78 Ad 15/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 Ad 15/2025- 38 - text  17 78 Ad 15/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: Š. B., narozený X zastoupený opatrovnicí I. B., narozenou X oba bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2025, č. j. MPSV-2025/114374-916, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2025, č. j. MPSV-2025/114374-916, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2025, č. j. MPSV-2025/114374-916, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 12. 9. 2024, č. j. 140013/2024/UUA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), zamítl návrh žalobce na změnu výše přiznaného příspěvku na péči od června 2024 a poskytovat příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč měsíčně (II. stupeň závislosti – středně závislost) s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá šest základních životních potřeb. Zároveň úřad práce rozhodl poskytovat žalobci od července 2024 příspěvek na péči ve výši 4 900 Kč. Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a konstatoval, že je napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, a to zejména s § 2, § 3, § 36, § 50 a § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 8, § 9 a § 25 zákona o sociálních službách. Namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné a v některých částech též nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nepřesvědčivého posudku, přičemž žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a se zásadou materiální pravdy. 3. Následně žalobce namítl, že žalovaný ignoroval konstantní judikaturu správních soudů. Zmínil, že navzdory rozsudkům vydaným v konkrétních případech nedochází k žádné změně správní praxe žalovaného a že odůvodnění rozhodnutí žalované i posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudkových komisí“) zůstávají i přes výtky soudů nezměněné, tj. formulářové bez dostatečné individualizace. Žalobce k tomu zdůraznil, že postup žalovaného v jeho věci vyvolává pochybnost o porušení zákazu libovůle při výkonu veřejné moci. 4. Žalobce též namítl, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ačkoliv žalovaný konstatoval úplnost, objektivnost a přesvědčivost posudku posudkové komise vypracovaného ve věci, ten podle žalobce zjevně nedostál kautelám judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016-22. Žalobce uvedl, že žalovaný označil posudek posudkové komise za „stěžejní důkazní prostředek“, byť je takový přístup k hodnocení důkazů v rozporu se zákonem (§ 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a judikaturou správních soudů, neboť všechny podklady uvedené v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, zejména výsledky sociálního šetření, mají rovnocennou povahu a jejich eventuální rozpor nelze vypořádat nezákonným nadřazením jednoho důkazního prostředku nad jiný. Podle žalobce sice odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje konstatování, že posudek, resp. objektivizovaný zdravotní stav, nekoresponduje se zjištěními sociálního šetření, chybí v něm však jakákoliv úvaha, proč žalovaný považuje jeden z podkladů (tj. posudek posudkové komise) za hodnověrnější pro vydání rozhodnutí než jiný (tj. záznam ze sociálního šetření). Podle žalobce je rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. Žalobce tento závěr opřel o čl. 9 odst. 6 instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů ministerstva práce a sociálních věcí č. 15/2016 (dále jen „instrukce č. 15/2016“), dle které se musí posudek řádně vypořádat se všemi skutečnostmi uvedenými v záznamu ze sociálního šetření, přičemž za vypovídající a přesvědčivé nelze považovat schématické konstatování posuzujícího lékaře, že údaje v sociálním šetření nejsou v souladu se zdravotním stavem, bez dalšího odůvodnění. Žalovaný podle žalobce své odůvodnění založil na přepisu nosných částí posudku posudkové komise a s posudkem samým se vypořádal konstatováním obecných kritérií převzatých z instrukce č. 15/2016, které však reálně neaplikoval na daný konkrétní případ. Žalobce konstatoval, že odůvodnění posudku posudkové komise má formulářovou povahu a není vůbec založeno na principu individualizace, neboť stejným způsobem žalovaný ve věcech příspěvku na péči odůvodňuje všechna svá rozhodnutí. Žalobce shrnul, že žalovaný se záznamem ze sociálního šetření nenakládal jako s podkladem pro vydání rozhodnutí a nehodnotil ho, naopak se spokojil se schématickými konstatováními, které ve vztahu k záznamu ze sociálního šetření obsahoval posudek posudkové komise. 5. Poté žalobce upozornil na skutečnost, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze konstatoval pravidlo, podle něhož je nutno zvládání základních životních potřeb hodnotit v přirozeném prostředí, které by mělo být přizpůsobeno zdravotnímu stavu, a to jak co do vybavení domácnosti, tak co do použití veškerých dostupných facilitátorů, které následně vymezil ve vztahu základním životním potřebám mobility, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny a výkonu fyziologické potřeby, a to výhradně ve vztahu k těm jejich aspektům, které jsou závislé na pohyblivosti posuzované osoby. Žalobce v této souvislosti uvedl, že základní životní potřeby stravování a tělesné hygieny žalobce nezvládá v důsledku psychického postižení, které nelze kompenzovat facilitátory usnadňujícími fyzické zvládání dílčích aktivit. Popsal také, že možné facilitátory zvládání dalších základních životních potřeb uváděl žalovaný nadbytečně, jelikož nezvládání těchto základních životních potřeb buď žalobce nenamítal (mobilita, výkon fyziologické potřeby), nebo bylo žalovaným uznáno (oblékání a obouvání). 6. Žalobce namítl, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Za takové vypořádání nelze podle žalobce považovat ani schématické konstatování, že byl posudek posudkové komise vypracován s ohledem na námitky uvedené v odvolání. Žalobce konstatoval, že informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků, je jednou z náležitostí odůvodnění podle § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce uvedl, že nebyl vypořádán jeho odvolací bod stran rozdílnosti podmínek vyžadovaných pro přiznání dávky osobám mladším a starším 18 let věku. 7. Žalobce uvedl, že žalovaný jeho odvolací námitku nezvládání základních životních potřeb stravování a tělesné hygieny vypořádal konstatováním, že posudkovým kritériem nemůže být pouze subjektivní tvrzení pečující osoby ani udávané nezvládání úkonů, jestliže není odůvodněno tíží onemocnění. Podle žalobce však posudková komise ignorovala, (i) že jeho odvolací důvody reagovaly na non lege artis stanovenou rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, (ii) že se jeho odvolací důvody opíraly o podkladovou zdravotnickou dokumentaci, zejména zprávu klinické psycholožky, jakož i výsledky sociálního šetření, (iii) že jeho odvolací důvody reagovaly na rozdíl mezi konceptem mimořádné péče u osob mladších 18 let věku ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách a konceptem každodenní pomoci, dohledu nebo péče u osob starších 18 let věku ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách. 8. Žalobce tedy v dané části namítl nepřesvědčivost posudkového zhodnocení. Žalovaný podle něj nevysvětlil, proč se z hlediska lékařské vědy v případě středně těžké poruchy autistického spektra a středně těžké mentální retardace, zvláště působí-li obě zároveň, nejedná o těžkou duševní poruchu ani těžkou poruchu duševních kompetencí. Žalovaný totiž podle žalobce na str. 6 napadeného rozhodnutí uvedl, že dominujícím onemocněním je středně těžká porucha autistického spektra a středně těžká mentální retardace, při níž žalobcův mentální věk odpovídá 6 až 8 rokům, ale sociálně komunikační a sociálně emoční schopnosti jsou na úrovni předškolního dítěte. V tomtéž rozhodnutí přitom podle žalobce ve vztahu ke zvládání základní životní potřeby stravování konstatoval, že nebyly prokázány těžké duševní poruchy spojené se sociální dezintegrací, při nichž by byly narušeny stravovací stereotypy; ve vztahu ke zvládání základní životní potřeby tělesná hygiena pak konstatoval, že se u žalobce nejedná o těžkou poruchu duševních kompetencí bránících provedení celkové hygieny. Žalobce uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tomto hledu rozporné. 9. Dále žalobce popsal, že stejně