2 As 7/2008 — Nejvyšší správní soud

16 A 47/2023- 55 - text  19 16 A 47/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobkyně: Ing. V. P., narozená X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. P. P., narozený X bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2023, č. j. KUUK/124164/2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se včasnou žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2023, č. j. KUUK/124164/2023, jímž bylo změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vejprty (dále jen „stavební úřad“) ze dne 16. 6. 2022, č. j. MU -VEJ/952/2022/Sú-Še/R93, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že se ve výrokové části mění ustanovení zákona, podle kterého bylo rozhodováno, z § 92 odst. 2 stavebního zákona na § 149 odst. 6 správního řádu. Napadeným rozhodnutím tedy bylo ve věci samé zamítnuto odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu. Tím stavební úřad zamítl žádost žalobkyně o vydání společného (územního a stavebního) povolení na stavbu vedenou stavebním úřadem pod názvem Novostavba rodinného domu na parcele č. XA a XB v katastrálním území X (dále též jen „předmětné pozemky“ a „požadovaná stavba“). Důvodem zamítnutí žádosti bylo nesouhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu státní správy lesů, Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí, (dále jen „prvostupňový dotčený orgán“), ze dne 21. 9. 2022, č. j. MUKK-50215/2021, v němž prvostupňový dotčený orgán nesouhlasil se stavebním záměrem z důvodu umístění stavby příliš blízko k okraji lesa (25 m). Žaloba 2. Žalobkyně v úvodu žaloby popsala průběh správního řízení a uvedla, že předmětné pozemky získala s manželem na základě kupní smlouvy od obce Kryštofovy Hamry. Obec prodávala pozemky v katastrálním území Černý Potok za účelem rozvoje obce. Předmětné pozemky byly zahrnuty do rozvojové plochy RI 11 – individuální rekreační chalupy a chaty – rozšíření stávající lokality. Z tohoto důvodu se každý nabyvatel pozemků v dané lokalitě musel zavázat zahájit stavbu rodinného domu a následně do čtyř let od koupě pozemku tuto stavbu dokončit a zkolaudovat, k čemuž se v kupní smlouvě na dotčený pozemek zavázala i žalobkyně. Žalobkyně byla na základě územního plánu obce Kryštofovy Hamry ujištěna, že území ve vzdálenosti 25 m a dále od lesa je zastavitelné, to si ověřila v bodě 6.2 textové části a v grafické části územního plánu. 3. Žalobkyně uvedla, že legitimně předpokládala, že stavbě nemovitosti ve vzdálenosti 25 m od lesa nic nebrání. Z tohoto důvodu nechala zpracovat projekt rodinného domu v souladu s kupní smlouvou a územním plánem. S ohledem na výše uvedené bylo pro žalobkyni velkým překvapením negativní závazné stanovisko prvostupňového dotčeného orgánu a potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu státní správy lesů a následné vydání napadeného rozhodnutí. 4. Žalobkyně upozornila, že ze sdělení pro vnitřní styk (v rámci Městského úřadu Kadaň) ze dne 14. 9. 2011 vyplývá, že se prvostupňový dotčený orgán vyjadřoval ke změně č. 2 územního plánu obce Kryštofovy Hamry. V tomto svém vyjádření uvedl, že souhlasí s návrhem změny za podmínek, že „veškeré nově navrhované stavby budou umístěny minimálně 25 metrů od hranice pozemků určených k plnění funkce lesa“, přičemž toto pravidlo bylo stanoveno s „ohledem na průměrnou výšku lesních porostů v zájmovém území“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že napadené rozhodnutí, resp. potvrzující závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu, na kterém je napadené rozhodnutí založeno, bylo vydáno v přímém rozporu s územním plánem a nemá v územním plánu ani v zákoně žádnou oporu. 5. Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí založené na potvrzujícím závazném stanovisku představuje zásadní zásah do její právní jistoty a z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí včetně potvrzujícího závazného stanoviska nezákonné. 6. Dle žalobkyně dále došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejího vlastnického práva k oběma nabytým pozemkům, přičemž omezení vlastnického práva spatřovala v tom, že bez opory v územním plánu a ve větší než v nezbytně nutné míře, nešetrným a diskriminačním způsobem, s náznaky libovůle, byla omezena zastavitelná plocha jejích pozemků. Dle žalobkyně v případě nutnosti posunutí stavby na hranici 34 m od lesa, jak požadují dotčené orgány v závazném stanovisku, není možné žádnou stavbu na daném pozemku realizovat, neboť by tam stavbu rodinného domu i s ohledem na další ochranná pásma nebylo možno umístit. Žalobkyně zdůraznila, že předmětné pozemky koupila právě za účelem výstavby rodinného domu. Z uvedených důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. 7. Žalobkyně dále namítala, že došlo k porušení zásady legality. Územní plán stanovil minimální vzdálenost výstavby 25 m od hranice lesa. Dle žalobkyně musí správní orgány dle § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) postupovat v souladu s právními předpisy, tedy i v souladu s vydaným územním plánem. Žalobkyně odkázala na závěry vyjádřené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 15 A 13/2012-132, a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 7 As 41/2008-201, o závaznosti územního plánu pro stavební úřad v řízeních dle stavebního zákona. Dle žalobkyně lze zmíněné rozsudky vztáhnout i na závaznost územního plánu pro dotčené orgány státní správy lesů. Jelikož projektová dokumentace předložená žalobkyní splňovala podmínky stanovené v územním plánu, měl dle žalobkyně prvostupňový dotčený orgán vydat kladné závazné stanovisko k umístění stavby, a stavba tak měla být povolena. Dotčený úřad se však od územního plánu obce odchýlil a v rozporu se zákonem stanovil mnohem vyšší hranici, a to 34 metrů od hranice lesa. K tomu žalobkyně citovala z odůvodnění napadeného rozhodnutí: „V případě dotčení pozemků určených k plnění funkcí lesa a pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa platí ustanovení zákona č. 289/1995 Sb. V souladu s tímto zákonem se upravuje minimální vzdálenost výstavby objektů od PUPFL (pozemky určené k plnění funkcí lesa, pozn. soudu) na 25 m (bezpečnostní pásmo)…“ a v něm citovaného závazného stanoviska: „krajský úřad je názoru, že v rámci tvorby územního plánu nelze rozvolňovat zákonem stanovená omezení, v tomto případě stanovené ochranné pásmo lesa ve vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Uvedení minimální vzdálenosti neznamená, že bude platit 25 m, ale že se jedná o vzdálenost, ve které nebudou umísťovány žádné stavby…“ a uvedla, že s argumentací žalovaného nesouhlasí a považuje ji za účelovou. Uvedla, že z územního plánu jasně plyne, že pro vzdálenost 25 m a více od okraje lesa byla stanovena plošná výjimka z ochranného pásma, přičemž jiný výklad by byl nelogický a v rozporu s právní jistotou třetích osob. Jiná situace by dle žalobkyně nastala, pokud by územní plán stanovoval, že žádná stavba nesmí stát blíže než 25 m od lesa s tím, že od 25 m dále od lesa vyžaduje umístění stavby individuální výjimku. To však územní plán neuvádí. Proto je žalobkyně přesvědčena, že napadené rozhodnutí i závazné stanovisko bylo vydáno v rozporu se zásadou legality. 8. Dále žalobkyně namítala, že dotčené orgány státní správy lesů se nedostatečně zabývaly charakteristikou konkrétní lokality. Dle žalobkyně se v sousedství předmětných pozemků nacházejí obytné stavby v ochranném pásmu lesa, a to dokonce blíže, než je hranice 25 m, a to na pozemcích parc. č. XC, parc. č. XD a parc. č XE v katastrálním území X. Prvostupňový dotčený orgán dle žalobkyně v závazném stanovisku tvrdil, že se na lesním pozemku nachází stromy vysoké 27 m, a tudíž nelze udělit výjimku k umístění stavby na hranici 25 m od lesního pozemku, aniž by uvedl, že tuto výšku skutečně naměřil a není zřejmé, zda tato informace odpovídá skutečnosti. Navíc předestřená logika by mohla platit jen v případě, že by se stromy nacházely přímo na hranici lesního pozemku. Argumenty žalovaného žalobkyně označila za nesprávné, lživé a účelové. Žalobkyně uvedla, že pokud by rizika pádu stromů byla tak závažná, jak je popsáno v závazném stanovisku, tak by nebyla existence stávající zástavby možná. V napadeném rozhodnutí není ani uvedeno, že by v minulosti došlo k události ohrožující život či majetek v dotčeném území. Upozornila, že pozemek parc. č. XA je definovaný jako trvalý travní porost a je soukromým vlastnictvím žalobkyně, nikdo tedy není oprávněn využívat tento pozemek k hospodaření v lesních porostech a směřovat na něj pád stromů při těžbě. K tomu uvedla, že v napadeném rozhodnutí citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č