4 Afs 195/2021 — Nejvyšší správní soud

16 Af 10/2023- 29 - text  13 16 Af 10/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: V. C., narozený X bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Marií Huspekovou sídlem Revoluční 551/6, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2023, č. j. 6530/23/5200-10423-705778, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2023, č. j. 6530/23/5200-10423-705778, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 19. 4. 2022, č. j. 866850/22/2503-50522-508014, (dále jen prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správce daně zastavil řízení o dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád, (dále jen „daňový řád“), neboť o věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Žalobce rovněž požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve zrekapituloval, že správce daně vydal dne 11. 3. 2019 výzvu k podání řádného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2016 s odůvodněním, že v rámci mezinárodní spolupráce a výměny informací obdržel od finanční správy Nizozemského království informace o tom, že žalobce měl v roce 2016 příjmy ze závislé činnosti v Nizozemí, a to od zaměstnavatele TRANSPORT OFFSHORE SERVICES PEOPLE ON DEMAND B. V., WALHAVEN O Z 77, ROTTERDAM, (dále jen „zaměstnavatel žalobce“ nebo „nizozemský zaměstnavatel“) ve výši 8 311 EUR a od pojišťovny UITVOERÁNGSINSTITUUT WERKNEMERSVERZEKERINGEN, LA GUARDIAWEG 94, AMSTERDAM, (dále jen „zaměstnanecká pojišťovna“) ve výši 5 561 EUR. Žalobce správci daně doručil dne 2. 4. 2019 řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2016. Z něho vznikly správci daně pochybnosti o výpočtu úhrnu příjmů od všech zaměstnavatelů, dále o výpočtu pojistného a následně i výpočtu dílčího základu daně a daně samotné. Poté, co proběhl postup k odstranění pochybností, vyměřil správce daně platebním výměrem ze dne 11. 11. 2016 (pozn. soudu: správně ze dne 11. 11. 2019), č. j. 2325287/19/2503/50522-506832, žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 ve výši 50 550 Kč (dále jen „platební výměr“). Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 11. 2021, č. j. 44528/21/5200-10423-701743, (dále jen „rozhodnutí o odvolání“) zamítl a platební výměr potvrdil. Dne 29. 3. 2022 žalobce podal dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 na daňovou povinnost ve výši 0 Kč. Správce daně konstatoval, že skutečnosti uváděné v příloze dodatečného daňového přiznání již byly předmětem dříve vedeného řízení, kdy závěry správce daně aproboval i odvolací orgán, a proto řízení o dodatečném daňovém přiznání prvostupňovým rozhodnutím zastavil. 3. Žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, pokud žalovaný aplikoval na daný případ § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Žalovaný shledal důvod pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení ve skutečnosti, že žalobce nedoložil existenci nových skutečností, které mohou být prokázány novými důkazy ve věci, a proto shledal, že nelze institutu dodatečného daňového přiznání využít. Dle žalobce však takovou podmínku nepřípustnosti dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost z § 141 odst. 2 (ani z žádného jiného ustanovení) daňového řádu vyvodit nelze, a žalobce má za to, že výklad tohoto zákonného ustanovení předestřený žalovaným je nepřípustně rozšiřující. Přitom jazykový výklad tohoto zákonného ustanovení je zcela srozumitelný a jednoznačný a nevyvolává nutnost užití jiných metod výkladu. 4. Žalobce současně namítal nesprávnost závěru daňových orgánů, že o dané věci bylo již pravomocně rozhodnuto. Nezpochybnil sice skutečnost, že předmětem dodatečného daňového přiznání byla stejná daň za stejné zdaňovací období, nicméně zdůraznil, že shoda musí být dána i ve skutkových okolnostech, na nichž požadavek na stanovení daně v jiné výši stojí. K tomu žalobce poukázal na skutečnost, že učinil součástí dodatečného daňového přiznání přílohu, v níž uvedl dva důvody pro jeho podání. Pokud jde o příjem od zaměstnavatele žalobce, tak byl nesprávně zjištěn zdroj příjmů, který byl nikoli na území Nizozemského království ale na území Švýcarské konfederace, a pokud jde o příjem od zaměstnanecké pojišťovny, pak žalobce nabízel další důkazy, z nichž vyplývá, že žádal a obdržel dávku nemocenského pojištění. Sice již v předchozím řízení žalobce předložil správci daně potvrzení od zaměstnanecké pojišťovny, avšak daňové orgány z nich žádné skutkové zjištění neučinily s odůvodněním, že jim předmětný důkaz nebyl předložen procesně správným způsobem, a tudíž jde z tohoto pohledu, dle názoru žalobce, o skutečnost, která je pro daňové orgány nová. Dle žalobce jsou úvahy daňových orgánů v rozporu s ustanovením § 93 odst. 1 daňového řádu. 5. Žalobce konstatoval, že otázky, které má správce daně za již zodpovězené, tj. na území kterého státu se nacházel zdroj příjmů či zda plnění, které žalobce obdržel od zaměstnanecké pojišťovny, je od daně z příjmů osvobozené či nikoli, jsou otázky právní, při jejichž zodpovězení vycházely daňové orgány z odlišného skutkového stavu. Dle žalobce žalovaný odhlédl od toho, že podstatou žalobcova tvrzení, pokud jde o dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2016, bylo a je, že je připraven a schopen prokázat, že skutkový stav rozhodný pro stanovení uvedené daně byl jiný, než z jakého vycházel správce daně v době jejího stanovení, a má tak za to, že žalovaný prohlásil shodu věcí, aniž posoudil shodu po skutkové stránce, tj. zda skutkový stav při předchozím rozhodnutí o dani měl být jiný, než jaký byl podkladem platebního výměru. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí, neboť má za to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobcem vznesené námitky nejsou důvodné. Zdůraznil, že již v odvolání proti platebnímu výměru se žalobce domáhal nižší daňové povinnosti ze stejných důvodů a tyto žalobcem namítané důvody byly již v tomto (předcházejícím) řízení podrobně posouzeny. Z rozhodnutí o odvolání je zřejmé, že žalovaný v odvolacím řízení posuzoval, zda v případě příjmů od zaměstnavatele žalobce byla aplikována relevantní smlouva o zamezení dvojího zdanění a zda se v případě platby od zaměstnanecké pojišťovny jednalo o příjmy ve formě dávky z povinného zahraničního pojištění obdobného nemocenskému pojištění. Pokud žalobce nesouhlasil se závěry ohledně těchto otázek obsaženými v rozhodnutí o odvolání a domníval se, že byly učiněny nesprávné právní závěry o jeho daňové povinnosti, mohl a měl dle žalobce proti rozhodnutí o odvolání brojit ve správním soudnictví žalobou podanou dle § 65 s.ř.s. a nechat soudem posoudit správnost sporných otázek, což se však v daném případě nestalo. Dodatečné daňové přiznání přitom žalobce odůvodnil již dříve tvrzenými skutečnostmi. 7. Žalovaný poukázal na znění § 141 daňového řádu, kdy se žalobce v rozporu s ním domáhá vady postupu správce daně – nesprávného hodnocení důkazních prostředků již předložených v předchozím vyměřovacím řízení a závěrů z nich správními orgány učiněnými; a dále na zásadu ne bis in idem (ne dvakrát v téže věci) obsaženou v § 101 odst. 4 daňového řádu. 8. Žalovaný konstatoval, že žalobce předložil k dodatečnému daňovému přiznání jediný nový důkaz, a to dotazník, který však nesplňuje požadavky důkazního prostředku ve smyslu § 93 odst. 1 daňového řádu. Jedná se totiž o formulář, resp. informační leták, z něhož nelze zjistit skutečný stav věci ani ve vztahu k žalobci učinit konkrétní závěr. Tento dotazník ze dne 15. 11. 2016 byl žalobci zaslán za účelem jeho předvolání do Nizozemska k pohovoru s lékařem a odborníkem na ochranu zdraví, přičemž obsahem tohoto formuláře je (obecné) poučení ohledně proplácení nezbytných cestovních nákladů a zaslání příloh – formulářů, které měl žalobce po vyplnění zaslat zpět zaměstnanecké pojišťovně k dalšímu posouzení. Tento dotazník neobsahuje žádné konkrétní informace ve vztahu k žalobci (krom jeho jména a adresy v záhlaví formuláře), a protože neměl žádnou důkazní hodnotu, nebyl ani žalovaným jakožto důkaz hodnocen. Žalovaný uvedl, že právě z důvodu skutkové shody a shodného tvrzení žalobce v řízení vyměřovacím a poté žalobcem uváděným v odůvodnění dodatečného daňového přiznání byl správce daně nucen řízení o dodatečném daňovém přiznání zastavit, neboť o stejné věci již jednou bylo rozhodnuto. 9. K namítanému n