60 A 13/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

60 A 13/2025- 29 - text  60 A 13/2025 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY [OBRÁZEK]Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci: žalobce: X, narozený dne X státní příslušník X zastoupený advokátem JUDr. Petrem Novotným sídlem Archangelská 1, Praha 10 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2025, č. j. CPR-11414-8ČJ-2025-930310-V243 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhal přezkumu v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 3. 3. 2025, č. j. KRPL-21266-24/ČJ-2025-180022-SV. 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území EU a smluvních států“), na dobu 2 let. Počátek běhu doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU a smluvních států, byl podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoven ode dne, kdy žalobce vycestuje z území EU a smluvních států. Podle § 118 odst. 3 uvedeného zákona byla stanovena žalobci doba k vycestování do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, na dobu 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Podle § 179 zákona o pobytu cizinců nebyly shledány důvody znemožňující vycestování. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo, neboť v období od 16. 4. 2023 do 2. 3. 2025 pobýval na území ČR neoprávněně. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce vstoupil do Schengenského prostoru letecky dne 16. 1. 2023, a to do Litvy přes hraniční přechod Riga. Kontrolou cestovního pasu a přechodových razítek bylo ověřeno, že měl litevské vízum s platností od 1. 11. 2022 do 31. 10. 2023, příjezd do ČR se nepodařilo ověřit. Správní orgán I. stupně dovodil, že žalobce pobýval na území schengenského prostoru legálně od 16. 1. 2023, od 16. 4. 2023 zde pobývá neoprávněně, bez platného oprávnění k pobytu. Výslechem žalobce správní orgán I. stupně zjistil, že na území ČR přicestoval dne 16. 1. 2023 z Litvy, přijel do Prahy za prací, z území ČR již nevycestoval a pobýval zde nepřetržitě do pobytové kontroly provedené dne 2. 3. 2025, celkem 687 dnů. Domníval se, že na schengenské vízum může legálně pracovat. Žádné vazby na území ČR nepopsal, neuvedl překážky, které by mu bránily vycestovat zpět do Uzbekistánu. Podle správního orgánu I. stupně proto nemohlo vydáním rozhodnutí dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, opatření bylo vyhodnoceno jako přiměřené. Doba 2 let, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na územní EU a smluvních států, byla stanovena s přihlédnutím ke zjištěné délce neoprávněného pobytu 687 dnů. Správní orgán I. stupně vycházel ze závazného stanoviska ministerstva vnitra ze dne 3. 3. 2025, ev. č. ZS58294, které si vyžádal ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců a podle kterého neexistují překážky vycestování. 3. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně vycházel správně ze zjištění, že od 16. 4. 2023 do pobytové kontroly provedené dne 2. 3. 2025 pobýval žalobce na území ČR neoprávněně. Jiný záznam, než o vstupu do schengenského prostoru dne 16. 1. 2023 dle otisku přechodového razítka, neexistuje. S ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) a Nařízení vlády č. 215/2017 o stanovení výjimek z vízové povinnosti a z osvobození od vízové povinnosti, byl žalobce oprávněn k pobytu na území členských států schengenského prostoru, který nepřesáhne 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu, není-li účelem jeho pobytu výkon výdělečné činnosti. Správní orgán I. stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že žalobce byl oprávněn od svého příjezdu pobývat na území ČR do dne 15. 4. 2023 a jeho následný pobyt v období od 16. 4. 2023 do 2. 3. 2025 je nutno považovat za neoprávněný. Žalovaný odmítl veškeré námitky týkající se nepřiměřeného zásahu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Žalobce na území ČR pobýval vědomě téměř 2 roky bez platného oprávnění k pobytu, během nelegálního pobytu si zajišťoval finanční prostředky k obživě nelegální pracovní činností. Jde o cizince ve věku 26 let, kdy je možnost jeho integrace do společnosti jiné země či zpětné reintegrace do společnosti v zemi původu vysoce pravděpodobná. Pokud se byl žalobce schopen zorientovat v cizí zemi, bez přítomnosti svých nejbližších příbuzných a znalosti cizího jazyka, nelze předpokládat, že by toho nebyl schopen při návratu do domovské země. Žalobce nemá ani žádné zdravotní obtíže, v řízení je nezmínil, uvedl, že se cítí zdráv. V průběhu řízení bylo zjištěno, že nemá území ČR žádné vazby, které by byly vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění narušeny, naopak při výslechu účastníka správního řízení uvedl, že v Uzbekistánu má matku a sourozence. Jeho návrat je tudíž existencí rodinného zázemí v domovské zemi významně ulehčen. Zásah do jeho života v ekonomické rovině žalovaný označil za zákonem předpokládaný důsledek zjištěného protiprávního jednání. Žalovaný shledal odůvodnění délky doby správního vyhoštění jako dostatečné. Doba 2 roků byla stanovena s ohledem na charakter a zejména délku porušení právních předpisů. V neprospěch žalobce vyznívá fakt, že ačkoliv si musel a měl být vědom toho, za jakých podmínek může na území ČR, potažmo schengenského prostoru, oprávněně pobývat, dopustil se vytýkaného protiprávního jednání. Navíc k odhalení žalobce došlo až náhodnou kontrolou dne 2. 3. 2025, a pokud by tato situace nenastala, pokračoval by žalobce ve svém jednání i nadále. V neprospěch žalobce dále vyznívá fakt, že důvodem jeho příjezdu na území ČR byla výdělečná činnost, ačkoliv za tímto účelem nedisponoval žádným povolením. Žalovaný odmítl, že by měl správní orgán I. stupně přistoupit k vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců, jestliže nebylo shledáno, že by ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců bylo rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřené. Nejedná se o opatření nepřiměřené, a to ani z pohledu délky, po níž žalobce nemůže vstoupit na území EU a smluvních států, a to zejména s přihlédnutím k délce neoprávněného pobytu a k tomu, že žalobce si byl vědom, za jakých podmínek může na území ČR oprávněně pobývat a pracovat. K námitce ohledně nedostatku časového prostoru pro vydání rozhodnutí žalovaný uvedl, že v řízení o správním vyhoštění bylo postupováno v souladu se zákonem a byl dodržen jím předpokládaný postup. Správní orgán I. stupně si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí ve věci. Pokud správní orgán I. stupně celou věc rozhodl během jediného dne, pak jen naplnil zásadu rychlosti a hospodárnosti, v souladu s § 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, dle kterého správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Povinnost vydat rozhodnutí o správním vyhoštění je spojena se zjištěním legálnosti pobytu cizince na území ČR. Zákon o pobytu cizinců nespojuje povinnost vydat rozhodnutí o správním vyhoštění s uplynutím nějaké lhůty, výslovně zavazuje příslušný správní orgán rozhodnout o uložení správního opatření. Je zřejmé, že § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců ukládá správnímu orgánu, aby ve věci konal s nejvyšším urychlením, aby bylo cizinci v co možná nejkratší době zamezeno pokračovat v neoprávněném pobytu na území. Žalobce do protokolu o výslechu účastníka správního řízení vypověděl, že na území ČR přicestoval dne 16. 1. 2023 poté, co letecky přicestoval téhož dne na území schengenského prostoru. Nebyl důvod pro nevydání rozhodnutí na základě zjištěných skutečností. Vzhledem k námitce vůči závěrům závazného stanoviska ministerstva vnitra požádal žalovaný o jeho prověření. Ani podle závazného stanoviska ministra vnitra ze dne 9. 6. 2025, č. j. MV-72992-2/OAM-2025, neexistuje důvod ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, který by žalobci znemožňoval nu