8 Azs 99/2023 — Nejvyšší správní soud

58 A 9/2025- 36 - text  6 58 A 9/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Tylovou, LL.M. ve věci žalobce: X, narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2025, č. j. MV-55123-4/SO-2025, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců ze dne 13. 5. 2025, č. j. MV-55123-4/SO-2025, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 140 Kč, k rukám Mgr. Štěpána Svátka, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 3. 2025, č. j. OAM-2556-5/DP-2025. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zastaveno správní řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. 2. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že k žádosti nebyly ani přes výzvu doloženy všechny její náležitosti. Konkrétně chyběl doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení odpovídá podmínkám uvedeným v § 42b odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tato skutečnost bránila správnímu orgánu I. stupně, aby v řízení pokračoval a žádost posoudil z věcného hlediska, tj. zda žalobce splňuje či nesplňuje podmínky stanovené zákonem pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za uvedeným účelem. 3. Žalovaná se se závěrem orgánu I. stupně plně ztotožnila. Dle rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015-24, nelze v případě nedoložení zákonem stanovených dokladů přejít k meritornímu posouzení věci. Žalovaná připustila, že v průběhu odvolacího řízení byl doložen doklad od VZP a platební výměr, s ohledem na zásadu koncentrace řízení zakotvenou v § 82 odst. 4 správního řádu však k těmto dokladům nepřihlédla, neboť žalobce neuvedl žádné relevantní důvody, pro které uvedené dokumenty nemohl obstarat a doložit v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2017, č. j. 10 Azs 206/2016-48. Zdůraznila, že je na žalobci jako účastníku řízení, aby správnímu orgánu I. stupně předložil podklady pro vyhovění jeho žádosti. V této souvislosti citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38. K námitce týkající se nepřiměřeného postupu správního orgánu I. stupně, žalovaná konstatovala, že v případě zastavení správního řízení, tj. procesního rozhodnutí, povinnost správního orgánu zabývat se otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce dle § 174a zákona o pobytu cizinců stanovena není. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2022, č. j. 8 Azs 314/2019-39, uvedla, že totéž platí i ve vztahu k článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Žaloba 4. Žalobce v žalobě nejprve vysvětlil, že pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny za otcem. Nositeli oprávnění ke sloučení rodiny byli pan X (otec žalobce) a paní X (matka žalobce), kteří mají na území platné pobytové oprávnění (trvalý pobyt). Žalobce má veškeré zázemí na území České republiky, v domovském státě se nemá kam vrátit. Žalobce zdůraznil, že na základě výzvy k odstranění vad žádosti doložil všechny požadované doklady s výjimkou dokladu o zajištění prostředků k pobytu na území, který nemohl doložit v řádné lhůtě z důvodů na jeho vůli nezávislých. Doklad o zdravotním pojištění, který měl žalobce k dispozici, správnímu orgánu doložil. Žalobce odkazoval na komentář k § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a zdůraznil, že v jeho případě se nejednalo o žádné podstatné vady, neboť před správním orgánem I. stupně doložil takové doklady, ze kterých byl účel i předmět žádosti zřejmý. Žalovaná proto měla žádost posoudit meritorně. Postup žalované považoval žalobce za nepřiměřený vzhledem k druhu a povaze žádosti a důsledkům pro něho z tohoto postupu vyplývajícím. Žalobce dodal, že sice dovršil zletilosti, soustavně se však připravoval na budoucí povolání, a mohl tak předkládat i příjem rodičů, o čemž však nebyl poučen. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 5. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná zopakovala, že řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno, neboť žalobce i přes výzvu k odstranění vad žádosti nedoložil žádný doklad prokazující úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení. Žalovaná odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a spisový materiál. Žalovaná zdůraznila, že nemohla zohlednit dodatečně doložené chybějící doklady ze strany žalobce v rámci odvolacího řízení, neboť žalobce neuvedl a neprokázal žádné relevantní důvody, pro které nemohl uvedené doklady obstarat a doložit v rámci řízení před správním orgánem I. stupně, tj. důvody pro které by bylo možné od zásady koncentrace řízení zakotvené v § 82 odst. 4 správního řádu upustit. Pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky, je správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit. V tomto směru žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016-36 a ze dne 29. 6. 2022, č. j. 9 Azs 59/2022-41. Pokud žalobce namítal, že se v jeho případě nejednalo o vady podstatné, žalovaná zdůraznila, že doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení splňuje podmínky § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je zákonnou náležitostí, kterou byl žalobce povinen doložit. V posuzované věci se nejednalo o zastavení řízení z důvodu, že nebyl zřejmý důvod a účel žádost, ale z důvodu nedoložení dokladu prokazujícího, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení splňuje podmínky zákona. Žalovaná trvala na tom, že nebylo nutné zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. K námitce nedostatečného poučení žalovaná konstatovala, že ve výzvě k odstranění vad žádosti byl žalobce poučen o nutnosti doložení dokladu prokazujícího, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení odpovídá podmínkám uvedeným v § 42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl obeznámen i s tím, že za členy jeho rodiny je nutné v rámci jeho žádosti o pobytové oprávnění považovat, kromě jeho zletilé sestry, jeho otce a matku, kteří jsou oprávněni pobývat na území České republiky. Žalovaná navrhla, aby soud podanou žalobu zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních námitek dle § 75 odst. 2 s. ř. s., kterými je soud v duchu dispoziční zásady vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 7. Stěžejní námitkou v projednávané věci je otázka, zda je správní orgán povinen při rozhodování o zastavení řízení ve věci povolení k pobytu zvážit přiměřenost dopadů takového procesního rozhodnutí do práva na rodinný a soukromý život. Touto otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65. 8. Rozšířený senát ve zmíněném rozsudku vyšel z toho, že zákonodárce sice omezil povinnost správního orgánu posuzovat přiměřenost svých rozhodnutí z hlediska jejich dopadů do soukromého a rodinného života cizince (dle čl. 8 Úmluvy) toliko na případy, kdy tak zákon stanoví (§ 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), tento přístup byl však překonán judikaturou. Z té vyplývá, že přiměřenost zásahu je správní orgán povinen k námitce cizince vypořádat bez ohledu na to, zda to zákon v daném případě výslovně vyžaduje, či nikoli (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30 a ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30). Nejvyšší správní soud v navazující judikatuře upřesnil, že tento požadavek dopadá pouze na meritorní rozhodnutí, nikoli na rozhodnutí o ukončení řízení z procesního důvod