7 Afs 69/2007 — Nejvyšší správní soud

15 Af 5/2023- 77 - text  18 15 Af 5/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Ch. V. N., narozený X, bytem X, zastoupený JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, sídlem Masarykova 1680/110, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 2. 2023, č. j. 1728-3/2023-900000-312, a ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1728-4/2023-900000-312, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2023, č. j. 1728-3/2023-900000-312, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1728-4/2023-900000-312, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Generálního ředitelství cel ze dne 1. 2. 2023, č. j. 17283/2023-900000-312, a ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1728-4/2023-900000-312. Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2023, č. j. 1728-3/2023-900000-312, žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), změnil výrok platebního výměru Celního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 14. 11. 2018, č. j. 214485/2018-620000-32.2, kterým byla žalobci vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období srpen 2013 ve výši 1 030 241 Kč, a to tak, že byl za text „vyměřuje fyzické osobě V. Ch. N., bytem X, nar. X (dále jen „odvolatel“)“, vložen text „jakožto plátci spotřební daně – osobě, která se na skladování tabákových výrobků ke dni 16. 8. 2013 podílela a je osobou společně a nerozdílně odpovědnou za spotřební daň ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zákona o spotřebních daních, se vznikem povinnosti daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních“. Předmětná daň přitom byla vyměřena konkrétně za zajištěné cigarety různých značek v celkovém množství 453 800 ks a tabákovou směs značky GOLEM o celkové hmotnosti 25,05 Kg, když tyto tabákové výrobky nebyly značeny tabákovou nálepkou dle § 114 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), přičemž k tabákovým výrobkům nebyl předložen ani žádný doklad prokazující zdanění zboží. Rozhodnutím ze dne 2. 2. 2023, č. j. 1728-4/2023-900000-312, pak žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu změnil platební výměr celního úřadu ze dne 13. 11. 2018, č. j. 214486/2018-620000-32.2, na pokutu za opožděné tvrzení daně, tak, že byla část jeho výroku ve znění „výpočet uložené pokuty dle § 250 odst. 1 daňového řádu: Počet dnů prodlení: 1868 ve výši: 0,05 % celkem: 51 513 Kč“, nahrazena zněním „výpočet uložené pokuty dle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 daňového řádu: Základ pro stanovení pokuty – vyměřená spotřební daň: 1 030 241 Kč, Počet dnů prodlení: 1868, Sazba ve výši: 5 %, Pokuta celkem: 51 513 Kč“. Ve zbývajícím rozsahu zůstal nadepsaný platební výměr nezměněn. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve shrnul dosavadní průběh posuzovaných věcí, přičemž upozornil na dřívější zrušující rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 4. 2022, č. j. 16 Af 2/2019124, a vylíčil též své osobní poměry. Následně uvedl, že se dotčené tabákové výrobky nacházely v prostoru, který řádně pronajal jiné osobě jménem D. U. N. Do předmětu nájmu přitom žalobce ani osoby jemu blízké neměli přístup a žalobci nebylo známo, zda vůbec a co je v něm uloženo. Dále žalobce zmínil, že neporušil žádnou svou povinnost, ať už jako živnostník či vlastník nemovitosti, přičemž nemůže nést odpovědnost za porušení povinnosti jinou osobou. Žalobce k tomu poukázal na skutečnost, že tato svá tvrzení dokládal nájemní smlouvou uzavřenou s D. U. N., která obsahuje úředně ověřený podpis nájemce. Žalobce jako důkaz navrhoval též prohlídku dotčeného domu a předmětu nájmu, protokol o prohlídce provedené orgány celní správy za asistence Policie ČR, ze kterého je dle jeho názoru zřejmé, že předmět nájmu musel být otevřen násilím, protože žalobce neměl ke dveřím pronajatého skladu klíče. Poukázal také na to, že k důkazu navrhoval výpovědi svědků z řad osob znalých poměrů v místě, jakož i výpověď samotného nájemce, s nímž se měl náhodně setkat i po odkazované prohlídce daného skladu orgány celní správy, popř. výpověď příslušníků Policie ČR k výskytu D. U. N. na území České republiky. Poté zrekapituloval zjištění celních orgánů ve věci, přičemž doplnil, že byť žalovaný neprovedl navrhované místní šetření, má žalobce za nepochybné, že do předmětu nájmu (tj. dotčeného skladu) byl v rozhodné době přístup (prakticky) možný pouze hlavním vchodem ke skladovému prostoru od nákladové rampy a parkoviště za domem, kam žalobce z obytných ani prodejních prostor neviděl. 3. Celní orgány nicméně dle žalobce, vyjma protokolu o prohlídce prostoru ze dne 16. 8. 2013, nájemní smlouvy, zprávy cizinecké policie a výslechu jeho osoby a svědků, jiné důkazy ve věci neprovedly. Žalobce zmínil, že v případě D. U. N. byla jeho přítomnost v místě doložena svědecky, přičemž fakt, že Policie ČR nemá ke jmenovanému řádně vedenou evidenci zákroků jejích příslušníků, na přítomnosti této osoby v dotčeném prostoru nic nemění, neboť samotní policisté vyslechnuti nebyli. Žalobce též uvedl, že v řešeném případě nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že by o existenci předmětných tabákových výrobků věděl. Ostatně, ze šetření Policie ČR dle žalobce vyplynulo, že daktyloskopické otisky či pachové stopy žalobce se na zajištěných věcech ani v dotčeném prostoru nenašly, a proto Policie ČR také věc odložila, resp. nezjistila konkrétní osobu pachatele. Žalovaný tak pouze dovodil, že žalobce jako vlastník nemovitosti, ve které se sklad s tabákovými výrobky nacházel, umožnil jejich skladování. 4. Stran prodlení s podáním daňového přiznání ke spotřební dani žalobce uvedl, že nebyl ve vztahu daným tabákovým výrobkům jejich vlastníkem, dovozcem, vědomým skladovatelem, držitelem, ani jinou osobou, která by měla postavení plátce daně dle § 4 zákona o spotřebních daních, a tudíž neměl žádný důvod podat takové přiznání k dani. 5. Následně žalobce konstatoval, že žalovaný v návaznosti na dřívější zrušující rozsudek zdejšího soudu ve věci důkazní situaci doplnil, přičemž toto doplnění dokazování vyloučilo původní předpoklad celních orgánů, že žalobce předmětné tabákové výrobky skladoval. 6. Dle žalobce pak obě aktuálně napadená rozhodnutí mají stejný základ, a to zjištění existence neoznačených (nekolkovaných) tabákových výrobků v jeho domě. Žalovaný nicméně oproti dřívějšku změnil pohled na postavení žalobce, neboť ho již nepovažoval za skladovatele, ale za osobu, která nelegální skladování umožnila tím, že byla vlastníkem předmětu nájmu, resp. se podílela se na skladování dle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. V řešeném případě však dle žalobce neexistuje žádný důkaz o tom, že se jakkoliv podílel na skladování dotčených tabákových výrobků, popř. že by s nimi přišel do styku, či o nich alespoň věděl. V silách žalobce jako pronajímatele ani nebylo, aby se bez jakéhokoliv podezření zabýval prověřováním využití pronajatého prostoru. Sám žalobce přitom neměl přístup do skladu, přičemž tedy neměl přehled ani o v něm uložených věcech. Žalobce toliko nevyužívaný prostor v jeho vlastnictví poskytl jiné osobě – známému, a to bez rizika ekonomické ztráty. Vzhledem k jejich osobní známosti proto žalobce toleroval i nepravidelné placení nájemného. 7. Žalobce měl tedy za nesporné, že existuje nájemní smlouva, existuje osoba, která nájemní smlouvu jako nájemce podepsala, existuje i prostor v domě žalobce, který odpovídá podmínkám nájmu a nájemní smlouvy, předmět nájmu je současně stavebnětechnicky určen k užívání jako sklad, přičemž je fyzicky oddělený od jiných prostor užívaných žalobcem a jeho rodinou k bydlení a podnikání, v předmětu nájmu se nenacházelo nic, co by bylo spojeno se žalobcem, předmět nájmu byl ve faktické moci osoby od žalobce rozdílné, žalobce a osoby jemu blízké neměli do předmětu nájmu přístup, žalobce nepřišel s dotčeným zbožím do styku, nijak se nepodílel na jeho skladování a neměl o něm povědomí, žalobce neměl ani rozumný důvod se využitím skladu zabývat (resp. skladovanými věcmi), a to v návaznosti např. na zápach, spotřebu energií, pohyb cizích osob či nevhodného chování nájemce. 8. Žalobce pak namítl, že skladování zboží podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních předpokládá povědomí poskytovatele skladových prostor o tom, že je zde nějaké zboží se zvláštním režimem sk