1 Afs 148/2008 — Nejvyšší správní soud

59 Af 3/2021- 69 - text  59 Af 3/2021 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: X bytem X zastoupena advokátem Mgr. Lukášem Votrubou sídlem Moskevská 637/6, Liberec proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2020, č. j. 45170/20/5200-10422-711473 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 7. 2013, č. j. 872803/13/2601-24802-505715, jímž byla žalobkyni podle pomůcek doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 102 765 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 20 553 Kč. Provedená změna spočívala v tom, že žalobkyni byla stanovena daň ve výši 102 765 Kč, nicméně bylo vypuštěno penále. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal, že žalobkyně byla písemností ze dne 11. 1. 2013 požádána o součinnost ve věci zahájení daňové kontroly na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011. Protože žalobkyně neumožnila správci daně zahájit daňovou kontrolu, byla písemností ze dne 21. 3. 2013 podle § 87 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, vyzvána k zahájení daňové kontroly. Na tuto výzvu nicméně nereagovala, správce daně tedy vyhotovil úřední záznam o konstrukci stanovení daně podle pomůcek a dne 9. 7. 2013 dodatečným platebním výměrem doměřil žalobkyni daň podle pomůcek. Veškeré uvedené písemnosti včetně dodatečného platebního výměru byly žalobkyni doručovány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a uplynutím úložní doby je správce daně považoval za doručené. Následně správce daně zjistil, že žalobkyně měla v době doručování předmětných písemností zpřístupněnu datovou schránku, do níž bylo povinností správce daně písemnosti doručovat. 3. Správce daně proto žalobkyni opětovně, nyní již do datové schránky, doručil dne 9. 9. 2013 výzvu k zahájení daňové kontroly. Dne 19. 6. 2014 vydal správce daně nový dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011, který žalovaný v odvolacím řízení potvrdil. Rozhodnutí žalovaného i dodatečný platební výměr ze dne 19. 6. 2014 však byly zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2017, č. j. 59 Af 43/2015-63, v němž zdejší soud uzavřel, že ve stejné věci bylo rozhodnuto dvakrát, neboť dodatečný platební výměr ze dne 9. 7. 2013 byl vyhotoven, podepsán i předán k přepravě. Byl tedy učiněn úkon k jeho doručení bez ohledu na to, zda zvolený způsob doručování byl správný. Dle soudu byl tedy správce daně tímto dodatečným platebním výměrem vázán, a pokud v téže věci rozhodl znovu rozhodnutím ze dne 19. 6. 2014, postupoval v rozporu s § 101 odst. 4 daňového řádu. Žalobkyni byl dle jejího tvrzení dodatečný platební výměr z 9. 7. 2013 předán dne 21. 12. 2015. Odvolání žalobkyně proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 2. 2018, č. j. 7743/18/5200-10424-711507, které bylo pro nezákonnost a vady řízení zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 2. 2019, č. j. 59 Af 8/2018-38. 4. Žalovaný po shrnutí odvolacích důvodů odkázal na právní úpravu týkající se stanovení daně podle pomůcek a aplikoval ji na případ žalobkyně. V reakci na výtky zdejšího soudu, jež byly důvodem vydání předchozího zrušujícího rozsudku ze dne 15. 2. 2019, č. j. 59 Af 8/2018-38, a jež spočívaly v doručení výzvy k zahájení daňové kontroly dle § 87 odst. 2 daňového řádu žalobkyni až po vydání dodatečného platebního výměru ze dne 9. 7. 2013 a v nesplnění zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, žalovaný uvedl, že správce daně byl vázán výzvou k zahájení daňové kontroly ze dne 21. 3. 2013, která byla vydána. Správce daně tedy vycházel z toho, že byly naplněny podmínky pro zahájení daňové kontroly. Třebaže následně bylo zjištěno, že uvedená výzva a další navazující písemnosti byly doručovány nesprávně, je nutné vycházet z toho, že byla zahájena daňová kontrola i doměřovací řízení. Bylo na žalovaném, aby krajským soudem popsanou vadu odstranil. Odstranitelnost vady dovozoval žalovaný i z toho, že pokud by se jednalo o vadu neodstranitelnou, musel by krajský soud v předchozím rozsudku zrušit také prvostupňové rozhodnutí správce daně, k čemuž nedošlo. 5. Dle žalovaného byla za účelem odstranění vady vydána výzva ze dne 2. 5. 2019, č. j. 865117/19/2601-60561-501824, jíž byla žalobkyně vyzvána k prokázání svých tvrzení o příjmech a výdajích uvedených v daňovém přiznání. Žalobkyně na tuto výzvu adekvátně nereagovala, nesplnila tak svou zákonnou povinnost, čímž byla splněna jedna z podmínek pro stanovení daně podle pomůcek. Daň rovněž nebylo možno stanovit dokazováním a žalovaným popsanými pomůckami byla daň stanovena dostatečně spolehlivě. Je pravdou, že žalobkyni bylo upřeno právo účastnit se daňové kontroly, která by předcházela vydání dodatečného platebního výměru, tato vada však byla odstraněna v odvolacím řízení, když žalobkyně mohla hájit svá práva v reakci na výzvu ze dne 2. 5. 2019. Ačkoliv žalovaný shledal naplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek až v rámci odvolacího řízení vedeného po vydání rozsudku ze dne 15. 2. 2019, v souladu se zásadou dvojinstančnosti řízení bylo žalobkyni umožněno na daný závěr žalovaného reagovat, neboť s ním byla seznámena v rámci písemnosti ze dne 10. 6. 2020. 6. Jako pomůcku použil žalovaný v prvé řadě údaje od srovnatelného subjektu – manžela žalobkyně X, který v roce 2009 vlastnil nemovitosti (8 bytových domů s celkem 67 byty), z nichž mu plynuly příjmy z pronájmu. V průběhu roku 2010 daroval srovnatelný subjekt předmětné nemovitosti žalobkyni, proto žalovaný odvozoval příjmy žalobkyně z pronájmu těchto nemovitostí v roce 2011 od situace srovnatelného subjektu v roce 2009. Při stanovení výše příjmů žalobkyně dle § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, vyšel žalovaný z příjmů uvedených srovnatelným subjektem v daňovém přiznání za rok 2009, stejně tak při stanovení výdajů. Výdaje žalovaný ponížil o daňové odpisy darovaných nemovitostí a vysvětlil, že k jejich uplatnění není žalobkyně oprávněna. Jejich výši stanovil dle karet majetku získaných od srovnatelného subjektu. Ve snaze eliminovat časové hledisko žalovaný ve prospěch žalobkyně navýšil její výdaje o míru inflace za roky 2010 a 2011, příjmy takto nenavyšoval. 7. Při posuzování spolehlivosti stanovené daně vycházel žalovaný také z provedeného místního šetření ze dne 28. 4. 2015, při němž bylo v rámci možností zjištěno, že byty jsou a v minulosti byly pronajímány, byť právě v době šetření byly některé domy rekonstruovány, popřípadě nebyly pro správce daně bez součinnosti žalobkyně přístupné. Žalovaný rovněž využil nájemní smlouvy ohledně 13 bytů získané od úřadu práce, který jimi disponoval, neboť některým nájemcům bytů žalobkyně vyplácel sociální dávky. Z nich zjistil, že za jednotlivé byty bylo žalobkyni stanoveno průměrné nájemné ve výši 5 605 Kč. Propočtem z daňové povinnosti srovnatelného subjektu získaná částka nájemného za byt ve výši 4 086 Kč je cca o čtvrtinu nižší. Tím je ve prospěch žalobkyně zohledněna případná neobsazenost bytů. Při posouzení spolehlivosti stanovené daně žalovaný analyzoval deklarované příjmy a výdaje srovnatelného subjektu v roce 2009 a 2010. Pokles příjmů z pronájmu deklarovaný srovnatelným subjektem v roce 2010 odpovídá tomu, že srovnatelný subjekt během tohoto roku předmětné nemovitosti postupně daroval žalobkyni. 8. Provedený výpočet daně považoval žalovaný za dostatečně spolehlivý s přihlédnutím k míře „spolupráce“ žalobkyně. Ani svědecká výpověď X nevedla ke zjištěním umožňujícím relevantně upravit konstrukci pomůcek. Navrhované výslechy společností X a X nebyly provedeny, neboť jejich statutárními orgány jsou X, který byl vyslechnut, žalobkyně, jíž nic nebránilo se v řízení vyjadřovat a jako daňový subjekt nemůže vystupovat v pozici svědka, a dále X, jehož se ani přes spolupráci s policií nepodařilo dohledat. Se svým náhledem na důkazní návrhy a stanovisko žalobkyně žalovaný žalobkyni seznámil již před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále dospěl k závěru, že správce daně mohl důvodně předpokládat, že žalobkyni bude doměřena daň, a měl proto žalobkyni dle § 145 odst. 2 daňového řádu vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání. Protože tak správce daně neučinil, není žalobkyně povinna hradit penále, v důsledku čehož přistoupil žalovaný ke změně prvostupňového rozhodnutí. II. Žaloba 9. Žalobkyně v žalobě uvedla, že prvostupňové rozhodnutí správce daně je v důsledku vadného doručování písemností stiženo