9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

141 Af 10/2024- 33 - text  22 141 Af 10/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: D. G., narozený X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Markétou Soukupovou sídlem Josefa Ressla 1808/3, 434 01 Most proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 22634/24/5300-21441-712585 ze dne 23. 7. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále též „správce daně“) vydal dne 31. 5. 2023 čtrnáct dodatečných platebních výměrů, jimiž žalobci doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“ či „daň“) a uložil zaplatit související penále. Výměrem č. j. 1501881/23/2510-50521-505998 za zdaňovací období září 2017 byla doměřena daň 45 072 Kč a uloženo penále 9 015 Kč, výměrem č. j. 1501929/23/2510-50521-505998 za období říjen 2017 doměřena daň 110 415 Kč a uloženo penále 22 083 Kč; výměrem č. j. 1501945/23/2510-50521-505998 za listopad 2017 daň 25 761 Kč a penále 5 153 Kč; výměrem č. j. 1501972/23/2510-50521-505998 za prosinec 2017 daň 57 873 Kč a penále 11 575 Kč; výměrem č. j. 1501976/23/2510-50521-505998 za leden 2018 daň 99 636 Kč a penále 19 928 Kč; výměrem č. j. 1501983/23/2510-50521-505998 za únor 2018 daň 83 123 Kč a penále 16 625 Kč; výměrem č. j. 1501988/23/2510-50521-505998 za březen 2018 daň 115 416 Kč a penále 23 084 Kč; výměrem č. j. 1501996/23/2510-50521-505998 za duben 2018 daň 69 603 Kč a penále 13 921 Kč; výměrem č. j. 1502007/23/2510-50521-505998 za červen 2018 daň 116 131 Kč a penále 23 227 Kč; výměrem č. j. 1502022/23/2510-50521-505998 za srpen 2018 daň 24 304 Kč a penále 4 861 Kč; výměrem č. j. 1502035/23/2510-50521-505998 za září 2018 daň 81 912 Kč a penále 16 383 Kč; výměrem č. j. 1502048/23/2510-50521-505998 za říjen 2018 daň 127 123 Kč a penále 25 425 Kč; výměrem č. j. 1502100/23/2510-50521-505998 za listopad 2018 daň 177 684 Kč a penále 35 537 Kč a výměrem č. j. 1502110/23/2510-50521-505998 za prosinec 2018 daň 23 781 Kč a penále 4 757 Kč. Uvedených čtrnáct výměrů bylo následováno vydáním dalších dvou, a sice dodatečného platebního výměru ze dne 10. 8. 2023, č. j. 1809693/23/2510-50521-505998, jímž doměřil správce daně žalobci DPH za červenec 2018 ve výši 23 502 Kč a uložil penále 4 701 Kč, a dodatečného platebního výměru správce daně ze dne 1. 11. 2023, č. j. 2194905/23/2510-50521-505998, jímž doměřil žalobci DPH za srpen 2017 ve výši 62 104 Kč a uložil penále 12 421 Kč (dále souhrnně též jen „dodatečné platební výměry“). 2. Žalobce napadl dodatečné platební výměry odvoláními, která žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 7. 2024, č. j. 22634/24/5300-21441-712585, zamítl, a současně jím dodatečné platební výměry potvrdil (dále jen „žalobou napadené rozhodnutí“). Žaloba 3. V žalobě žalobce namítal, že správce daně porušil § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť nevyzval žalobce k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2017 a 2018 a k podání dodatečného daňového přiznání k DPH za měsíce srpen 2017 až prosinec 2017 a leden 2018 až prosinec 2018 vyjma května 2018, a to v souvislosti s jeho ekonomickou činností v podobě dovozu ojetých aut z Německa, které následně žalobce prodával společnosti AURES Holdings, a. s., (dále jen „AURES“) a také společnosti Auto ESA, a. s., (dále jen „ESA“) a rozličným fyzickým osobám. Z tohoto důvodu byla dle žalobce daňová kontrola ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob a posléze i daňové kontroly k DPH zahájeny nezákonně. Obsah daňového spisu podle žalobcova názoru nasvědčuje tomu, že správce daně disponoval dostatečně určitými informacemi o skutečnostech odůvodňujících předpoklad, že daň z příjmů fyzických osob a od ní odvozená DPH měla být žalobcem přiznána v jiné výši, a tedy i správcem daně v jiné výši vyměřena. Při zahájení kontrol DPH za jednotlivá zdaňovací období v rámci let 2017 a 2018 již správce daně měl dostatečné informace k předpokladu, že žalobci doměří nejen daň z příjmů fyzických osob, ale také DPH. Nezákonnost daňových kontrol k DPH, vyvolaná nevydáním výzvy k podání dodatečných daňových přiznání, dle žalobce způsobuje rovněž nezákonnost samotných dodatečných platebních výměrů. 4. Žalobce trval na tom, že prokázal splnění podmínek pro uplatnění zvláštního režimu pro použité zboží ve smyslu § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Opačný závěr správce daně je podle žalobce nezákonný a nemá oporu ve správním spisu. Podotkl, že dovážená vozidla nikdy nepořídil v režimu § 16 daného zákona, nikdy neobdržel doklady pro přenos daně a správce daně jej nevyzval k přiznání této přenesené daně. Žalobce zdůraznil, že předmětem jeho podnikatelské činnosti vždy byl dovoz ojetých aut pro české autobazary, proto oprávněně použil zvláštní režim pro použité zboží. Podle žalobce byla na kupních smlouvách, které získal od německých prodejců, vždy uvedena základní informace o ceně a režimu prodeje, nikdy však reverse charge. Žalobce konstatoval, že z Německa nikdy nedovezl nové vozidlo; takové by od něj žádný autobazar v České republice nepřijal pro zjevnou nevýhodnost této transakce. 5. Pokud se skutečný majitel vozidla lišil od majitele vozidla, který byl uveden na kupních smlouvách obdržených od autobazarů, žalobce neměl možnost jakkoli zjistit, že před prodejem nastala změna. Podotkl, že nemá pravomoc vypátrat v zahraničí, kdo je posledním vlastníkem vozu, pokud se tato osoba liší od osoby posledně uvedené v technickém průkazu. Žalobce trval na tom, že jako kupující uhradil kupní ceny, které byly na jím držených kupních smlouvách uvedeny. Správci daně žalobce také vyčerpávajícím způsobem popsal, jak docházelo k nákupu vozidel v Německu a jejich následnému prodeji v tuzemsku. Vozidla byla pořízena v Německu, a to přes zprostředkovatele (autobazary). Nebyla tedy pořizována přímo fyzicky od skutečných vlastníků. Ti nebyli prodejům přítomni, přičemž autobazary potvrzovaly na kupních smlouvách prodávajícího jako osobu, která je uvedena v technickém průkazu jako poslední. Ceny pořízení vozidel byly shodné s cenami deklarovanými v německé internetové nabídce. Žalobce tudíž prováděl všechny technicko-administrativní kroky k legálnímu pořízení a převozu vozidel do tuzemska. 6. Žalobce namítal, že pokud není prokázáno pořízení vozidla v režimu § 90 zákona o DPH, není možné na straně uskutečněných plnění doměřit daň. Není-li uznáno přijetí plnění, má být podle žalobce uskutečněné plnění vyloučeno, což plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu či Soudního dvora Evropské unie. Žalobce poznamenal, že takto žalovaný postupoval v obdobné věci, v jeho případě však nikoli. V tom žalobce spatřoval prvky libovůle. 7. Závěry správce daně o skutkovém stavu jsou podle žalobce výsledkem nepřípustné libovůle, odporují požadavkům formální logiky a jsou v příkrém rozporu s obsahem správního spisu. Správce daně totiž „doměřil DPH u vozidel, u kterých zároveň tvrdil, že je žalobce (zde patrně vlivem administrativního pochybení nedokončil žalobce větu slovem „pořídil“; pozn. soudu)“. Žalobce uvedl, že na kupních smlouvách získaných v rámci mezinárodní výměny informací jsou uvedena jména jiných osob, a proto nechápe, proč jsou „právě jemu tato vozidla zdaňována“, pokud je ve skutečnosti nepořídil. Podle žalobce nelze toto zdanění obhajovat tím, že ve svém daňovém přiznání uvedl příjem z těchto vozidel. To by bylo jen absolutní rezignací na jakékoli logické uvažování. Stejnou nelogičnost spatřoval žalobce v situacích, kdy podle správce daně majitel vozu popírá prodej žalobci nebo majitel vozu popírá jeho vlastnictví, zatímco správce daně osvědčuje, že žalobce vozidlo legálně dovezl do České republiky, kde je prodal a přiznal z něj příjem a DPH. 8. Podle žalobce byly písemnosti získané v rámci mezinárodní výměny informací nepochybně upravovány prodejci či zprostředkovateli prodeje za účelem jejich finančního obohacení. Žalobce připomněl, že se na obsahu kupních smluv nijak nepodílel a není mu známo, jak autobazary komunikují se skutečnými majiteli a jaké doklady jsou jim zpět předávány. Rozdílnost cen byla podle žalobce způsobena tím, že se jedná o provize autobazarů za zprostředkování prodeje, popř. obnosy, které si prodejci ponechávají a nezdaňují. Dodal, že ostatní rozdílné údaje v kupních smlouvách mohou mít stejný důvod. Závěry správce daně jsou tak podle žalobce v příkrém rozporu s obsahem správního spisu. 9. Žalobce zpochybnil pravost i obsah všech kupních smluv, které sám nepředložil, nepodepsal a které nejsou opatřeny jeho razítkem. Podle žalobce jsou mnohé smlouvy nečitelné, neobsahují jeho podpis či razítko, z jejich obsahu není zřejmé, zda proběhl přímý prodej mezi prodáv