežádoucí. Tato judikatura přitom dle názoru žalobkyně není aplikovatelná jen v kontextu stavebních záměrů silnic či dálnic, ale jakýchkoliv záměrů, jejichž cílem je dosažení příznivějšího výsledku. Účelový postup ve věci, kdy došlo k rozdělení komplexního záměru do pěti dílčích souvisejících záměrů, tak umožnil, aby nebyla zpracována komplexní rozptylová studie, komplexní hluková studie či jeden komplexní energetický posudek. Nejmarkantnějším projevem poté bylo právě nezpracování energetického posudku, jímž se má dle § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší prokazovat, že využití tepla ze SZTE nebo zdroje energie, který není stacionárním zdrojem, není pro povinnou osobu ekonomicky přijatelné. Aby tak došlo k naplnění smyslu a účelu zákona, spočívajícím v reálném zohlednění veškerých dopadů skutečného záměru na zákonem chráněné zájmy, mělo být všech pět odkazovaných řízení spojeno a veškeré dílčí záměry měly být projednány v rámci společného řízení dle § 140 správního řádu. Odůvodnění nesplnění předpokladů pro vedení společného řízení žalobkyně zároveň považuje za nepřezkoumatelné, přičemž doplnila, že ačkoliv se jedná o formálně samostatné plynové kotelny, nelze se domnívat, že by jejich provoz byl samostatný. Podle žalobkyně tedy správní orgány umožnily osobě zúčastněné na řízení 1) v důsledku použití tzv. salámové metody účelově manipulovat s intenzitou negativních dopadů dílčích záměrů na zákonem chráněné zájmy, v důsledku čehož se dopustily porušení práva žalobkyně na řádné vypořádání jí uplatněných námitek. 3. Dle žalobkyně se správní orgány v řešené věci dopustily celé řady dalších procesních pochybení, v jejichž důsledku nedošlo k řádnému vypořádání jí uplatněných námitek, jakož i naplnění zásady materiální pravdy dle § 3 správního řádu. K tomu žalobkyně uvedla, že v případě tvrzené nezbytnosti nařídit ústní jednání a provést ohledání na místě rozhodly správní orgány v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 A 161/2016-127. Stavební úřad přitom upuštění od provedení obou úkonů zdůvodnil znalostí poměrů staveniště. Žalovaný přitom dle žalobkyně pouze vágně konstatoval, že podmínky pro upuštění od provedení těchto úkonů byly splněny. Žalovaný tak učinil za situace, kdy v obdobné věci v rozhodnutí ze dne 2. 12. 2022, č. j. KUUK/178298/2022, vyslovil v souladu se zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze nezbytnost specifikace úřední činnosti, ze které správní orgán vycházel. Zároveň žalobkyně poukázala na dikci § 2 odst. 4 správního řádu a zmínila, že zásadu legitimního očekávání konkretizuje rozhodovací praxe. Materiální předpoklady pro nařízení ústního jednání i provedení ohledání na místě tak dle jejího tvrzení byly naplněny. Z § 94m odst. 3 věty první stavebního zákona totiž dle žalobkyně vyplývá, že stavební úřad má zásadně nařídit ústní jednání i provést ohledání na místě. K tomu žalobkyně zdůraznila, že součástí dotčeného záměru je právě odpojení od SZTE, a tudíž od nadepsaných úkonů nebylo možné upustit (viz metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj, ze kterého plyne, že splnit podmínku o dobré znalosti poměrů staveniš