8 Azs 325/2019 — Nejvyšší správní soud

78 A 7/2024- 42 - text  13 78 A 7/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: V. S. N., narozený X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2024, č. j. OAM-12047-14/ZR-2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2024, č. j. OAM-12047-14/ZR-2024, jehož výrokem I. byla podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu žalobce, neboť ten byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Výrokem II. napadeného rozhodnutí byla žalobci zároveň podle § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci daného rozhodnutí. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Úvodem žaloby žalobce konstatoval, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné. Následně ve věci zrekapituloval, že byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, když dne 11. 9. 2024 vydal Okresní soud v Havlíčkově Brodě pod č. j. 16 T 99/2024-58 trestní příkaz, který nabyl právní moci dne 3. 10. 2024, jímž byl žalobce odsouzen za spáchání jednak přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a jednak přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, a to k peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti – řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců. Na tomto základě pak dle názoru žalobce žalovaný bez dalšího dokazování vydal napadené rozhodnutí, přičemž se tedy omezil pouze na seznámení s podklady pro rozhodnutí. 3. Dále žalobce uvedl, že byť se žalovaný pokusil zkoumat dopady napadeného rozhodnutí do jeho života na území České republiky, bylo takové zkoumání neobjektivní, neboť listinné důkazy podporující jeho pobyt a zázemí na území nebyly hodnoceny podle § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přičemž bylo dokazování vedeno v neprospěch žalobce s opakujícím se argumentem stran jím spáchané trestné činnosti. Žalobce tak považoval napadené rozhodnutí za nepřiměřené ve vztahu k celkovému dopadu do jeho života v České republice. K tomu žalobce obsáhle citoval závěry plynoucí z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, a ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, a současně uvedl, že se v jeho případě jednalo o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Žalobci tudíž z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, na základě jakého konkrétního dokazování žalovaný dospěl k závěrům o jeho přiměřenosti, jelikož důkazy nehodnotil důsledně a ve vzájemné souvislosti, neprovedl účastnický výslech podle § 169j odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nezjišťoval, zda je v možnostech žalobce po více než 10 letech pobytu na území realizovat rodinný a soukromý život ve Vietnamu. 4. Žalobce též poukázal na pozměňovací návrh někdejšího poslance Jana Hamáčka k vládní novele zákona o pobytu cizinců (sněmovní tisk č. 203), jejímž primárním účelem podle žalobce bylo zrychlení ukončení pobytu cizince na území v případě bezpečnostních hrozeb a v případě řízení o správním vyhoštění, což nebyl jeho případ, a proto je nemožnost podat proti napadenému rozhodnutí odvolání pro žalobce za dané situace nepřiměřené, když se dle jeho názoru ani nejednalo o úmysl zákonodárce. 5. Závěrem žalobce konstatoval, že spolu s vyjádřením k podkladům předložil žalovanému také listinné doklady, které dle jeho tvrzení prokazovaly pevnou vazbu na Českou republiku, jakož i to, že peněžitý trest již zaplatil a vykonal. Podle jeho názoru tak nebylo možno v souladu s § 69 odst. 3 trestního zákoníku k tomuto trestu přihlížet. Žalobce poté připomněl, že nyní vykonává v podstatě pouze administrativní trest zákazu činnosti v minimální výši, přičemž má v České republice veškeré pracovní, rodinné i sociální zázemí. Žalovaný se nicméně s listinami předloženými žalobcem vypořádal nedostatečně. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh projednávané věci, jakož i uplatněnou žalobní argumentaci. Poté zdůraznil, že zrušení povolení k dlouhodobému pobytu si žalobce zapříčinil sám svým protiprávním jednáním, které spočívalo ve spáchání úmyslných trestných činu, za které byl pravomocně odsouzen. Žalovaný také zdůraznil, že ve věci rozhodl podle § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle kterého mu nepříslušelo zabývat se dopadem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Poukázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101, v němž bylo uvedeno, že § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění v zákoně uvedených podmínek a nedávají mu prostor pro vlastní úvahu o různých aspektech spáchaného úmyslného trestného činu, např. jeho povaha či závažnost.“ 7. Zároveň žalovaný zmínil, že vztahy rodinného charakteru žalobce v průběhu řešeného případu nijak neprokázal a nekonkretizoval. Žalobce tak ve věci sám nespecifikoval nic, co by svědčilo o nepřiměřeném zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, ačkoliv mu k tomu byl poskytnut dostatečný prostor. Žalobce měl přitom sám uvést skutečnosti svědčící v jeho prospěch, resp. tuto otázku nemohl „přehodit“ na žalovaného s tím, že si má významné okolnosti zjistit – např. výslechem žalobce. 8. Žalobcovo jednání pak nebylo možno bagatelizovat tvrzením, že se jednalo o ojedinělý exces a že peněžitý trest byl již splacen. Žalovaný zároveň nebyl povinen ani oprávněn zkoumat charakter ani další specifika trestné činnosti žalobce. Rozhodující byla skutečnost, že byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu [§ 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. 9. Údajnou podnikatelskou činnost na území poté nemohl žalovaný žalobci uznat ku prospěchu, neboť vydání živnostenského oprávnění je podmíněno doložením bezúhonnosti, což žalobce přestal splňovat, a žalovaný nadto zjistil, že má žalobce nedoplatek na pojistném za rok 2023, přičemž v roce 2024 zálohy na pojištění již vůbec neplatil. Žalobcem doložená smlouva se zaměstnavatelem rovněž nesvědčí pro závěr, že podniká jako OSVČ, což byl účel jeho povolení k dlouhodobému pobytu. 10. Žalobce sice žije na území České republiky od roku 2016, nicméně to samo o sobě nebyl dle žalovaného faktor pro nevydání napadeného rozhodnutí, když jeho úmyslné protiprávní jednání nedokládá jeho náležitou integraci. Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s takovým postupem výslovně souhlasil a žalobce nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje. 12. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty 30 dnů po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly. 13. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 14. S ohledem