10 Afs 513/2021 — Nejvyšší správní soud

15 Af 9/2023- 34 - text  10 15 Af 9/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Ing. David Jánošík, IČO: 72074477, sídlem Gočárova třída 1105/36, 500 02 Hradec Králové, insolvenční správce dlužníka MBB Technik spol. s.r.o., IČO: 61536130, sídlem 5. května 534, 440 01 Dobroměřice, zastoupený JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, 110 00 Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2023, č. j. 19335/23/5100-41451-806485, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2023, č. j. 19335/23/5100-41451-806485, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 3. 3. 2022, č. j. 372667/22/2509-50521-108737, jímž bylo podle § 106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), rozhodnuto, že se společnost MBB Technik spol. s.r.o. (dále jen „plátce“) s účinností od data nabytí právní moci tohoto rozhodnutí stává nespolehlivým plátcem. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce úvodem žaloby popsal dosavadní průběh dané věci, přičemž zrekapituloval zejména odůvodnění rozhodnutí správce daně. Namítal, že napadené rozhodnutí je z důvodu vadného právního posouzení věci a pochybení žalovaného při aplikaci práva nezákonné. Žalobce uvedl, že žalovaný chybně posoudil splnění podmínek stanovených v § 106a zákona o DPH, protože plátce nevykazoval závažný důvod, který požaduje Informace Generálního finančního ředitelství č. j. 101/13-121002-506729, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „Informace GFŘ“). U plátce došlo ke zjištění úpadku a k prohlášení konkursu, a byl tedy povinen postupovat v souladu se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), který jako jediný může stanovit, které pohledávky a v jakém pořadí se v případě úpadku korporace uspokojují. Žalobce namítl, že stát požaduje po plátci úhradu pohledávek, které ani není oprávněn uhradit, neboť by došlo ke zvýhodnění státu. Podotkl, že v rámci insolvenčního řízení má stát stejné postavení jako ostatní přihlášení věřitelé. 3. Žalobce souhlasil s tvrzením žalovaného, že rozhodnutí o nespolehlivém plátci má sankční charakter, jehož účelem je navíc informovat veřejnost o charakteru a důvěryhodnosti plátce. Vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci u insolvenčního dlužníka lze dle žalobce považovat za rozporné se smyslem a účelem samotného institutu nespolehlivého správce. Z logiky věci insolvenční dlužník je „nespolehlivým plátcem,“ neboť v opačném případě by u něj nebyl naplněn znak úpadku, tedy mnohost věřitelů, jimž není schopen pohledávky uhradit. Žalobce měl za to, že tímto postupem dochází ke stírání difamujícího efektu, o němž hovoří důvodová zpráva k novele zákona o DPH, která institut nespolehlivého plátce upravila. O skutečnosti, že je plátce v úpadkové situaci, se všichni věřitelé dozví již z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku, a uvedení insolvenčního dlužníka v registru nespolehlivých plátců tedy rozhodně nemůže zhoršit jeho pověst. 4. Dále namítal, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s důvody, které vedly plátce k neplnění daňových povinností. Žalovaný toliko uvedl, že zahájení insolvenčního řízení a následné vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek insolvenčního dlužníka je pro posouzení nespolehlivosti plátce irelevantní. S poukazem na znění § 106a zákona o DPH uvedl, že na straně plátce musí dojít k porušení povinností, a to navíc v dostatečné intenzitě tak, aby k porušení došlo závažným způsobem. V této souvislosti žalobce rovněž odkázal na znění důvodové zprávy a konstatoval, že za závažné porušení povinnosti vztahující se ke správě daně z přidané hodnoty lze považovat takové porušení zákonem stanovené povinnosti, které svou intenzitou ohrožuje veřejný zájem na řádném výběru daně z přidané hodnoty, tedy nelze sankcionovat formální porušení povinností stanovených zákonem. Doplnil, že podle důvodové zprávy by měl správce daně jednotlivé porušení posuzovat zejména s ohledem na osobu plátce, jeho dosavadní zkušenosti s tímto plátcem a s ohledem na to, jakou míru rizika pro veřejné rozpočty porušení dané povinnosti představuje. 5. Žalobce poznamenal, že postup při rozhodování o nespolehlivém plátci upravuje rovněž Informace GFŘ, dle které jednotlivá porušení plnění daňových povinností posoudí správce daně vždy s ohledem na osobu plátce a jeho dosavadní zkušenosti s tímto plátcem a vždy zohlední také objektivní důvody hodné zvláštního zřetele, které vedly k nesplnění zákonných povinností plátce. Může se jednat například o živelné pohromy, závažné zdravotní důvody, důvody vzniku platební neschopnosti či jiné objektivní překážky, které plátci bránily v řádném plnění daňových povinností. Žalobce měl za to, že ačkoliv žalovaný postupoval dle shora uvedené Informace GFŘ, vybral si z ní toliko určitou část a zbývajícím obsahem se již nezabýval. Dle žalobce není pravdou, že zákon o DPH nebo insolvenční zákon neobsahují ustanovení, jež by nebylo možné aplikovat na insolvenční dlužníky, neboť neurčitý pojem porušení povinností závažným způsobem umožňuje žalovanému provádět aplikaci práva na konkrétní případy. Žalobce namítl, že žalovaný vyšel pouze ze skutečnosti, zda došlo k naplnění formálních znaků závažného porušení, avšak opomněl posuzovat porušení povinnosti ve vztahu k osobě plátce a ani nezohlednil objektivní důvody, které vedly k neplnění zákonných povinností. V této části považoval žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, jak se s výtkami žalobce vypořádal. 6. Zdůraznil, že se plátce dostal do úpadkové situace, která mu zakazuje hradit pohledávky věřitelů dle jeho libosti, ale stanoví přesná pravidla pro uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení. Pohledávky správce daně nemají výhodnější postavení, neboť v případě pohledávek vzniklých před zahájením insolvenčního řízení mají charakter přihlašovaných pohledávek. Správce daně se tedy musí přihlásit jako jakýkoliv jiný věřitel a jeho pohledávka je uhrazena až v okamžiku rozvrhu shodně s ostatními přihlášenými věřiteli. Pohledávka vzniklá po rozhodnutí o úpadku má charakter pohledávek za majetkovou podstatou, nicméně jejich pořadí na úhradu je až na posledním místě. S poukazem na § 305 odst. 2 insolvenčního zákona žalobce konstatoval, že v případě, kdy plátce nemá dostatek peněžních prostředků, nemůže vyplatit daňovou pohledávku, neboť by jejím vyplacením došlo ke zvýhodnění pohledávky finančního úřadu na úkor ostatních jiných přednostních pohledávek. 7. Žalobce rovněž namítal, že se žalovaný v napadené rozhodnutí nijak nevyjádřil k osobě plátce. Podotkl, že mu žalovaný přisvědčil, že v prvostupňovém rozhodnutí správce daně není výslovně ničeho o osobě plátce a zkušenosti s ním uvedeno. Nicméně současně dovodil, že správce daně se těmito okolnostmi zabýval. Žalobce připomněl, že rozhodnutí žalovaného představuje veřejnoprávní akt, který nabývá na síle v rámci své přesvědčivosti. Základním kamenem spravedlivého řízení je skutečnost, že správce daně zohlední veškeré vznesené námitky a náležitě se s nimi vypořádá. Povinností správce daně je zřetelně v odůvodnění popsat, které věci vzal za prokázané a na základě čeho. Vyjádření žalovaného, že námitkami se správce daně zabýval, když z odůvodnění tato skutečnost nevyplývá, je dle názoru žalobce nedostatečné. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl. K tomu zrekapituloval dosavadní průběh řízení, jakož i argumentaci žalobce ve věci. Žalovaný poté uvedl, že polemika žalobce nad uspokojováním pohledávek v insolvenčním řízení a jejich pořadí není na místě. Rovněž není dle žalovaného třeba upozorňovat na nepřípustné zvýhodňování pozice státu v postavení dlužníka, neboť v projednávané věci byl posuzován institut nespolehlivého plátce, pro který není skutečnost, že je plátce v insolvenčním řízení a byl na něho prohlášen konkurz, relevantní. Zdůraznil, že rozhodnutí o nespolehlivém plátci nemá žádný vliv na průběh procesních úkonů stanovených insolvenčním zákonem, neboť insolvenční zákon je ve vztahu k zákonu o DPH speciální normou a účastníci insolvenčního řízení postupují při uplatňování svých nároků vůči insolvenčnímu dlužníku v souladu s příslušnými ustanoveními tohoto zákona. Dle žalovaného není samotné probíhající insolvenční řízení objektivní okolností hodnou zvláštního zřetele p