2 Afs 101/2005 — Nejvyšší správní soud

15 Af 12/2022- 188 - text  20 15 Af 12/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Roman Novotný, IČO: 62784773 sídlem Dolní Podluží 341, 407 55 Dolní Podluží zastoupený Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem sídlem V Podhoří 249/28, 170 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2022, č. j. 36211/22/5200-10423-711333, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá v řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 15 Af 12/2022-102, právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2022, č. j. 36211/22/5200-10423-711333, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 3. 2022, č. j. 432544/22/2513-50523-505434, kterým bylo na základě zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani silniční“) a dle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), částečně vyhověno odvolání žalobce proti platebnímu výměru správce daně ze dne 12. 11. 2021, č. j. 2260085/21/2513-50523-505434, na daň silniční za rok (zdaňovací období) 2020 tak, že byla vyměřena silniční daň ve výši 25 119 Kč (původně vyměřená ve výši 27 030 Kč). Žalobce se zároveň domáhal toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě předně zopakoval dosavadní průběh řízení, přičemž upozornil zejména na skutečnost, že dne 25. 5. 2010 uzavřel kupní smlouvu s B. Š., jejímž předmětem byl prodej motorového vozidla tovární značky LIAZ 110.054, rok výroby 1988, registrační značky X. Nový vlastník motorového vozidla se přitom v odstavci 4. předmětné kupní smlouvy zavázal k podání žádosti o zápis změny vlastníka motorového vozidla na svou osobu do tří dnů od podpisu, k čemuž byl také žalobcem zmocněn. Žalobce též zmínil, že v návaznosti na prodej daného motorového vozidla odvedl daň z přidané hodnoty a příjem z prodeje motorového vozidla zahrnul do přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010. Prodej motorového vozidla vyplývá rovněž z majetkové evidence žalobce (tj. z karty dlouhodobého majetku, protokolu o zařazení dlouhodobého majetku do užívání ze dne 6. 1. 2007 a protokolu o vyřazení dlouhodobého majetku z užívání ze dne 25. 5. 2010). Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že nový vlastník nedostál závazku podat žádost o zápis změny vlastníka motorového vozidla, podal tuto žádost sám žalobce. Řízení o žádosti žalobce bylo nicméně Městským úřadem Varnsdorf zastaveno, a to z důvodu neodstranění vad žádosti (tj. z důvodu neposkytnutí součinnosti novým vlastníkem a nedoložení technického průkazu a osvědčení o registraci silničního vozidla, protokolu o evidenční kontrole silničního vozidla a zelené karty – tedy dokladů, které jsou ve výlučné dispozici nového vlastníka). Žalobce tak dle jeho názoru v předmětném zdaňovacím období již nebyl vlastníkem odkazovaného motorového vozidla, a proto ho ve vztahu k tomuto vozidlu nemohla stíhat ani žádná daňová povinnost. Ačkoliv tedy mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporné, že v dotčeném zdaňovacím období žalobce již nebyl vlastníkem motorového vozidla, jako sporná zůstala otázka, zda lze žalobce za toto období ve vztahu k motorovému vozidlu považovat za poplatníka daně silniční dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. 3. Dále žalobce poukázal na dikci § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013, s tím, že odkazovaná právní úprava pro určení toho, kdo je poplatníkem předmětné daňové povinnosti, vyžadovala, aby daná osoba byla nejen zapsána v technickém průkazu, ale byla současně i provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel. Protože zákon o dani silniční pro účely tohoto zákona pojem provozovatel vozidla výslovně nedefinuje, je třeba za účelem naplnění druhé z uvedených podmínek nalézt definici tohoto pojmu v jiném právním předpisu, a to v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a v zákoně č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“). K tomu žalobce konktrétně poukázal na § 2 písm. b) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 31. 12. 2014, a § 2 odst. 16 zákona č. 56/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2014. Podle žalobce tak byl dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2014 s ohledem na faktický stav provozovatelem motorového vozidla a poplatníkem daně silniční k okamžiku převodu vlastnictví (tj. nabytím účinnosti kupní smlouvy) již nový vlastník a nikoliv žalobce, a to bez ohledu na údaje zapsané v registru silničních vozidel. Teprve s účinností od 1. 1. 2015 je definice pojmu provozovatel vozidla primárně založena na evidenčním principu, jde-li o vozidla, která evidenci podléhají. V této souvislosti pak žalobce též zmínil, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, jaké znění odkazovaných ustanovení zákona o silničním provozu či zákona č. 56/2001 Sb. žalovaný na případ žalobce aplikoval (popř. na základě jakých přechodných ustanovení). 4. Žalobce tak zdůraznil, že před datem 1. 1. 2015 byl obsah pojmu provozovatel vozidla dle žalobce založen na faktickém soukromoprávním stavu, nikoliv na veřejnoprávním evidenčním principu, který v praxi nemusel odpovídat skutečnosti. Žalobce je tak nadále v rozporu s faktickým stavem veden v registru silničních vozidel jako provozovatel motorového vozidla pouze v důsledku nečinnosti nového vlastníka, přičemž nemůže tento nesprávný stav zápisu v registru sám z pozice původního vlastníka změnit. Takový stav zápisu v registru nicméně neodpovídá faktickému stavu, a proto jej nelze klást k tíži žalobce. 5. Výkladem žalovaného ve věci by tedy žalobci v důsledku změny právní úpravy vznikla daňová povinnost, která mu v průběhu roku 2010 zanikla, a to k majetku, se kterým od téhož okamžiku již nedisponuje, a navíc ani nemá možnost údaje zapsané v registru v rozporu se skutečným stavem jakkoli změnit. Postoj žalovaného je tak dle názoru žalobce nesprávný a nezákonný, jestliže má tento výklad za následek popsanou retroaktivitu právní úpravy účinné od 1. 1. 2015 na právní poměry žalobce. Závěr žalovaného, dle kterého byl žalobce ve vztahu k motorovému vozidlu poplatníkem daně silniční za předmětné zdaňovací období bez ohledu k tomu, zda byl v této době vlastníkem motorového vozidla, je tudíž nutné odmítnout jako nezákonný z důvodu, že je takové hodnocení důsledkem výkladu založeném na přepjatém formalismu. 6. Následně žalobce upozornil, že neprovedením výslechu B. Š. mu bylo zamezeno se plnohodnotně bránit. Navržený svědek totiž mohl mj. osvětlit, za jakým účelem předmětné motorové vozidlo koupil (popř. komu jej dále prodal) a zda toto motorové vozidlo zaniklo před nebo v průběhu předmětného zdaňovacího období. K tomu žalobce odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018-37, ve kterém bylo vyhověno kasační stížnosti poplatníka daně silniční, který v rámci předcházejícího daňového řízení prokázal, že předmět daně zanikl a v dotčených zdaňovacích obdobích již neexistoval – tj. prokázal faktický stav, který byl v rozporu se zápisem v registru. Daňové orgány tak dospěly k závěru o naplnění podmínek § 2 odst. 3 zákona o dani silniční, ačkoliv okolnosti, za kterých došlo k prodeji motorového vozidla vyplývající ze spisu vzbuzují důvodné pochybnosti, zda motorové vozidlo před předmětným zdaňovacím obdobím nezaniklo. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl. K tomu zrekapituloval dosavadní průběh řízení, jakož i argumentaci žalobce ve věci. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že klíčový význam formálního stavu zápisů v registru vozidel byl potvrzen již v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, č. j. 2 Afs 101/2005-39, a ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 54/2012-40. Žalovaný tedy trval na tom, že daň silniční je daní majetkovou založenou na formálním stavu zápisů ve veřejném rejstříku, kterým je registr silničních vozidel. Nelze proto akceptovat tvrzení žalobce, že teprve s účinností od 1. 1. 2015 je definice pojmu provozovatel vozidla primárně založena na evidenčním principu a před tímto datem byl obsah pojmu provozovatel založen na faktickém soukromoprávním stavu, který v praxi nemusel odpovídat skutečnosti. Žalobce tak