9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

75 A 8/2024- 27 - text  8 75 A 8/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: A. T. T., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 1957/13 , 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2024, č. j. MV-68197-5/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 23. 5. 2024, č. j. MV-68197-5/SO-2024, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2024, č. j. MV-68197-5/SO-2024, kterým bylo jako opožděné zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 22. 7. 2016, č. j. OAM-1014-6/ZR-2016. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně zrušil žalobci platnost povolení k trvalému pobytu na území podle § 77 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že jeho odvolání nebylo podáno opožděně, neboť s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně se seznámil nejdříve dne 8. 4. 2024, kdy do příslušného správního spisu nahlédl jeho právní zástupce. Uvedl, že v době řízení před správním orgánem prvního stupně byl nezletilý, jeho matka a biologický otec byli ve vězení a veškeré písemnosti byly doručovány pouze jemu, a to výlučně fikcí, protože byly doručovány na adresu, kde se nezdržoval. Podotkl, že tuto argumentaci uplatnil již v dovolání a žalovaný tato tvrzení v napadeném rozhodnutí nijak nerozporoval. 3. Dle žalobce si správní orgán prvního stupně musel být vzhledem k povaze věci vědom toho, že se v té době na adrese hlášeného bydliště nezdržoval a doručování jím prováděné bylo nezákonné a v rozporu a nejlepším zájmem dítěte. V době vydání a doručování rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyl procesně způsobilý, a proto měly být veškeré písemnosti doručovány buď jeho zákonným zástupcům nebo opatrovníkovi, který mu měl být ustanoven. Měl za to, že s doručováním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přímo jemu tedy nejsou spojeny žádné právní následky a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nemohlo dne 22. 8. 2016 nabýt právní moci. 4. Žalobce dále poukázal na § 178 zákona o pobytu cizinců, ke kterému uvedl, že schopnost samostatně jednat je nutno vykládat ve vztahu k závažnosti věci a možným důsledkům procesních úkonů nezletilého cizince. Dle žalobce je nezletilý cizinec staří 15 let nepochybně schopný samostatně jednat podle zákona o pobytu cizinců například při hlášení změny místa pobytu. Ovšem v případech, kdy nesprávné samostatné procesní jednání nezletilého cizince může vést k zásadním zásahům do jeho života, jeho práv a povinností, jakým je i zrušení povolení k trvalému pobytu a s tím související povinnost opustit území České republiky, není nezletilý cizinec, byť starší 15 let, schopen samostatně procesně jednat, protože není natolik zralý, aby chápal důsledky svého procesního jednání. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I ÚS 1041/14, dle kterého dítě musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze jej považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým, a které je dle žalobce možno aplikovat i na jeho věc. Konstatoval, že s doručováním písemností, včetně rozhodnutí, pouze a přímo nezletilému žalobci nejsou v tak závažné věci spojeny žádné právní důsledky, včetně zahájení plynutí lhůty pro odvolání. 5. Za významnou žalobce označil otázku povahy zrušení povolení k trvalému pobytu z hlediska mezinárodního práva, neboť je klíčová pro výklad a aplikaci norem vnitrostátního práva, které upravují vyhoštění. Dle žalobce je zrušení jeho povolení k trvalému pobytu třeba z hlediska mezinárodního práva považovat za vyhoštění, protože je jím nucen k opuštění území České republiky, k čemuž mu i v rozhodnutí byla stanovena lhůta. Žalobce zastával názor, že se na něj vztahují veškeré mezinárodní i vnitrostátní záruky práv, které se vztahují na cizince, který je vyhošťován, a tedy i procesní záruky podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z pohledu vnitrostátního práva je pak podstatný § 119 odst. 9 a § 180c zákona o pobytu cizinců. 6. Žalobce uvedl, že správnímu orgánu prvního stupně bylo známo, že jeho matka a biologický otec jsou ve vězení a tedy, že byl v obdobném postavení jako cizinec bez doprovodu. Žalovaný měl tedy povinnost ustanovit mu opatrovníka podle § 119 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, a to na základě analogie, protože zákon tuto kompetenci výslovně přiznává policii. Následně mělo být prvostupňové rozhodnutí doručováno tomuto opatrovníkovi. Jelikož mu opatrovník nebyl ustanoven, nemohlo dne 22. 8. 2016 nabýt prvostupňové rozhodnutí právní moci. Dle žalobce je z citovaného ustanovení rovněž zřejmé, že podle zákonodárce je vyhoštění nezletilého cizince natolik zásadním zásahem do jeho života, že není schopen samostatně procesně jednat a je třeba k ochraně jeho práv, aby byl ustanoven a jednal za něj opatrovník. Žalobce rovněž poznamenal, že správnímu orgánu prvního stupně bylo již od roku 2012 známo, že se v místě hlášeného pobytu nezdržuje, a přesto mu zcela formalisticky na tuto adresu doručoval, ačkoli si byl vědom, že žalobce je jakožto nezletilý zranitelnou osobou, která se nachází pod ochranou Úmluvy o právech dítěte. 7. S ohledem na výše uvedenou situaci si měl žalovaný ověřit, zda se nadále nacházel na území České republiky, popřípadě, zda byl svěřený do náhradní výchovy nebo byl umístěn do ústavu. Žalobce uvedl, že v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl svěřen do náhradní rodinné péče, což správní orgán prvního stupně mohl a měl zjistit na základě uvedené právní úpravy. Nic mu nebránilo, aby zjistil, které osobě byl svěřen do náhradní rodinné péče a rozhodnutí mu doručit do místa skutečného faktického pobytu a zároveň jej doručit osobě, které byl svěřen do péče a která měla hájit jeho zájmy místo jeho zákonných zástupců. Postup správního orgánu byl dle žalobce v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. 8. Žalobce dále namítal, že ve svém odvolání podrobně argumentoval, z jakých důvodů nemohlo rozhodnutí správního orgánu právního stupně nabýt právní moci. Žalovaný však na tuto argumentaci nijak nereagoval a napadeném rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Na podporu své argumentace žalobce navrhl provést důkaz správním spisem a rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, ze dne 6. 1. 2014, č. j. 10 Nc 152/2013-19. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém písemném vyjádření navrhl, aby soud žalobu zamítl pro nedůvodnost a odkázal na napadené rozhodnutí. Zdůraznil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobci doručováno na adresu místa jeho tehdy hlášeného pobytu na území. Z obálky doručované písemnosti je zřejmé, že žalobce, byl vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu na uvedené adrese zanecháno poučení. Předmětná písemnost byla následně uložena u provozovatele poštovních služeb. V daném případě tak byly splněny podmínky § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 S., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tzn., předmětná písemnost byla žalobci doručena fikcí dne 5. 8. 2016. Žalovaný podotkl, že žalobce nebyl v předmětném řízení osobou, které se nedařilo doručovat a ani nebylo rozhodováno o jeho vyhoštění z území a pobyt na území mu nebyl napadeným rozhodnutím zakázán. Konstatoval, že rozhodnutí ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu bylo žalobci doručováno v souladu s § 178 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se za procesně způsobilého pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat. Současně nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by znemožňovaly, aby mu bylo podle tohoto ustanovení doručováno. Dospěl tedy k závěru, že správní orgán prvního stupně při doručování rozhodnutí v předmětné věci nepochybil a odvolání podané dne 22. 4. 2024 bylo opožděné. Posouzení věci soudem 10. Napadené rozhodnutí žalované