6 Ads 134/2012 — Nejvyšší správní soud

59 A 29/2025- 45 - text  59 A 29/2025 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobkyně: Crowdberry CZ B s. r. o. sídlem Jindřišská 939/20, Praha 1 zastoupená JUDr. Emilem Flegelem, advokátem Advokátní kanceláře Emil Flegel s. r. o. sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2025, č. j. MZP/2025/230/642 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 9. 4. 2025, č. j. MZP/2025/230/642, a rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 24. 1. 2025, č. j. KULK 4238/2025, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 269 Kč, k rukám JUDr. Emila Flegela, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen „krajský úřad“) ze dne 24. 1. 2025, č. j. KULK 4238/2025. 2. Tímto rozhodnutím rozhodl krajský úřad ve zkráceném přezkumném řízení podle § 97 odst. 3, § 94 odst. 5 a § 98 zákona č. 500/2004, správní řád, tak, že zrušil pravomocné rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí, ze dne 7. 6. 2024, č. j. CJ MML 228162/24 SZ CJ MML 114986/24/4, a dle § 99 odst. 3 správního řádu určil, že účinky jeho rozhodnutí nastávají ode dne právní moci. 3. Zrušeným pravomocným rozhodnutím (dále jen „rozhodnutí III“) Magistrát města Liberec na základě § 10 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon o ochraně ZPF“), v rámci povoleného dočasného odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“) pro záměr žalobkyně Agrotechnology park na pozemcích p. č. XA, XB a XC v k. ú. X u Liberce změnil svá předchozí rozhodnutí ze dne 11. 11. 2021 a 24. 1. 2023 co do uvedení žadatele, pro kterého se souhlas vydává, a podmínek dočasného odnětí zemědělské půdy ze ZPF tak, že po ukončení účelu dočasného odnětí bude provedena následná rekultivace pozemku dle odsouhlaseného plánu rekultivace zpracovaného Ing. arch. Ondřejem Novosadem ze dne 20. 5. 2024. Podstatou věcné změny v rozhodnutí III ze dne 7. 6. 2024 bylo tedy schválení nového plánu rekultivace pro daný záměr. II. Žaloba 4. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítala, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti přezkumného řízení. Žalovaný shledal, že rozhodnutí krajského úřadu neobsahovalo tzv. test dobré víry dle § 94 odst. 4 správního řádu. Rozhodnutí ale nezrušil a absentující úvahu v plném rozsahu doplnil. Takový postup je nepřípustný. Ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu definuje základní hmotně právní předpoklady přípustnosti přezkumného řízení a uplatní se i pro zkrácené přezkumné řízení. Nová argumentace žalovaného byla překvapivá, do přezkumného řízení žalovaný v odvolacím řízení vnesl nová tvrzení a argumentaci, na kterou žalobkyně nemohla procesně reagovat. Test dobré víry dle § 94 odst. 4 správního řádu má být zásadně proveden v prvním stupni přezkumného řízení, neboť jde o esenciální otázku tohoto dozorčího prostředku. Žalobkyni byla způsobena újma z důvodu nemožnosti podat proti rozhodnutí odvolání a s novými závěry žalovaného polemizovat. Porušení principu dvojinstančnosti přezkumného řízení spočívá v tom, že žalovaný doplnil další důvod pro zrušení rozhodnutí III nad rámec důvodů uvedených v rozhodnutí krajského úřadu. Tímto důvodem byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí III, jež měla spočívat v tom, že nebyla vyřešena otázka změny formou závazného stanoviska či formou rozhodnutí. Otázka právní formy posouzení věci Magistrátem města Liberec nebyla vůbec předmětem rozhodnutí krajského úřadu, ani proti tomuto dalšímu důvodu zrušení rozhodnutí se žalobkyně nemohla bránit, rozšíření důvodu pro zrušení rozhodnutí ve fázi odvolacího řízení je překvapivé. 5. Žalobkyně dále namítala, že provedení přezkumného řízení bylo nepřípustné s ohledem na povahu zjištěné vady. Změna koncepce rekultivace není podle žalobkyně apriori nezákonným řešením, ale rozhodováním o odnětí zemědělské půdy s uplatněním tzv. správního uvážení. Věcné řešení v rozhodnutí III (resp. obsah nového plánu rekultivace) bylo výsledkem správního uvážení. Bylo-li věcné řešení shledáno vadným, nanejvýše plně neodpovídalo okolnostem případu a nebylo tím nejlepším řešením z hlediska ochrany ZPF, nejedná se o nezákonnost takového řešení. Ke schválení nového rekultivačního plánu měl orgán ochrany ZPF oporu v § 9 odst. 8 a § 10 odst. 1 zákona o ochraně ZPF. I kdyby snad řešení přijaté v rozhodnutí III shledal krajský úřad vadným, šlo pouze o tzv. věcnou nesprávnost. Správní řád přitom rozlišuje kategorii nezákonnosti a nesprávnosti na řadě míst. Též z judikatury i nauky správního práva plyne, že tzv. věcná nesprávnost je obecně podstatně méně závažná vada než nezákonnost a nelze ji odstranit v přezkumném řízení, jak plyne z § 94 odst. 1 věty první správního řádu. Plyne to i z konstantní judikatury, žalobkyně odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009-52. Nebylo tedy možné přezkumné řízení pro rozpor s § 94 odst. 1 správního řádu zahájit a přezkumné řízení provést. 6. Podstatou další žalobní námitky je nesouhlas s provedeným testem dobré víry dle § 94 odst. 4 správního řádu. Žalovaný nepřípustně ztotožnil dobrou víru s uváděnou nekázní žalobkyně v průběhu realizace záměru. Podstatou ochrany je pouze otázka dobré víry žalobkyně vzešlá z obsahu rozhodnutí III. Hodnocení, zda byl postup žalobkyně v souladu či v rozporu s předešlými schválenými souhlasy s dočasným odnětím zemědělské půdy ze ZPF, je irelevantní. Žalovaný nemůže klást žalobkyni k tíži případná jednání, která předcházela posouzení obsaženém v rozhodnutí III, pokud naopak bylo zjevným smyslem rozhodnutí III posoudit jiné nové věcné řešení. Žalobkyně měla zájem na správném a zákonném řešení zásahu do ZPF a k vydání rozhodnutí III podnikla nezbytné zákonem požadované procesní kroky. Magistrátu města Liberce předložila potřebné podklady a náležitosti vyžadované právními předpisy pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně se dovolávala závěrů rozsudku NSS ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2015-141, a namítala, že ve správním řízení, které předcházelo rozhodnutí III, nebyly zjištěny žádné indicie, které by svědčily o absenci dobré víry žalobkyně. Vágní důvody pro zrušení pravomocného rozhodnutí v přezkumném řízení vyloučil i Ústavní soud, žalobkyně citovala nález sp. zn. I. ÚS 17/16. Poukázala i na závěry rozsudku NSS ze dne 14. 3. 2022, č. j. 1 As 334/2021-26, ze kterého plyne preference ochrany dobré víry. 7. Úvaha žalovaného je nezákonná i proto, že nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný nekonkretizoval, ze kterých konkrétních skutečností vyšel, pouze přejímá nespecifikovaná neověřená fakta, převzatá z podnětu třetí osoby. Pokud měly být tyto zásadní otázky postaveny najisto, měly být prověřeny v přezkumném řízení v prvním stupni, popřípadě na základně aktuálního místního šetření v terénu, za přítomnosti žalobkyně. Žalovaný věc posoudil pouze „od stolu“, bez ověření faktů, ještě v přezkumném řízení ve druhém stupni. Úvaha žalovaného je dílem nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost. 8. Žalovaný nepřípustně zaměňuje ochranu dobré víry v kontextu § 94 odst. 4 správního řádu a dle § 99 správního řádu. Toto plyne z nepochopení obou zmíněných ustanovení, která mají odlišný účel a uplatňují se v rozdílné fázi přezkumného řízení a cílí k rozdílným procesním důsledkům. 9. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. III. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že uplatnění zásady dvojinstančnosti neznamená absolutní určení pořadí posuzování tvrzení účastníků správního řízení. Tedy že by se žalovaný jako odvolací orgán mohl vyjadřovat teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko správní orgán I. stupně. Vzhledem k tomu, že žalovaný potvrdil napadeným rozhodnutím rozhodnutí III (pozn. soudu správně rozhodnutí krajského úřadu o zrušení pravomocného rozhodnutí III), jeho rozhodnutí není překvapivé. Doplněním části odůvodnění žalovaný vypořádal námitku vznesenou v odvolání proti rozhodnutí III (pozn. soudu opět správně rozhodnutí krajského úřadu o zrušení pravomocného rozhodnutí III). 11. K dalšímu žalobnímu bodu žalovaný konstatoval, že správní úvaha Magistrátu města Liberec nebyla provedena v mezích zákona, naopak z mezí zákona vybočila nikoli nevýzn