1 Azs 87/2023 — Nejvyšší správní soud

60 A 17/2025- 51 - text  60 A 17/2025 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-11334-12/DP-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá přezkumu v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vědeckého výzkumu podle § 44a odst. 8 ve spojení s § 46d odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť existuje důvodné nebezpečí, že žalobce mohl při dalším pobytu na území ohrozit bezpečnost České republiky. 2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že dle utajovaných informací poskytnutých zpravodajskou službou, evidovaných pod č. j. V99/2025-OAM a V84/2024-OAM, se žalobce dopustil jednání, které nasvědčuje jeho neochotě přijmout základní demokratické hodnoty české (evropské) společnosti, a to především v oblasti náboženství. Rozhodnutí není výsledkem jakýchkoliv předsudků, ale je založeno na konkrétních poznatcích, které byly k osobě žalobce zpravodajskými službami zjištěny a které ve svém souhrnu dostatečně svědčí o riziku, které by žalobce mohl pro bezpečnost České republiky představovat. Z utajovaných informací je patrné, že vychází z osobní činnosti, jednání a chování žalobce, vztahují se k delšímu časovému období a poskytují takové podklady pro rozhodnutí, ze kterých si lze učinit úsudek o jejich věrohodnosti. Jsou přesvědčivé minimálně do té míry, že jednání či chování žalobce je nebo by v budoucnu mohlo vystavit bezpečnost České republiky v ohrožení. Utajovaná informace z roku 2025 pak deklaruje platnost dosavadních poznatků vztahujících se k osobě žalobce. Žalovaný poukázal na to, že ke shodným závěrům dospěl již v rozhodnutích, kterými zamítl žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu a dále žádost o zaměstnaneckou kartu. Závěry aproboval Městský soud v Praze v rozsudcích č. j. 20 A 58/2024-46 a č. j. 2 A 22/2025-23. Rozhodnutí shledal žalovaný přiměřeným z hlediska zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života jako výzkumného pracovníka. Žalobci nebyla uložena žádná doba zákazu pobytu a neprodloužení povolení k pobytu zpravidla nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého života. Žalovaný nezpochybnil, že žalobce si vytvořil v České republice nějaké vazby, ty však nemohou převážit nad důvodem zamítnutí žádosti. Žalovaný neshledal překážky žalobcova návratu a opětovné integrace v zemi původu. Nevyloučil ani možnost návrtu do Litvy, kde žalobce pobýval před příchodem do České republiky. II. Žaloba 3. V úvodu žalobce popsal, že na území České republiky pobývá od roku 2019, v letech 2019 až 2025 působil jako výzkumný pracovník na Technické univerzitě v Liberci, kde byl studentem doktorského studia (Ph.D.). Zároveň byl zaměstnancem Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace. Vedle akademické činnosti pracoval u společnosti X. Ke dni 22. 6. 2025 bylo žalobci ukončeno výzkumné působení na Technické univerzitě v Liberci. Ve výzkumné činnosti pokračuje na základě dohody o hostování na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě na dobu do 31. 12. 2025. Žalobce již není zaměstnancem společnosti X od 30. 4. 2025, kdy pracovní poměr ukončil. Během několikaletého pobytu si v České republice vytvořil řadu soukromých a profesních vazeb. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že negativní utajované informace nepřímo poškodily jeho pracovní uplatnění, k náhlému ukončení pracovního poměru na Technické univerzitě v Liberci mohlo dojít s ohledem na informace o něm kolující. 4. Žalobce namítal, že žalovaný neprokázal skutečnou hrozbu a nesprávně aplikoval pojem ohrožení bezpečnosti státu, neboť v žalobcově případu nebyly splněny podmínky pro takto závažný zásah. Žalovaným tvrzená hrozba není konkrétní, individualizována ani reálně předvídatelná. Pojem bezpečnost státu není v zákoně o pobytu cizinců nikde definován. Podle žalobce je třeba, aby závěr o ohrožení bezpečnosti státu byl učiněn na základě posouzení individuálních okolností daného cizince. Napadené rozhodnutí ale žádné takové individuální úvahy neobsahuje. Není patrné, jakými konkrétními skutečnostmi má být toto ohrožení tvořeno. Dále žalobce uvedl, že mu není známo, co je míněno jeho „náboženskou radikalizací“. V České republice ani jinde se nedopustil ničeho protiprávního, nešířil nenávist, nepropagoval násilí, nevlastnil zbraně apod. Vyznává náboženství umírněně a odsuzuje náboženský extremismus i násilí páchané ve jménu víry. Proto se domnívá, že podkladem utajované informace mohou být zkreslené či vytržené projevy jeho víry. Žalovaný neprokázal, že by žalobce představoval skutečnou a závažnou hrozbu pro bezpečnost státu. Žalobce poukázal na skutečnost, že jej státní orgány ponechaly po celou dobu v zemi, ve výzkumné komunitě a v blízkosti citlivých technologií, ačkoli již od roku 2024 disponovaly utajovanými informacemi. To vzbuzuje pochybnosti o věrohodnosti a aktuálnosti tvrzené hrozby. V závěru žalobce konstatoval, že měl žalovaný zvážit mírnější přístup, např. zvolit povolení pobytu výstrahou či za určitých podmínek. Žalovaný se žádnými alternativami nezabýval, čímž překročil meze správního uvážení a rozhodnutí zatížil nezákonností. 5. Podstatou dalšího žalobního bodu jsou námitky porušení procesních práv žalobce. Nebyla mu reálně poskytnuta možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žádal o lhůtu 120 dnů k vyjádření, ale žalovaný zaslal výzvu k vyjádření pouze právnímu zástupci, a to s lhůtou 7 dnů. Dle žalobce, který poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 10 Azs 284/2021-55, je správní orgán povinen sdělit účastníkovi alespoň podstatné důvody, které vyplývají z utajovaných informací. Žalovaný těmto požadavkům nedostál. Dle žalobce je sdělení „náboženská radikalizace“ vágní a žalobce neví, co je mu vytýkáno, a proto ani nemůže věcně argumentovat na svou obhajobu. Dále poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž má být dotčené osobě poskytnuta alespoň minimální „účinná příležitost“ zpochybnit skutková zjištění proti ní. Žalobce namítal, že do dne rozhodnutí mu žalovaný neumožnil nahlédnout do žádné části utajovaných materiálů a ani je částečně odtajnit, z řízení tak žalobce de facto vyloučil. Nahlédnout do spisu mu žalovaný neumožnil ani v rozsahu, který by zjevně neohrozil zájmy České republiky. Jako příklad žalobce zmínil protokol z výslechu žalobce cizineckou policií dne 22. 8. 2024, který by mohl být potenciálně relevantním podkladem, pokud byl použit. Obsah jeho vlastních výpovědí by neměl být před žalobcem utajován a žalovaný tedy mohl zvážit jejich odtajnění. V takovém případu by žalobce mohl poukázat na případné rozpory či kontext těchto výpovědí. 6. Dále žalobce namítal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, vnitřně rozporné a obsahuje prvky nepřípustné libovůle až diskriminace. Odůvodnění nesplňuje požadavky vyplývající kladené na něj § 68 odst. 3 správního řádu a § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný jen obecně uvedl utajované informace, aniž jen náznakem popsal jejich obsah, v nezatajitelné míře. Neuvedl žádné konkrétní jednání žalobce, které by zakládalo bezpečnostní riziko. Výroky žalovaného o tom, že žalobce dosud nebyl ochoten přijmout základní evropské (demokratické) hodnoty, označil žalobce za irelevantní a diskriminační. Český právní řád nevyžaduje po žadateli o povolení k pobytu, aby prokázal názorovou konformitu s neurčitým konceptem hodnot. Každý obyvatel České republiky musí dodržovat zákony, nelze ale nikoho nutit, aby „přijal hodnoty”, to by ostatně bylo v rozporu se svobodou myšlení a vyznání. Není jasné, co jsou to základní demokratické hodnoty a jak se pozná jejich přijetí. Závěr, že žalobci bude život v zemi původu bližší z náboženského hlediska, pomíjí individuální situaci žalobce, který strávil v Evropě (České republice a dříve Litvě) podstatnou část své dospělosti, integroval se zde a v Egyptě se již dlouho nezdržuje. Odůvodnění rozhodnutí je formalistické i v části týkající se posouzení jeho přiměřenosti. Žalovaný zmiňuje, že nepřiměřený zásah do soukromého života by byl dán obvykle jen u dlouhodobého zákazu pobytu nebo u osob s rodinou v ČR, cituje rozhodnutí NSS sp. zn. 5 Azs 46/2008 či judikaturu ESLP (Jeunesse, Maslov). Tím naznačuje, že v daném případě o závažný zásah nejde, neboť žalobce nemá rodinu a nejde o vyhoštění, ale jen o neprodloužení povolení. Tato argumentace pomíjí skutečnost, že následkem napadaného rozhodnutí je faktick