178 A 2/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

178 A 2/2025- 26 - text  10 178 A 2/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobkyně: T. T. H. T., narozená dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika v ČR potenciálně bytem X zastoupená advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Hradčanské náměstí 101/5, 118 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2025, č. j. 300597-2/2025-MZV/VO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2025, č. j. 300597-2/2025-MZV/VO, (dále jen „napadené rozhodnutí“) jímž žalovaný na základě žádosti žalobkyně o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza podle § 180e odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) shledal, že rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 13. 11. 2024 o zamítnutí žádosti žalobkyně o udělení víza č. X je v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Důvodem neudělení krátkodobého víza bylo obcházení zákona o pobytu cizinců žalobkyní tím, že žalobkyně účelově uzavřela manželství s V. N., občanem České republiky, s cílem získat vízum k pobytu na území České republiky. 2. Na tomto místě soud upozorňuje, že napadené rozhodnutí je datováno dnem „3. února 2024“. Stejný časový údaj také použila žalobkyně při označení napadeného rozhodnutí v žalobě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žádost o krátkodobé vízum dne 30. 9. 2024, že Velvyslanectví České republiky rozhodlo o této žádosti dne 13. 11. 2024, že žalobkyně požádala žalovaného o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza dne 5. 12. 2024, kterou doplnila dne 10. 12. 2024, a že žaloba byla podána dne 6. 3. 2025, dospěl soud k závěru, že žalovaný nemohl vydat napadené rozhodnutí dříve než byla podána žádost, ale že se dopustil pouhé písařské chyby a napadené rozhodnutí bylo ve skutečnosti vydáno dne 3. 2. 2025. Proto je napadené rozhodnutí ve výroku tohoto rozsudku a také v jeho odůvodnění specifikováno tímto (správným) datem vydání rozhodnutí. Žaloba 3. Žalobkyně v žalobě uvedla, že napadené rozhodnutí je nezákonné a vzhledem k okolnostem případu rovněž nepřezkoumatelné. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřovala žalobkyně v tom, že rozhodnutí bylo vydáno na základě zcela nedostatečně zjištěného stavu věci v rozporu s principem materiální pravdy zakotveným v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), když nebylo prokázáno podezření správního orgánu o tom, že se jednalo o účelové manželství sledující získání pobytového oprávnění, přičemž napadené rozhodnutí výrazně zasahuje do práva žalobkyně a jejího manžela na respektování soukromého života. Důkazní břemeno ohledně prokázání účelovosti manželství leží na správním orgánu, nikoli na žalobkyni. Žalobkyně v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí správního orgánu je projevem libovůle. 4. Dále poukázala na článek 5 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), dle kterého je po rodinných příslušnících vyžadováno pouze vstupní vízum, a členské státy poskytnou těmto osobám všechny prostředky, aby jim usnadnily získání nezbytných víz. Sdělila, že manželství bylo uzavřeno z lásky, po kratší známosti a bylo doporučeno i rodinami manželů. Podání žádosti o udělení krátkodobého víza za účelem návštěvy manžela v České republice je zcela logickým a legitimním krokem. Měla za to, že nebylo vůbec přihlédnuto ke specifickým podmínkám a kulturním rozdílům, jež panují ve Vietnamu v oblasti mezilidských vztahů a uzavírání manželství. Žalobkyně uvedla, že prozatím podala pouze žádost o udělení krátkodobého víza ke vstupu na území České republiky, za účelem návštěvy svého manžela občana České republiky, k níž doložila veškeré zákonem požadované náležitosti. Správní orgány ke svým závěrům dospěly na základě skutečnosti, že manželství bylo uzavřeno po krátké známosti a dále s ohledem na rozpory v obsazích pohovorů s manželi, avšak nepřihlédly k tomu, že uvedené rozpory neprokazují účelovost manželství. Ve vztahu k směrnici 2004/38/ES podotkla, že rodinnému příslušníkovi občana EU může být žádost o udělení víza zamítnuta ze zákona toliko z důvodů, že žadatel neprokázal, že se na něj směrnice č. 2004/38/ES vztahuje, nebo vnitrostátní orgány prokázaly, že žadatel o vízum představuje skutečnou, aktuální a dostatečně vážnou hrozbu pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví, anebo vnitrostátní orgány prokázaly, že došlo ke zneužití nebo podvodu. V posledních dvou případech navíc nesou důkazní břemeno vnitrostátní orgány, protože musí být schopny prokázat své tvrzení. Dodala, že ze zákona a konstantní judikatury správních soudů vyplývá, že žádost o vízum je možné zamítnout pouze v případech, že zastupitelský úřad po řádném zjištění skutkového stavu „přesvědčivě doloží“ zneužití práv. Žalobkyně uvedla, že správní orgán žádné zneužití práv nedoložil a své závěry opřel pouze o představu, jak má fungovat manželství a o neprokázaná podezření. Dle žalobkyně v daném případě platí materiálně právní princip „v pochybnostech ve prospěch“ či „in dubio pro libertate“, pročež měly správní orgány rozhodnout v její prospěch. 5. Žalobkyně dodala, že z obsahu správního spisu i z jednání manželů vyplývá jejich silný zájem vést společný manželský život do budoucna. Manžel ji ve Vietnamu nenavštěvuje, protože je cestování nákladné, nikoli proto, že by mu nechyběla. Dodala, že manžel ji navštívil začátkem tohoto roku a strávili spolu několik týdnů, k čemuž doložila fotografie. Dle žalobkyně je zjevné, že správní orgány svůj závěr o účelovosti manželství stavěly toliko na podezření a pravděpodobnosti, nikoli důkazech, a tedy není možné považovat obě rozhodnutí za zákonná. 6. Dle žalobkyně se správní orgán nijak nezmínil o otázce úmyslu obcházení zákona či nevést společný život. K tomuto žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40, a uvedla, že z obsahu spisového materiálu a jejího jednání vyplývá silný zájem vést společný manželský život. 7. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018-39, žalobkyně dodala, že z výsledku dokazování nevyplývá jednoznačný závěr, že manželství žalobkyně bylo uzavřeno pouze za účelem získání pobytového oprávnění, a tedy nelze její žádost zamítnout z důvodu, že se dopustila obcházení zákona o pobytu cizinců. 8. Dle žalobkyně se správní orgány nevypořádaly s otázkou přiměřenosti rozhodnutí, jak pokud jde o zásah do sféry samotné žalobkyně, tak i pokud jde o zásah do sféry jejího manžela. Rozhodnutí tak odporuje rovněž čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Žalobu označil za pouhou parafrázi žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné i zákonné. Skutečnosti zjištěné při úvodním pohovoru vedly prvostupňový orgán k zahájení podrobnějšího šetření. Proto se zabýval socioekonomickým zázemím žalobkyně ve Vietnamu, které bylo na základě předložených dokladů a výpovědí manželů, vyhodnoceno jako nestabilní. Rovněž setrval na svém zjištění z napadeného rozhodnutí, že žalobkyně a její manžel nemají zcela jasnou představu o společné budoucnosti a nedisponují konkrétními společnými plány, které by směřovaly k vytvoření skutečného rodinného života. 10. Žalovaný uvedl, že jednoznačnost a přesvědčivost důkazů svědčících pro účelovost manželství tak, jak si je představuje žalobkyně, je však pro zastupitelský úřad, resp. žalovaného zcela nedosažitelná a nerealistická. Dále se ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že krátkodobý nebo ani dlouhodobý vztah nemůže sám o sobě zaručit, že se nejedná o účelové manželství a obráceně. Taktéž si je vědom, že neexistuje pouze jeden společensky akceptovaný model manželství se zákonnou definicí jeho obsahu. Proto v případě žalobkyně přistoupil k individuálnímu hodnocení aplikovatelných indikativních kritérií. V rámci napadeného rozhodnutí však bylo dostatečným způsobem prokázáno, že žalobkyně a její manžel nenaplnili ani jedno z těchto uvedených kritérií. Doplnil, že tzv. indikativní kritéria tvoří jednotný a uzavřený celek, přičemž jednotlivá pozitivní a negativní kritéria nebyla žalovaným hodnocena separátně, ale naopak komplexně ve své vzájemné provázanosti. Ke kulturním specifikům a zvykům žalovaný konstatoval, že si je jich Zastupitelský úřad Hanoj ze své správní činnosti vědom, ale ze své podsta