2 Azs 47/2003 — Nejvyšší správní soud

178 A 4/2025- 45 - text  12 178 A 4/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobkyně: D. H. P., narozená dne X statní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupená advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2025, č. j. MV-7463-4/SO-2025 takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2025, č. j. MV-7463-4/SO-2025, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 20 397,59 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) usnesením ze dne 26. 11. 2024, č. j. OAM-27625-5/TP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zastavilo řízení o žádosti žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 88 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 2. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žaloba 3. V žalobě žalobkyně namítla, že žalovaná pochybila při výkladu a aplikaci právních norem a své rozhodnutí zatížila nezákonností a nepřezkoumatelností. 4. Žalobkyně uvedla, že nový cestovní doklad byl novou skutečností ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, a na podporu svého tvrzení zrekapitulovala skutkové okolnosti. K žalobě navíc doložila úřední překlad policejního protokolu o zadržení cestovního dokladu žalobkyně spolu s cestovním dokladem její matky, k němuž došlo 10. 9. 2024 v Bad Gottleuba-Berggießhübel. Předně uvedla, že předmětné cestovní doklady měl u sebe zmocněnec, který je vyzvedával na velvyslanectví, a při cestě do Německa si neuvědomil, že je má stále u sebe; při policejní kontrole po překročení státních hranic byly cestovní doklady zadrženy. Podle žalobkyně příslušníci německé policie zmocněnci přislíbili, že cestovní doklady zašlou na Velvyslanectví Vietnamské socialistické republiky v Praze. Žalobkyně uvedla, že právě z tohoto důvodu nedoložila správnímu orgánu I. stupně originál cestovního dokladu, nýbrž jeho kopii. Originálem totiž rodiče žalobkyně nedisponovali a vyčkávali, kdy bude zaslán zastupitelskému úřadu. Žalobkyně uvedla, že si její otec (zákonný zástupce – pozn. soudu) nepovšimnul, že lhůta pro doložení cestovního dokladu byla ve výzvě stanovena na 30 dnů, a nikoli na 90 dnů, jak mu měla úřední osoba před vydáním výzvy ústně přislíbit. Vzhledem k tomu, že otec cestovní doklad žalobkyně stále neměl, požádal o vydání nového cestovního dokladu, který mu byl vydán dne 18. 12. 2024, a který přiložil k odvolání. Žalobkyně zdůraznila, že je zřejmé a prokázané, že ji v doložení cestovního dokladu bránily objektivní důvody, kvůli kterým nebylo možné vadu odstranit. Uvedla, že vadu odstranila až v odvolacím řízení, jelikož si nový cestovní doklad vyzvedla až po vydání prvostupňového rozhodnutí. 5. Žalobkyně namítla přepjatý formalismus, a to zejména ve vztahu k neakceptování nového cestovního dokladu coby nové skutečnosti ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, a dále ve vztahu k nehodnocení přiměřenosti rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že přepjatý formalismus je judikaturou konstantně označován za nezákonný a odporující ústavním principům demokratického právního státu. Dále uvedla, že upřednostňování formalistického přístupu na úkor přístupu materiálního označil opakovaně za nezákonné Ústavní soud. Žalobkyně připomněla, že Ústavní soud orgánům veřejné moci ani obecným soudům netoleruje formalistický postup, spočívající v sofistikovaném odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Podle žalobkyně Ústavní soud judikoval, že obecný soud není doslovným zněním zákona vázán, nýbrž se od něj musí odchýlit tehdy, když to vyžaduje jeho účel, historie vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Žalobkyně se odkázala na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze podle žalobkyně opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale též v principech obecně uznávaných demokratickými právními státy. Žalobkyně poukázala, že Ústavní soud považuje při nalézání práva za podstatné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti totiž mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje orgány veřejné správy či obecné soudy z povinnosti udělat vše pro jejich spravedlivé řešení. 6. Žalobkyně dále namítla nezákonný postup spočívající v tom, že se správní orgán I. stupně i žalovaná účelově vyhnuli zkoumání přiměřenosti dopadů podle § 174a zákona o pobytu cizinců tím, že namísto meritorního rozhodnutí vydali procesní usnesení. Zdůraznila, že ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců vypočítává jen základní okruhy, které je při hodnocení přiměřenosti rozhodnutí třeba zohlednit. Uvedla, že žalovaná se k přiměřenosti vyjádřila pouze strohým konstatováním, že si žalobkyně může na zastupitelském úřadu podat novou žádost, přičemž komplikace jsou k tíži jejího otce. Žalobkyně zdůraznila, že takové vyjádření není v souladu se skutečnostmi popsanými v žalobě, a že nadto žalovaná nezohlednila zdlouhavost a finanční náročnost procesu případného odcestování do Vietnamu za účelem podání nové žádosti. 7. Žalobkyně uvedla, že je nezletilou dcerou rodičů, kteří mají na území České republiky povolen trvalý pobyt, narodila se v porodnici v Děčíně dne X a rodiče jí dne X nechali vyhotovit cestovní doklad. Cestovní doklad na úřadě vyzvedl zmocněnec, který však musel odcestovat do Německa a neuvědomil si, že přes hranici převáží cizí cestovní doklady. Žalobkyně zdůraznila, že po této události se její rodiče pravidelně, avšak neúspěšně, dotazovali zastupitelského úřadu, zda mu byl cestovní doklad zaslán. Žalobkyně zopakovala, že její otec měl za to, že mu byla stanovena devadesátidenní lhůta, jelikož taková lhůta mu byla sdělena na přepážce žalované v Ústí nad Labem. Lhůtu si nicméně nezkontroloval a neprodloužil; v důsledku toho došlo k zastavení řízení. Žalobkyně podotkla, že její vycestování do Vietnamu by bylo spojeno se zdravotním rizikem, jelikož je malým dítětem, u něhož nebyla doposud dokončeno povinné očkování. Z těchto okolností žalobkyně dovodila nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. 8. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyjádření žalované k žalobě 9. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhla, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou zamítl. Uvedla, že v žalobě uvedené námitky nejsou důvodné. Prohlásila, že trvá na zákonnosti napadeného rozhodnutí, a odkázala se na jeho odůvodnění. 10. K námitce přepjatého formalismu žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně i žalovaná nepostupovaly formalisticky, nýbrž plně v souladu se správním řádem i zákonem o pobytu cizinců. Žalovaná se odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 2 Azs 180/2018-51, ve kterém soud vyslovil závěr, že pokud by stěžovatelka chtěla brojit proti přepjatému formalismu způsobujícímu porušení jejích ústavně zaručených práv, musela by napadat ústavní konformitu dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců. 11. Žalovaná dodala, že nesplnění zákonných podmínek pro podání žádosti na území nelze považovat za formalismus, ale za interpretaci příslušných právních předpisů s ohledem na ustálenou judikaturu a v souladu se zavedenou správní praxí. Uvedla, že takový postup je obecně v zájmu právní jistoty účastníků řízení, byť v konkrétním případě nemusí být ku prospěchu žalobkyně. Žalovaná měla za to, že správní orgán I. stupně i žalovaná postupovaly v souladu s platnými právními předpisy, především v souladu se zákonem o pobytu cizinců a správním řádem. Konstatovala, že stav věci byl správním orgánem prvního stupně zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu a důvod pro zastavení řízení o žádosti o vydání trvalého pobytu podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu byl naplněn. Ústní jednání 12. Soud nařídil ústní jednání na den 29. 9. 2025. Žalovaná se k jednání omluvila s tím, že nepožaduje, aby jednání bylo odročeno, souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti. Zástupce žalobkyně doručil 1 pracovní den přede dnem konání nařízeného jednání žádost o odročení