42 A 19/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 A 19/2025- 31 - text 11 42 A 19/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: V. V. N., narozený X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 11. 2025, č. j. KRPU-205749-23/ČJ-2025-040022-ZZC, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie KŘPU, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 11. 11. 2025, č. j. KRPU205749-23/ČJ-2025-040022-ZZC, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) a e) ve spojení s § 124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajišťuje za účelem správního vyhoštění a dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 40 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce. Žaloba 2. V žalobě žalobce shrnul průběh událostí před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Namítal, že žalovaná v daném případě nezjistila řádně rozhodný skutkový stav v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zejména neobjasnila okolnosti, za nichž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území, a následně činila nepřiléhavé a nedostatečně odůvodněné závěry odporující tomu, co tvrdil žalobce při podání vysvětlení, ve vztahu k nezbytnosti jeho zajištění a nemožnosti uplatnění zvláštních opatření za účelem jeho vycestování z území podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zdůraznil, že zajištění představuje mimořádně závažný zásah do práva na osobní svobodu. Proto byla žalovaná povinna před vydáním rozhodnutí o zajištění zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí a jeho soulad s požadavky vyplývajícími z § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), jak jí ukládá § 3 správního řádu, aby nedošlo k nedůvodnému či nepřiměřenému zásahu do základního práva jednotlivce na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Žalovaná dle žalobce neobjasnila a nezjistila skutečnosti, za nichž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, přesto učinila nepřiléhavé a nedostatečně odůvodněné závěry odporující tomu, co tvrdil žalobce při podání vysvětlení, ve vztahu k nezbytnosti jeho zajištění a nemožnosti uplatnění zvláštních opatření za účelem jeho vycestování. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, že žalobci bylo uděleno správní vyhoštění z důvodu výkonu nelegální práce spočívající ve výkonu zednických prací a zdůraznila, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně. Žalobce při tom disponoval živnostenským oprávněním mimo jiné v oblasti stavebních prací a jiných činností s platností od 17. 3. 2025 do 1. 12. 2025. Žalobce zdůraznil, že předpokladem pro vznik živnostenského oprávnění je doložení víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu. Nebylo tedy dle žalobce možné vyloučit, že před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění z území disponoval povolením k pobytu, které mu zaniklo nejpozději nabytím vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Pobytová historie žalobce ani existence živnostenského oprávnění nebyly v žalobou napadeném rozhodnutí nijak zmíněny ani reflektovány, ačkoliv mohly mít vliv na závěr žalované o důvěryhodnosti osoby žalobce a věrohodnosti jeho tvrzení uplatněných při podání vysvětlení, že si nebyl vědom uložení správního vyhoštění z území a že je ochoten a schopen plnit a dodržovat podmínky zvláštních opatření za účelem vycestování. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu pak žalovaná činila závěry odporující tvrzením žalobce, aniž by její závěry měly oporu ve správním spisu. Žalovaná tak neobjasnila veškeré okolnosti relevantní pro posouzení nezbytnosti zajištění žalobce a nemožnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. 4. Žalobce trval na tom, že zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je mimořádně závažný zásah do osobní svobody a lze je použít pouze v případě, že nemohou být uplatněna jiná mírnější donucovací opatření. K zajištění by mělo dle žalobce docházet pouze ve výjimečných případech. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, č. j. 2 A 2/2025-35. Žalobce v průběhu podání vysvětlení tvrdil, že by byl chopen se zdržovat na adrese, kterou oznámí žalované. Jednalo by se o adresu jeho kamaráda, státního občana České republiky, nebo adresu pobytu syna, držitele povolení k dlouhodobému pobytu. Adresa kamaráda je také dle výpisu z živnostenského rejstříku adresou sídla žalobce. Žalobce zdůraznil, že se sám, dobrovolně, dostavil na pracoviště žalované a v průběhu řízení poskytoval plnou součinnost. Žalobce zdůraznil, že žalovaná v rámci posouzení případu zcela přehlíží, že žalobce soustavně tvrdil, že si nebyl vědom uložení správního vyhoštění z území, rozhodnutí o správním vyhoštění mu nebylo přeloženo do vietnamského jazyka, ačkoliv nerozumí českému jazyku, a že mu bylo při výslechu ze strany vietnamského tlumočníka sděleno, že dostal pokutu. Před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nebylo zjištěno, zda žalobce disponoval před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění povolením k pobytu, či zda se dopouštěl porušování právních předpisů České republiky. Žalobce trval na tom, že nemohla být hodnocena jeho důvěryhodnost výlučně na podkladě rozhodnutí o správním vyhoštění území. 5. Žalobce trval na tom, že před vydáním rozhodnutí bylo postaveno na jisto, že se sám dobrovolně dostavil na pracoviště žalované, poskytoval součinnost, má v České republice sociální a rodinné zázemí. Dle jeho názoru zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že by žalobce v případě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování je dodržoval a plnil, tj., že by oznámil žalované adresu místa pobytu, zdržoval by se tam, oznámil by každou změnu adresy místa pobytu a zdržoval by se ve stanovené době na adrese místa pobytu za účelem provedení pobytové kontroly. V tomto směru odkázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2024, č. j. 7 Azs 252/202431. 6. Žalobce trval na tom, že mu nelze vyčítat, že nebyl připraven využít neprodleně možnosti dobrovolného návratu do země původu a že vyjádřil své přání zůstat v České republice, když si nebyl vědom uloženého správního vyhoštění a nebyl srozuměn s nutností trvalého přemístění z území České republiky. 7. Dále žalobce upozornil na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014-29, na který odkazovala žalovaná, byl překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, ve kterém bylo dovozeno, že i v případě zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců musí správní orgány zohlednit individuální okolnosti každého případu. 8. K možnosti využití zvláštního opatření za účelem vycestování z území dle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalobce uvedl, že při podání vysvětlení konstatoval, že on, případně jeho syn, jsou ochotni složit finanční záruku v požadované výši a následně právní zástupce žalobce oznámil žalované, že syn žalobce je ochoten složit za žalobce finanční záruku ve výši 100 000 Kč. Žalovaná však na tyto nabídky nereagovala a nesdělila žalobci adekvátní a přípustnou výši požadované záruky. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, č. j. 2 A 2/2025-35, a ze dne 7. 10. 2025, č. j. 20 A 43/2025-33. 9. K možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování z území dle § 123b odst. 1 písm. c) a písm. d) žalobce uvedl, že z jeho strany se nejednalo o vědomé porušení povinnosti uložené mu rozhodnutím o správním vyhoštění z území, o čemž svědčí skutečnost, že se dobrovolně dostavil na pracoviště žalované za účelem řešení své pobytové situace a poskytoval jí plnou součinnost. Žalobce trval na tom, že v České republice disponuje sociálním i rodinným zázemím. Není mu proto zřejmé, z čeho pramení nedůvěra žalobkyně v to, že se bude pravidelně dostavovat na pracoviště žalované v době jí stanovené a že se bude zdržovat v místě, kterém mu bude určeno. 10. Dále žalobce namítal, že žalovaná posoudila proporcionalitu dopadu žalobou napadeného rozhod