2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

54 A 4/2023- 33 - text  11 54 A 4/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: P. G., narozený dne X, bytem X, zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem, sídlem Pod Kaštany 245/10, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023, č. j. KUUK/001243/2023/DS/Pan, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 20. 1. 2023, č. j. KUUK/001243/2023/DS/Pan, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023, č. j. KUUK/001243/2023/DS/Pan, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Litoměřice, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „městský úřad“), ze dne 19. 9. 2022, č. j. MULTM/0067699/22/DOPPŘ/VSI. Prvostupňovým rozhodnutím městský úřad uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 600 Kč podle § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). 2. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 1. 9. 2021 v 16:58 hodin jako řidič motorového vozidla značky AUDI A6 ALLROAD QUATTRO, registrační značky X, na dálnici D8 na 38. km ve směru jízdy od Prahy na Ústí nad Labem, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy 130 km/h, neboť mu byla naměřena rychlost 165 km/h, po odečtení tolerance rychloměru ± 3 % tedy 160 km/h. Žalobce tudíž překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 30 km/h. Současně žalobce navrhoval, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 3. Žalobce v podané žalobě namítal pochybení správních orgánů spočívající v tom, že dokazování sporných skutečností postavily pouze na úředním záznamu policistů, který ovšem coby jednostranný úkon nemůže být použit k dokazování. Žalobce připomněl, že se v průběhu dokazování stalo sporným, kdo ve skutečnosti obsluhoval rychloměr, neboť oznámení přestupku vyvolávalo pochyby o tom, kteří policisté se na místě nacházeli a kdo rychloměr obsluhoval. Podle záznamu o přestupku byl na místě policista V. a policista XA a podle oznámení přestupku byl svědkem policista XB, záznam sepsal policista XA a schválili jej policisté V. a P. Žalobce zastával názor, že z výše uvedeného nelze zjistit, kdo prováděl měření. Údaj o policistovi XB, policistovi XA a policistovi V. je psán stejnou tužkou a stejným stylem písma. Naopak jméno policisty P. je zjevně doplněno dodatečně jiným písmem a jiným odstínem tužky. Žalobce s odkazem na rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 12. 2022, č. j. KUCK 150536/2022, uvedl, že je známou skutečností, že při zápisu údaje o obsluze rychloměru může dojít k chybě, neboť jde toliko o záznam policistů. Žalobce zdůraznil, že záznam o identifikaci policisty na záznamu o přestupku je pouze jednostranným záznamem policistů a údaj o osobě obsluhující rychloměr nemůže být vyplňován rychloměrem, nýbrž policisty. Žalobce spatřoval zásadní pochybení v tom, že správní orgány odkazovaly v otázce obsluhy rychloměru pouze na jednostranný záznam policistů a úřední záznam, ačkoli Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že není možné stavět sporné skutečnosti toliko na úředních záznamech policistů. Podle názoru žalobce měly správní orgány doplnit dokazování a postavit danou skutečnost najisto. 4. Žalobce dále připomněl, že ve správním řízení namítal nezákonnost měření, neboť jej prováděli policisté zařazení do Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, ačkoli bylo měřeno na území Ústeckého kraje. Policisté při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu působí jako správní orgán a v případě žalobce vykonávali svou činnost mimo obvod své příslušnosti. Tento postup je podle názoru žalobce v rozporu se závazným nařízením ředitele služby dopravní policie, podle něhož smí dopravní policie vykonávat svou činnost pouze na území kraje, do jehož organizační struktury jsou policisté zařazeni. Provedené měření tedy bylo nezákonně obstaraným důkazem. Žalobce odmítl argumentaci žalovaného s tím, že ačkoli správní orgán není nadřízen Policii České republiky, byl povinen přezkoumávat legalitu jí pořízených důkazů užitých pro dokazování ve správním řízení. Argumentace žalovaného by vedla argumentum ad absurdum k závěru, že by žalovaný, který je nadřízený pouze úřadům obcí s rozšířenou působností ve svém obvodu, mohl odmítnout zkoumat legalitu jakéhokoli důkazu předloženého někým jiným než podřízeným orgánem. Žalobce zdůraznil, že žalovaný byl naopak k jeho námitce povinen přezkoumat legalitu důkazu. Odkaz žalovaného na § 3 zákona č. 273/2008 Sb., zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“) navíc svědčí spíše žalobci, neboť skutečnost, že Policie České republiky působí na území České republiky, neznamená, že policisté zařazení do organizační struktury Krajského ředitelství Středočeského kraje mohou působit na území celého státu. Podle názoru žalobce mají závazné pokyny ředitele služby dopravní policie postavení právního předpisu, neboť jsou jím policisté vázáni. Na věci nic nemění ani odkaz žalovaného na § 10 odst. 1 zákona o policii, neboť v dané věci se nejednalo o odstranění ohrožení bezpečnosti, nýbrž o cílený postup policie vystupující jako správní orgán směřující ke zjištění protiprávního jednání. Žalobce shrnul, že žalovaný nesprávně posoudil jeho námitky stran nezákonnosti důkazu. 5. Žalobce dále zastával názor, že samotné měření bylo provedeno vadně, neboť zjevně došlo k reflexi. Na snímku je viditelné, že se v prostoru radarového svazku nacházejí kovová svodidla, která jsou podle návodu k obsluze rychloměru reflexním prvkem a jsou uváděna jako element, od kterého dochází k odrazu radarové vlny. Podle návodu k obsluze rychloměru se reflexe projevuje tím, že vozidlo není na snímku vidět nebo je vidět jen zčásti, přičemž na snímku založeném ve správním spisu je vozidlo žalobce viditelné jen zčásti. Proto by nebylo možné výstup z rychloměru akceptovat ani za situace, kdy by se jednalo o legálně získaný důkaz, neboť bylo měřeno nesprávně, v rozporu s návodem k obsluze a měření bylo zatíženo vadou reflexe. Žalobce dále uvedl, že žalovaný založil své závěry na nepravdivém vyjádření Ing. L., metrologa, zástupce společnosti vyrábějící daný druh rychloměrů a zástupce autorizovaného metrologického střediska. Není totiž pravdou, že by rychloměr v případě nedodržení návodu k obsluze snímek sám anuloval. Žalobce s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 32 A 56/2019–31, uvedl, že u Krajského soudu v Brně Ing. L. sám toto své tvrzení popřel, z čehož lze dovodit, že jeho původní vyjádření nebylo pravdivé. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2020, č. j. 7 As 51/2019-38, uvedl, že žalovaným odkazovaná Pomůcka pro vyhodnocení měření dává sama příklady snímků pořízených při měření v rozporu s návodem k obsluze. Tím je popřeno tvrzení, že by takový snímek vzniknout nemohl. Podle názoru žalobce nezvyklá poloha vozidla vzbuzuje důvodnou pochybnost o správnosti měření. Žalobce dále připomněl, že navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení, které žalovaný bez zdůvodnění neprovedl. Žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 78 A 32/2016-31, a uvedl, že předložil žalovanému důkaz vyvracející jeho závěry, konkrétně vyjádření Českého metrologického institutu, který se vyjádřil tak, že rychloměr nedisponuje žádnou funkcí umožňující mu zjistit, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze a nic takového není technicky možné. Žalovaný podle názoru žalobce opomenul tento důkaz hodnotit, v důsledku čehož nedostál své povinnosti hodnotit každý důkaz samostatně a následně ve vzájemné souvislosti. 6. Žalobce rovněž připomněl, že ve správním řízení upozorňoval na to, že bylo měřeno v momentě, kdy vozidlo měnilo směr jízdy, tj. přejíždělo z jednoho jízdního pruhu do druhého. Tato skutečnost je viditelná na snímku, kde jsou pravá kola vozidla v pravém jízdním pruhu, levá v levém jízdním pruhu a rychloměr zároveň nedokázal vyhodnotit, ve kterém jízdním pruhu vozidlo jede. Návod k obsluze zakazuje měřit v momentě, kdy měřené vozidlo mění jízdní pruh. Žalobce dále uvedl, že při změně jízdního pruhu vozidlo mě