2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 4/2022- 52 - text  14 16 Ad 4/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Bc. Š. C., narozena X bytem X, zastoupena advokátem JUDr. Josefem Kopřivou, sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Policejní prezident, sídlem Policejní prezidium ČR, Strojnická 27, 170 89 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2022, č. j. PPR-14191-11/ČJ-2022-990131, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2022, č. j. PPR-14191-11/ČJ-2022-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2022, č. j. PPR-14191-11/ČJ-2022-990131 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž mělo být dle žalobkyně zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 23. 2. 2022, č. KR-22/2022, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Ve skutečnosti bylo napadeným rozhodnutí prvostupňové rozhodnutí změněno, nicméně tato změna spočívala toliko ve vymezení kázeňských přestupků a v upřesnění popisu jednotlivých jednání žalobkyně. Podstata rozhodnutí, spočívající v tom, že žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání kázeňských přestupků (porušení služební kázně a porušení pravidel služební zdvořilosti) a bylo konstatováno, že svým jednáním zaviněně porušila služební povinnosti, za což jí byl uložen kázeňský trest v podobě snížení základního tarifu o 5 % na dobu jednoho měsíce, však zůstala nezměněná. 2. Napadeným rozhodnutím byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání kázeňských přestupků, a to 1. porušení služební kázně podle § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen „zákon o služebním poměru“) definované v § 46 odst. 1 zákona, neboť v přesně nezjištěné době od konce měsíce března 2021 do 4. 10. 2021 nerespektovala pokyny a rozkazy nadřízených, a to zejména postupovat v souladu se spisovým řádem a standardy odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, které jí byly uloženy ústně a také písemně formou záznamu o významné události ze dne 29. 6. 2021 (dále jen „porušení služební kázně“); 2. porušení pravidel služební zdvořilosti podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona o služebním poměru, neboť ve výroku napadeného rozhodnutí konkretizovaných případech jednala v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 3 a 5 závazného pokynu policejního prezidenta č. 181/2006, kterým se stanoví základní pravidla chování, služebního jednání a služební zdvořilosti v Policii České republiky, neboť při komunikaci s vedoucím odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „OVK“) mjr. Bc. F. B. (dále též jen „vedoucím OVK“) a jeho pověřeným zástupcem kpt. Bc. J. Z. nedodržovala pravidla služební zdvořilosti, přičemž pod body a) až h) výroku napadeného rozhodnutí jsou podrobně popsány skutkové okolnosti vytýkaných jednání (ve stručnosti shrnuto takto: vůči nadřízeným se vyjadřovala arogantně, s výrazným citovým zabarvením, drze, útočně, povýšeně, zvyšovala hlas; uváděla nepravdivé informace týkající se zpracovávaných spisů; mjr. B. obviňovala ze svých zdravotních problémů a vyhrožovala mu, že se obrátí na „vyšší úroveň”, osočovala jej z bossingu, šikany a likvidování; nenaslouchala nadřízeným, přerušovala je a nenechala domluvit, a to i přes upozornění nadřízeného, aby tak nečinila; nepřijala oprávněnou kritiku, nepřiznala chyby a neakceptovala názor nadřízeného, naopak názory nadřízeného od počátku zpochybňovala a namísto diskuze názor nadřízeného automaticky odmítala; nadřízeným přikazovala; napomínala nadřízeného; se zástupcem vedoucího OVK kpt. Z. svévolně ukončila služební hovor). 3. Žalobkyně současně požadovala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě nejprve namítala, že žalovaný nesprávně posoudil její námitku prekluze, a to v důsledku rovněž nesprávné úvahy o tom, že jednání žalobkyně představuje pokračující kázeňský přestupek. Dle žalobkyně tyto úvahy žalovaného vyplývaly z jeho neochoty z úřední povinnosti přihlížet k prekluzi jednotlivých jednání, a směřovaly k tomu, aby mohl tato jednání následně paušálně potrestat. Přitom již samotný odstup konkrétně nezjištěných jednání vylučuje dle žalobkyně jejich podřazení pod pokračující kázeňský přestupek, neboť se nejedná o blízkou časovou souvislost z hlediska pokračování údajného kázeňského přestupku, ale o případné opakování údajného kázeňského přestupku. Navíc dle žalobkyně absentuje jednotný záměr, tedy tzv. subjektivní souvislost, která nebyla v řízení prokázána. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s aplikací zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) při posuzování otázky pokračování v kázeňském přestupku, neboť měla za to, že kázeňské přestupky upravuje zákon o služebním poměru, který je ve vztahu k zákonu o odpovědnosti za přestupky zákonem speciálním. Analogické použití ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky bez výslovného odkazu zákona o služebním poměru je dle žalobkyně nepřípustné, jde-li tato analogie v její neprospěch. Je totiž přesvědčena, že takový postup je v rozporu s ústavními principy vyplývajícími z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť použití analogie může být aplikováno pouze ve prospěch ochrany práv účastníků řízení ve věcech služebního poměru, nikoli ve prospěch ochrany práva služebního funkcionáře žalobkyni potrestat. Žalobkyně trvala na tom, že se nejednalo o pokračování kázeňského přestupku a velká část jednání popsaných ve výroku napadeného rozhodnutí je prekludována. 5. Ve vztahu k nesprávnému posouzení prekluze vytýkala žalobkyně napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost pro absenci jakékoliv úvahy o tom, jakým způsobem žalovaný jednotlivé skutky vyhodnotil z hlediska zákonné úpravy prekluze (§ 186 odst. 10 zákona o služebním poměru). 6. K tvrzenému spáchání kázeňského přestupku porušení pravidel služební zdvořilosti žalobkyně namítala nenaplnění materiální stránky přestupku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu měla za to, že ne každé jednání vybočující z mezí (ne)vhodnosti služební komunikace bude předpokladem pro vyvození kázeňské odpovědnosti, kdy je vždy na místě zkoumat konkrétní okolnosti dané věci, které však služební funkcionář ani žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednili. Dle žalobkyně mohlo být uvažováno například o udělení negativní významné události. Žalobkyně byla přesvědčena, že s ohledem na zasazení předmětných výroků a jednání do celkového rámce jejího služebního působení, jakož i proběhnuvších služebních sporů (vyžadované řízení vozidla přes význam obsahu doložené lékařské zprávy apod.), dané skutečnosti plně odůvodňovaly její emoční vypjetí při komunikaci s bývalým vedoucím OVK, který se vůči její osobě opakovaným způsobem dopouštěl nerovného zacházení, které žalobkyně vnímala jako šikanu a bossing, na což opakovaně poukazovala. Žalobkyni přitom připadá úsměvné, že její obranná aktivita, spočívající v pořízení nahrávky předmětných telefonických hovorů s nadřízeným a upozornění na šikanu, fakticky zapříčinila zahájení předmětného kázeňského řízení, a to právě na podkladě jí doložených nahrávek. 7. K jednotlivým jednáním, v nichž žalovaný konkrétně shledává spáchání kázeňského přestupku porušení pravidel služební zdvořilosti v bodě 2. výrokové části napadeného rozhodnutí pod písm. a) až h) žalobkyně vysvětlila svůj názor o nenaplnění materiální stránky přestupku následovně. Dle žalobkyně není vyjadřování s výrazným citovým zabarvením kázeňským přestupkem, a bylo odůvodněné okolnostmi věci a postupu nadřízených vůči její osobě; uvádění nepravdivých informací nebylo prokázáno; jde-li o obviňování vedoucího OVK ze zavinění zdravotních problémů žalobkyně, z bossingu a šikany, pak i svědek M. potvrdil šikanu žalobkyně a pokud se žalobkyně bránila způsobem, že poukazovala na svůj zdravotní stav a na svá zákonná práva, nemůže se jednat o přestupek; je zásadní rozdíl mezi neposloucháním nadřízeného a nenasloucháním nadřízenému; pokud žalobkyně přerušovala nadřízeného a nenechala jej domluvit, pak se jednalo o emočně vypjaté hovory, kdy nelze na věc nazírat selektivně, bez zohlednění okolností, za nichž tyto proběhly; jde-li o výtku, že žalobkyně nepřijala oprávněnou kritiku, pak bylo subjektivním názorem žalovaného, že se jednalo o kritiku oprávněnou; nepřiznání chyby není porušením služebních předpisů; pokud bylo žalobkyni vytýkáno, že namísto diskuze názor nadřízeného automaticky odmítala a nadřízeným přikazovala, pak se nejednalo o jakékoliv jednání dosahující intenzity